Na padesát tisíc fanoušků sledovalo v úterý v Praze patrně nejbombastičtější rockový koncert posledních měsíců. Do rozlehlého areálu Letňanského letiště totiž dorazili někdejší američtí titáni GUNS N´ROSES. Opětovné koncertní spojení Axla Rose s dvěma spoluhráči nejslavnější sestavy z přelomu osmdesátých a devadesátých let, jmenovitě s kytaristou Slashem a baskytaristou Duffem McKaganem, bylo ostatně pro mnohé tím největším lákadlem. Lidé zkrátka přišli, protože si přáli po pětadvaceti letech (pro mnohé tedy poprvé) konečně vidět aktéry kdysi dávno a na krátkou chvíli nejslavnějšího bandu světa, posléze již nesmiřitelně rozhádaného, znovu spolu hrát své generační šlágry. O tom, jak hlubokou stopu GUNS ´N´ROSES zanechali v srdcích všech svých příznivců, ostatně svědčí bohatá návštěva na tomto veleúspěšném celosvětovém tažení Not In This Lifetime Tour. Kdo ten večer dorazil, rozhodně nemohl litovat, protože viděl a slyšel hrát své oblíbence vše zásadní ve skvělé formě (navzdory nedokonalostem, jaké vyvstávají při takto velkých akcích pod širým nebem). Celé vystoupení mělo i skrze pomalejší a rozpačitější rozjezd nakonec ohromné charisma, které s časem ještě gradovalo, a to ačkoliv se nakonec hrálo okolo třicítky skladeb v průběhu více než tří hodin čistého času.

Světe div se, kapela tentokrát působila velice ukázněně a profesionálně a nenechala své fanoušky čekat, právě naopak, vše jako by bylo poháněno přesným harmonogramem a i muzikanti ze sebe doslova a do písmene vydávali to nejlepší, byť to Axlovi občasně ujelo a někdy působil trochu zadýchaněji, než by si býval přál. To ale vůbec nevadilo, neboť ze všech členů kapely sálala dobrá pohoda a zaujetí do celého podniku.

Negativním aspektem celé akce se tak ukázaly pouze dvě věci týkající se koloritu organizace, konkrétně a) znovu předražené občerstvení, b) nevhodné rozdělení prostoru areálu do zón, kdy byl právě sektor u pódia až tak rozlehlý, že mezi ním a sektorem těch platících za obyčejný lístek na plochu zela mezera zhruba dvou až tří desítek metrů. (Jako by si pořadatel řekl na toho, kdo nezaplatil třítisícovou částku, se zkrátka můžeme vysrat, a tak proč by člověk, co dal za lístek „jen“ patnáct stovek, stál 50 metrů od pódia, když může stát 80, anebo taky třeba 120, že jo?) Stejně tak sektory pro sedící byly pódiu hodně vzdáleny a nebýt obřích obrazovek po stranách scény, měli by výhled i tito lidé velmi ztížený. Je zkrátka rozdíl sledovat koncert ze vzdálenosti tribun kupříkladu v O2 Aréně a nebo ze smontované tribuny umístěné někde na straně letištní plochy ve vzdálenosti 200 metrů od scény, a tak jsem zaujal místo mezi čelními řadami v sektoru obyčejných lístků na stání a na všechny tyto věci nemyslel, zkrátka si jen užíval tu parádní sérii nezapomenutelných skladeb a skvělých muzikantských výkonů.

Axl Rose je sice dnes o čtvrtstoletí starší než v dobách své největší slávy, což se samozřejmě projevuje na vzhledu a na faktu, že při svých tanečcích působí už trochu srandovně, ale zpívá mu to stále náramně. Už když údajně před rokem odzpíval turné s AC/DC, překvapil všechny svou formou, letos bylo stvrzeno, že si jí udržel a pokračuje ve velkém stylu i se svou mateřskou kapelou. Mezi skladbami se častokrát odbíhal převléct a jeho pouťové oděvní modely v kombinaci s pohybovou prezentací u mnohých vzbuzovaly úsměv, jenže fanoušci se i nad tohle dokázali povznést a bylo vidět, že mu zkrátka fandí a těší se z jeho přítomnosti a z prezentace songů, které je po celé věky těšily.

Kytarové duo Slash/ Richard Fortus bylo naprosto dokonalé a musím potvrdit, že právě Slash zde předvedl, že je opravdu jedním z nejinspirativnějších kytarových hrdinů posledních dekád, živě navíc odehrál všechny songy snad ještě dokonaleji než ze starých originálů a dodal jim na větší bohatosti i energii. Byl i častějším sólistou, ale to neznamená, že zde Fortus hrál nějaké druhé housle, i on se předvedl v bezchybných sólech a navíc platil za spolehlivého riff mistra.

Ostatně právě spojení starších členů slavné sestavy s rovněž vynikajícími hudebníky nové generace Puškám velmi prospělo, takže i bezchybná mlátička Frank Ferrer za bicími, cool vypiplaná modrovlasá klávesistka Melissa Reese, utvářející zde keyboardový duet s Dizzy Reedem, koncertu vlastně dost prospěli.

Tradičně vitálně působil basák Duff McKagan, který nešetřil pohybem a drsňáckými postoji a Axla často doprovázel backing vokály (stejně jako zmíněná klávesistka), ale také zařadil do koncertu své punkové okénko; jmenovitě cover Attitude od THE MISFITS, jenž byl předznamenán fragmentem, o kterém si snad nikde jinde nepřečtete (ani na oficiálních zdrojích) - šlo o nenápadný, asi minutový akustický part s Duffovým zpěvem, který náleží punk-rockové klasice You Can´t Put Your Arms Around a Memory od Johnnyho Thunderse, a který v Praze songu THE MISFITS dělal jakési intro, a GUNS tento song před čtyřiadvaceti lety zařadili na své Špagetové album. Ostatně Duff díky přísné životosprávě dnes vypadá mnohem lépe než v časech největší slávy GUNS N´ROSES, zhubl, dost možná omládl a celkově překypoval pozitivní energií. Naproti tomu mohu říci, že Slash vypadá stále stejně a jeho ležérní postoje a hra jsou zkrátka světová značka, na které je rovněž z velké části budována i hudba a image GUNS ´N´ROSES.

Když si tak prohlížím rozsáhlý seznam skladeb, které ten večer odezněly, je až neuvěřitelné, s jak velkou porcí zpěvu a pódiového pobíhání se po tolika letech nicnedělání musel Axl Rose poprat. Byly na něm sice vidět všechny ty roky, čas se zkrátka zastavit nedá, ale po muzikantské stránce je to stále výborný performer a zpěvák. Dlouho očekávaná November Rain, během které zasedl tradičně za piáno, musela nejednomu příznivci vehnat slzy do očí. Když pokynul publiku českým pivem, sklidil snad největší aplaus večera. Během show se mi ostatně zdálo, že Češi působí znovu tradičně málo živě a odvázaně, ale to je, dle mého, prostě tak nějak naším klidnějším naturelem. Ze skladeb odeznělo vše zásadní, není zde třeba všechno vypisovat (setlist je níže).

Koncert začal okolo sedmé večerní dvojicí vypalovaček z debutového alba Apetite For Destruction – It´s So Easy a Mr.Brownstone, a přes Chinese Democracy, Welcome To the Jungle se pomalu přesouval k věcem s orchestrálnějším charakterem jako Estranged nebo Live and Let Die. Právě zde vystoupení začalo nabývat na síle a GUNS ´N´ROSES prostřídávali svou nejednu historickou pecku (zněly You Could Be Mine, Civil War, Rocket Queen nebo velmi oblíbená a ten večer výtečně přijatá Sweet Child O´Mine) převzatými věcmi, případně s nějakou mezihrou, sólem nebo fragmentem dobře známým od jiných interpretů, nebo ze světově proslulého filmu, tak jako v případě ústřední melodie z Kmotra nebo atmosférický úsek vykreslený kytarovým duetem Slash/Fortus z části Wish You Were Here od PINK FLOYD. Velký ohlas si tedy získaly i generační hity jiných interpretů jako klasika Knockin´ On Heaven´s Door od Boba Dylana, případně z repertoáru SOUNDGARDEN převzatá a nově zařazená Black Hole Sun do setu umístěná coby pocta nedávno zesnulému Chrisi Cornellovi.

Objemný přídavek zahájila Sorry, snad nejtemnější věc z alba Chinese Democracy, kde na ploše hlubokých a pomalých riffů vyeskalovaly kytarové spletence Richarda Fortuse se Slashem v čistou kakofonii zvuků, zkrátka lahůdka, genialita! Z mého pohledu šlo o jeden z nejsilnějších momentů celého koncertu. Dál už se pokračovalo ve velkém stylu, takže prostřednictvím skvělých balad - emotivní Don´t Cry a komorní Patience, aby byl celý večer ukončen památnou Paradise City, kterou ozdobily výbuchy závěrečného ohňostroje.

Z mého pohledu šlo o vynikající akci, která za to zhlédnutí rozhodně stála a ve všech směrech nasytila většinu příchozích, v mnoha případech dorazivších i ze zahraničí. Poněkud nepatřičně a mimo mísu působily ten večer obě předskakující tělesa JESSE JO STARK a BIFFY CLYRO, neboť se míjely se zájmem a odhaduji i vkusem většiny zdejších rockových příznivců, a navíc své přednosti vlastně ani nemohly naplno prodat - vystupovaly totiž bez podpory obrazovek i dobrého zvuku a areál se během jejich setů vlastně teprve plnil. BIFFY CLYRO působili o dost dravěji, ale jejich gay-intie styl poháněný rytmicko-matematickými zvraty a celkovou roztěkaností působil vyloženě kontrastně k později pevnému a nezlomnému bouráctví Slashe a dalších, na které byl vlastně areál zvědav především.

Setlist:
It's So Easy
Mr. Brownstone
Chinese Democracy
Welcome to the Jungle
Double Talkin' Jive
Better
Estranged
Live and Let Die (Wings cover)
Rocket Queen
You Could Be Mine
Attitude (Misfits cover)
This I Love
Civil War (with "Voodoo Child" outro)
Yesterdays
Coma
Slash guitar solo
Speak Softly Love (Love Theme From The Godfather) (Nino Rota cover)
Sweet Child O' Mine
Used to Love Her
My Michelle
Wish You Were Here (Pink Floyd cover) (Slash & Richard Fortus guitar duet)
November Rain
Black Hole Sun (Soundgarden cover)
Knockin' on Heaven's Door (Bob Dylan cover)
Nightrain
--
Sorry
Patience (acoustic jam)
Whole Lotta Rosie (AC/DC cover)
Don't Cry
The Seeker (The Who cover)
Paradise City