Lidé mají často představu, že dobrá hudba je mainstream. Čím větší jméno, tím lepší hudba. Tohle povrchní pravidlo platí snad pro každý hudební žánr na této planetě od popu přes metal. Jak je to v post-rockovém vesmíru mi v neděli ukázala instrumentální vesmírná agentura The New Horizons. Nepopírám však, že to pro mě není žádným překvapením. Přestože přišlo na start k oběžné dráze pod taktovkou těchto pražských snaživců ostudně málo vesmírných turistů, američtí I Hear Sirens a finští Baulta i přes občasné záchvěvy deprese v ovzduší patří mezi interprety, kteří demonstrovali, že velikost je ti úplně k ničemu, když v hudbě „nepulzuje srdce”.

The New Horizons jsem již jednou viděl po boku pražských blackgazerů Nuummite. Tehdy mi jejich set připadal nemastný, neslaný. Možná to bylo dáno tím, že se k této posádce připojil čerstvý astronaut na pozici kytary. Nebo proto, že ve své kompoziční vědě působí občas nejistě. Tady se teprve objevují zákoutí vesmíru a vlastních možností. V Underdogs' si však The New Horizons ostudu před zahraničními interprety rozhodně neukousli. Občas jsem sice měl dojem kostrbatosti či nevýraznosti, v některých momentech ale borci pořádně šlápli na plyn ke hvězdám a nikoho, včetně mě, nenechali na pochybách. The New Horizons teprve zažehli kapelní motory. Jsem zvědavý, k jakým galaxiím až dolétnou.

To finská Baulta už pár světelných let pouti za sebou má. Čtyři dlouhohrající desky a řada odehraných koncertů po celém světě, včetně belgického Dunk!Festivalu, kam mimochodem po Praze zamířili I Hear Sirens. Baulta ukázala, že člověk nemusí letět do vesmíru, aby pocítil stav beztíže. Trpělivé pracování na posluchačích budováním hudební tlakové níže cirkulujícími melodickými ambiencemi a oslnivé exploze instrumentální supernovy, když nastala správná konstelace. Muzikantsky i zvukově precizní a současně prožitý set. Neřekl bych, že je Baulta z Finska. Vystoupení působilo spíše hřejivě než mrazivě. Jako blízký průlet kolem Slunce. A tu progresivně intelektuální baskytaru perfektně zasazenou do mixu raději nechám bez komentáře…

I Hear Sirens k sobě volali písní svých nástrojů post-rockové námořníky opravdu vábně. Vystoupení začínalo tím vůbec nejsilnějším z repertoáru kosmických dobrodruhů z Utahu, a sice In Tenebris a Ad Caelum. Po celé vystoupení zavřené oči kytaristy vypovídaly za vše. Tady se snilo na pódiu i pod ním. I Hear Sirens stáhli své bezmocné oběti jako sirény pod zvukovou hladinu strhujících emocí decentních kláves a kinematického kytarového vyprávění. Ambientní plutí oblohou přinášelo jako voda do plic při tonutí pocit maximálního uvolnění. Dramatické vstupy silných kytarových bouří pak mířily jako výtrysk koronální hmoty do ozonu přímo na post-rockové srdíčko. Fanoušek žánru nemohl být zklamán.

I Hear Sirens i Baulta hrají post-rock se vším, co k tomu patří. V Česku dle mého stále nedoceněný žánr obě kapely představily v klasické, ale nejlepší možné formě, každá s vlastním rukopisem a zvukem pro audiofily. Svou roli sehrála také překvapivě milá atmosféra, která mi připomněla, jak důležitou roli hraje kromě hudby správná společnost podobně naladěných lidí. A pozorovat kapely, jak se vzájemně podporují pod pódiem, tady byl svět v pořádku. Za to patří The New Horizons velké díky. A doufám, že svou snahu vytvořit z Prahy post-rockové srdce Evropy nevzdají.

Foto: Patrik Repka