Datum vydání: 19. duben 2024
Vydali: Profound Lore Records
Žánr: war metal, black metal, death metal, grindcore

Co dělá war metal war metalem? Co se musí stát, aby se fúze death metalu, black metalu a grindu slila do podoby dané nálepky? Snad je nutné chytnout spojení za ten správný konec, který se ke dnešnímu dni zažil po přídavným jménem „bestiální“. Své mohou dělat i aspekty přesahující rámec muziky: dostatečná špičatost log, obligátní kontrast rudé (popřípadě bílé) a černé na přebalech, nezbytné sunglasses…

Antichrist Siege Machine se umí napojit na žánrovou rigiditu, ve svém počínání se pokoušejí hýbat jen jedním – onou bestialitou, kterou v počátcích načrtli Blasphemy s Conqueror, kde veškerá preciznost a kreativita zůstává ve stínu snahy vykřesat co největší hudební ekvivalent k pomyslnému „urvání se ze řetězu“. Vědomě se tak odpojují od kapel jako Infernal Coil nebo Caustic Womb, kde lze trasovat aspekt jistého „odloučení“.

Stačí vyčkat na první tři zahrané power chordy. Hned nato je jasné, že Vengeance of Eternal Fire půjde v rámci šponování, natlakování a burcování warmetalových základů správným směrem. V primárním hledáčku přitom není chaotičnost, kterou své agresivní výtrysky prokládají například Revenge. Antichrist Siege Machine spíše sázejí na způsob Black Witchery – na cestu přímosti, ve které se takřka bez zastavení sype a řve.

Vengeance of Eternal Fire se v kontextu vytyčeného posouvá. Purifying Blade občas zvolnila, nezdráhala se pomalejších temp, které soužily jako zlé nástiny, jako aktéři plnící roli  „ticha“ před bouří. Novinka zvolňuje jen zřídka, ve stopážích, které se vydávají jen jednou za třetí minutu, si to ostatně nemohou tolik dovolit. Posluchači se tak mezi smršťmi z násilných blastbeatů dostává spíše polka beatů, jejichž fundamentální tupost se dvojici daří usměrnit oním klasickým „bestial“ elementem. Nyní navíc v ještě čistším a hlasitějším zvuku, kterému by trocha špíny neuškodila.

Deska se tak stává jednolitým direktem, který si na ploše 25 minut dokáže udržet svou intenzitu a zájem až do konce. Vyšší míra dynamiky ale občas chybí: skladby proložené pomalejšími tempy jako Sisera a Vanquishing Spirit jsou styčnými body desky i s ohledem na fakt, že vyloženě nevystřihují plíživé intro jako třeba Unleashed Hostility z minulé desky. Jedno se ale vyvracet nedá: vyvedenější přímočarý náklep jde v nabídce roku 2024 najít těžko.