I když o Imperial Triumphant do vydání jejich alba Abyssal Gods z roku 2015 téměř nikdo nevěděl, poslední dobou je o kapele více slyšet a její popularita roste. Alespoň fanoušci technického a avantgardního metalu jako Gorguts či Deathspell Omega jistě ví, o kom je řeč. Loňskou deskou Vile Luxury a výraznou změnou image se ale Newyorčané dostali do povědomí mnohem širšího spektra lidí. Díky vyššímu zájmu byli pozváni na Roadburn, a jak už tomu v případě amerických kapel bývá, vydali se na své první evropské turné, během kterého zahráli i v Praze. O tom, že se jednalo přinejmenším o událost měsíce, jsme se minimálně na Marastu shodli, a neúčast nepřicházela v úvahu.

Většinu koncertů, včetně toho pražského, vystoupili po boku polských Mord'A'Stigmata. Dle škatulky avant-garde black potenciálně spřízněná kapela, která by mohla Američany dobře doplnit. V případě Poláků ale avantgarda neznamená rozlámané rytmy, skřípající kytary či disharmonie, ale především post-metalovou atmosféru a občasné použití elektronických prvků. Hned s úvodní skladbou Between Walls of Glass z letošního alba Dreams of Quiet Places byl tlak jejich riffů dobře cítit a pomalý, houpavý rytmus fungoval. Pomohl i hutný zvuk, který měl ale jednu vadu, ztrácela se v něm pravá kytara, a v mnoha momentech, kdy bylo vidět, jak kytarista například drtí tremola, nešla ven vůbec. Několik pasáží tak bylo ochuzeno o zajímavé prvky. S přibývajícím časem ale po intenzivním úvodu začal set Mord'A'Stigmata ztrácet na síle, a i když živému provedení není co vytknout, čím dál více se dostavoval pocit, že je to vlastně jen dobře odehraná nuda. Navíc si myslím, že jejich hudba se více hodí na větší pódia s masivní aparaturou a dobrými světly, než do začouzeného sklepu, kde vynikla tak napůl. Během poslední skladby, jednalo se tuším o The Tomb from Fear and Doubt z předloňské desky Hope, monotónní plochy nakoplo svižnější tempo a oživily výraznější vyhrávky, takže to vlastně neskončilo úplně špatně. Kromě dobrého začátku a závěru ale o nadšení hovořit nelze.

Byť jsem první kapelu nenechal úplně bez povšimnutí, Poláci byli ve čtvrtek spíše do počtu. A podobný dojem měla, troufám si tvrdit, většina návštěvníků, což potvrdilo i zaplnění sálu. Údajně dorazilo sice kolem 70 platících, což v Underdogs' znamená necelou třetinu kapacity, ale po zvukovce Američanů se před pódiem pár hlav konečně objevilo. Imperial Triumphant samozřejmě vystoupili ve svých zlatavých maskách, kterými dávají najevo svůj obdiv newyorské art deco architektuře, luxusu, ale také hnusu jejich města, které ve své tvorbě opěvují. A i když je vizuální i lyrická stránka kapely zajímavá, primární je jejich hudba, kterou se jim daří posouvat vize otců disharmonického death metalu stále kupředu. To koneckonců potvrzují i na své loňské desce Vile Luxury, která oplývá jazzovými prvky a šílenými rytmy ještě více, než kdykoliv v minulosti. Sice patřím k fanouškům, kterým se více líbí avantgardně technický metal, který předváděli na předchozím albu Abyssal Gods, či na před- a nadcházejících EP, ale byl jsem zvědavý, jak nové skladby naživo vyzní.

Začali, dle očekávání, žesťovým intrem (dva trombony (pozouny), dvě trubky (trumpety) a tuby) a úvodní Swarming Opulence, na kterou navázali dalšími songy stejně jako na nahrávce. Naštěstí, a může to znít divně, samplované „trubky“ byly jedním z mála doplňujících prvků, které během koncertu zazněly. Ano, sólo v Gotham Luxe šlo kvůli absenci druhé kytary také ze samplu, ale tím to víceméně skončilo. Imperial Triumphant na Vile Luxury používají hodně vycpávkových prvků, které na jednu stranu album oživují, ale zároveň částečně zastiňují samotnou hudbu, která například na zmíněném Abyssal Gods skvěle valí po celou dobu i bez nutného použití orchestrálních pasáží. Vzhledem k tomu, že v Praze hráli ve třech a zaměřili se hlavně na samotné jádro hudby, mnohem lépe vyniklo, jak jsou linky všech instrumentů promyšlené. Díky dobrému zvuku byly také mnohem lépe slyšitelné některé detaily a obecně jejich hudba naživo mnohem lépe makala. Díky přímému kontaktu s kapelou bylo navíc hezky vidět, co za pekla vlastně hrají. Hlavně bubeník Kenny Grohowski (hrál tu před 7 lety se Secret Chiefs 3), který hrává také s Pyrrhon, Artificial Brain a letos vystoupí v Praze spolu s Johnem Zornem, jel naprosté masakry a nepochopitelně rozlámané rytmy. Jednou rukou sypal blast beaty, druhou si hrál jazzíček nebo naopak téměř industriálně dunivé údery. A když už i vedle mě stojícímu Bizzarovi nevěřícně spadla čelist, asi to o něčem vypovídá.

Nutno sice říct, že set IE nebyl vyloženě dechberoucí od samého začátku. První dva tři songy nebyly úplný zázrak, ale od pomalu se rozjíždějící, v ruštině odzpívané Chernobyl Blues se jednalo o totální nářez. Nejzajímavější byla práce kapely s kontrasty. Třeba navázání jazzově pohodovým začátkem Cosmopolis na ultimátně nasypaný konec Chernobyl Blues a následné pokračování disharmonickým metalem fungovalo naprosto výtečně. Je sice pravda, že stejně jako v případě předskokana, kytara lezla ven trochu méně, než by se hodilo. Jelikož je živá prezentace Imperial Triumphant relativně blízko koncertům Aluk Todolo, u nichž rytmický diktát rovněž drží především bicí s basou, a kytara mezi občasnými riffy doplňuje hudbu především různým skřípáním, její nižší hlasitost až tolik nevadila. Mimochodem nejsem jediný, koho i přes poměrně odlišnou hudbu srovnání s Aluk Todolo napadlo. Na začátku letošního turné totiž Američané s Francouzi dva společné koncerty odehráli, a samotného by mě velmi zajímalo, jak tato kombinace s němou kapelou mohla fungovat.

Ilyovy vokály sice v hudbě IE nehrají dominantní roli, na Vile Luxury je mnohem výraznější hostující zpěvačka z Bloody Panda. Dodnes vlastně nevím, zda se mi její výkon líbí, či ne. Jekot Yoshiko je určitě intenzivní, občas ale až příliš. Naživo její roli částečně převzal baskytarista, jenž doplňoval Illyovo huhlání vyššími skřeky, které sice netahaly za uši, ale zároveň přispěly k rozmanitějšímu projevu. Nové album bylo odehrané víceméně celé. Komunikace ze strany kapely nebyla mezi songy prakticky žádná. Jen se párkrát uklonili a pustili uvítání s poděkováním ze samplů. Na průřez starší tvorbou žel nedošlo, což sice zamrzí, ale aspoň zahráli jeden přídavek. Ruku do ohně bych za to nedal, ale myslím, že se jednalo o Breath of Innocence z EP Inceste. Alespoň si vybavuji, že použili podobně sekaný závěr. Fanoušci tleskají, chtějí více, a i já bych zvládl pár dalších minut. Kapela to ale už definitivně balí a jde se věnovat pokecu s lidmi a prodeji merche, který po koncertě mizel slušným tempem.

Díky Heartnoize promotion, že Newyorčany do Prahy dotáhli. Pro mě se jedná o splněný sen, jelikož Imperial Triumphant byli na pomyslném seznamu aktivně koncertujících kapel, které chci někdy vidět, minimálně v horní desítce. Stále sice věřím, že kdyby se zde ukázali před pár roky a odehráli set zaměřený na Abyssal Gods, bylo by to ještě lepší. I tak jsem ale nadmíru spokojený a Američané zde potvrdili své kvality. Jejich nasypaný jazz metal je dál než většina dnešních přímočaře disharmonických kapel nebo math/techniků, kteří pouze vyhroceně honí noty. A i když má jazz v hudbě Imperial Triumphant čím dál větší podíl, čímž částečně vytláčí nepříjemnou atmosféru, stále je zde zakomponován tak, aby s vámi celková kombinace dovedla řádně zacloumat. I přes slabší rozjezd to nakonec byl skvělý koncert a ti, co nebyli, by příště rozhodně neměli vynechat.