Američané Helmet se po pár letech vrátili do pražského Lucerna Music Baru, aby zde zahájili turné k nové desce Left, která vyšla teď v pátek 10. listopadu. Kapela, která v devadesátých letech, když se měnila metalová scéna, platila za jednoho z inovátorů, kroutí aktuálně na scéně už čtvrtou dekádu a byť sály nevyprodává, fanoušků má, jak se ukázalo, stále dostatek. Jsou to sice převážně šediváci kolem padesátky pamatující staré zlaté časy, ale nechť! Hlavní je, že pořád chodí.

Jako předkapela byli nominováni tuzemští Slut, což byl výborný tah, který mne definitivně přesvědčil, že koncert je třeba navštívit. Support svým zaměřením patří také do devadesátek a taktéž se dá označit termíny noise rock anebo post hardcore, o stejné pojetí žánru se však nejedná. Valivý psychedelický metalo-noise se od řezavých kytar Helmet dost liší, exkurzi do minulosti toho večera ale příjemně obohatil. Pražákům set vyšel totiž nadmíru dobře.

Macatá zvuková hradba, kterou tvrdí dvě baskytary, dvě kytary a klávesy vyzněla navzdory hlasitému, zboosterovanému, efekty kroucenému zvuku velmi kvalitně. Každý nástroj byl v hluku dobře slyšet a hudba měla požadovaný drive. Škoda jen, že kapela dostala prostor na cca pouze půlhodinku a stihla tuším jen čtyři skladby. Zazněly I´m On Fire, Keep Going, Soul Power z nového (výborného) alba a jedna starší věc. Škoda, dal bych si ten večer větší dávku. (Naštěstí zanedlouho v Nádražce Dejvice 17. listopadu bude příležitost.)

Helmet nastoupili, jak bylo avizováno, v devět a hráli cca do půl jedenácté. Takže porci muziky naservírovali obrovskou. Kapela desky střídala tak nějak na přeskáčku s tím, že nejvíc kusů zaznělo dle očekávání ze zásadních Betty a Meantime.

Oproti předkapele měla hlavní hvězda zvuk velmi ostrý, kdy chraplající baskytara a řezající kytary odpovídaly přesně deskám. Američané nejsou z dnešního pohledu úplně metal, platí asi to výše uvedené noise rock/ post-hc, ale razance ani hlasitost jim nechybí. Bylo to dost nahlas a všichni z kapely fest pařili, zvuk byl ovšem v největším pořádku. Nekonaly se žádné samply ani playbacky, prostě syrový nářez, který však byl krásně čitelný. Pravdou ale je, že ne všechny skladby byly omračující. Pokud se hrály staré fláky, tak super, pokud ale kvartet zabrousil do novější tvorby, nebylo to pokaždé úplně ono. Tím nemám na mysli zvuk, jako spíš fakt, že ty novodobější (měkčí) songy nejsou úplně top.

Šéf skvadry Page Hamilton stál stejně jako minule ne uprostřed ale napravo, což mi vyhovovalo, neboť ze svého místa jsem si zblízka užil jeho kytarové kouzlení, kterým doplňuje tvrdý a nekompromisní sound výborně seštelované kapely. Za zmínku stojí zejména parádně odehrané bicí (platí i pro předkapelu), které dodávají hudbě specifický groove. To, jak se kytary a bicí trefují s razancí přesně na doby, je ve starých peckách Helmet prostě boží. Zpěv byl taktéž v pohodě, od desek se prakticky nelišil. Jen komunikace s publikem zpočátku žádná nebyla. Frontman se vlastně trochu rozpovídal až ke konci, zřejmě poté, co z něho spadla tréma.

Američanům je třeba ke cti přidat krom zvuku a nasazení i mocný přídavek, kdy zahráli, tipuji, snad šest kusů nad rámec hlavní hrací doby. Ve finále to byl celkem maraton, zaznělo odhadem 15-18 songů. Osobně bych možná slyšel rád víc kusů z oblíbeného Aftertaste a uvítal větší zastoupení hitového Seeing Eye Dog na úkor úplně nových songů, které mě moc nebavily. Bohužel je jasné, že ne každému se lze trefit do noty. I tak ale spokojenost.

Tyhle 90‘s kapely prostě můžu, zejména pro jejich současnou osobitost. Mělo to šťávu, bavil jsem se. Nebýt incidentu v úvodu, kdy nějaký skokan bezmozek poslal málem pár přihlížejících do nemocnice, byl by to bezchybný koncert.