Nezměrná žízeň a touha po Satanovi nás hned zkraje týdne vyhnala okounět do města a nejlepší zábava, která se k vylití nabízela, byl grůvy cirkus šášů ze stáje Napalm Records. Hned úvodem upozorním, že výpovědní hodnota tohoto eposu je omezená mou plytkou znalostí zúčastněných virtuozů. S výjimkou Dagoba jsem zbylé spolky slyšel jen povrchně, a zůstane to tak i nadále. I když něco by se nakonec z toho modern-metalovýho kolotoče dalo vykřesat, tak to pojďme zkusit. 

Český support UP!Great jsem pochytil jen v závěru a nerad bych dámě a pánům jakkoliv škodil. Tedy se jen uchýlím ke konstatování, že mi z rozpačitého dojmu nějak vyschlo, první kousek do mě zaplul rychleji, než jsem plánoval, a musel jít k výčepu zas. Čertužel kvalitativní rozdíl v produkci domácích a přespolních byl příliš znatelný a ani snaha vyhecované zpěvanky a ohlas buvolů v ohradě to nezměnil.

Kucí z norského Bergenu měli tu přidanou hodnotu, že jsem od nich nečekal absolutně nic a nakonec to ten večer u mě svým způsobem vyhráli. Ačkoliv Once Awake nejsou úplní nováčci, mohlo by se i tak na první pohled/poslech zdát, že je to další v řadě stovek generických kapel, které se snaží o metal V 2.0. Ano i ne. V zásadě se jedná o energický groovy death & metal core se silným melodickým akcentem směrem ke starším In Flames. Kytary měly i podobný jeteborg zvuk, a tak to i při absenci basy dunělo solidně, což završil i čitelný zvuk. Once Awake svou misi plnili s entuziasmem a instrumentační způsobilostí, což bylo nakažlivé. Po celou dobu si cca 200 duší spokojeně podupávalo a poklepávalo v očekávání nadcházejícího. Závěrečná medley verze Sepultury složená z Roots, Rhatamahatta, Chaos A.D., etc. už byla servírovaná rozesmátému publiku, které si Norové přetáhli na svou stranu. Nakonec se z nich vylíhli i super pařmeni, takže jsme v jejich společnosti nasávali piva, ale to bylo až později, v době piv s pořadovými čísly 10+.

Jediný skutečný důvod naší návštěvy, kromě kýžené ožralosti, bylo vystoupení francouzských elektrometalových modernistů Dagoba, kteří se prezentují nově u rakouské vydavatelské veličiny NR, a to s osmou řadovkou By Night. Kdo marseillskou čtveřici nezná, jde v zásadě o nasekaný atmosférický groove death metal ladící slechům fanoušků Fear Factory, Pantera či blahé paměti souputníků Sybreed. Charakteristickým znakem je též proměnlivý Shawterův zpěv a samply, čímž vzniká neopakovatelné digitálně zmetalizované aroma. O robotickém výkonu drummera Thea ještě bude řeč. Osobně jsem frajery v klubu nikdy neviděl, na Brutal Assaultu u mě patřili vždy mezi jistoty, tož o to víc jsem se těšil a dal si další pivo. Teda dvě.

Za svou třiadvacetiletou kariéru Dagoba vydává víceméně vyrovnané desky a nedá se říct, že by se od svého standardu nějak zvlášť odchylovala. Perfektně zmáknuté řemeslo a dynamit pod kapotou mají ovšem i songy z aktuální platně, na níž se stavělo především a přibližně hodinu jsme se pak mohli nechat oblažovat vzorky kovového folklóru z Azurového pobřeží. To by bylo sice všechno fanfárový, jenže svět je zlej. Kurva a moc.

Hned s prvním válem se na nás vyřinul odpornej zvuk, jak už z RC často známe. Přitom Once Awake si na podobnou chorobu stěžovat nemohli. Během Neons a The Hunt jsem se snažil překousnout zklamání, s Black Smokers a Inner Sun došlo ke zlepšení, protože jsem si dal pivo, ale ve výsledku stejně jen promarněná příležitost. Zvlášť proto, že při Infected Rain to zase hrálo v pořádku. “Vole, to vůbec netlačí,” prohlásil Petr a Kuba dodal: “Mají to přesamplovaný.” That´s it! Kopáky sice strojově kmitaly, ale kytary v kartáčích se v nich topily jak migranti u břehů Sicílie, při riffování zněly až rockově, a to je u Dagoby hrdelní zločin. A právě bicí to zachraňovaly pulsující groovy přehradou a před Theem smekám, ten večer byl z bicmanů on tou jedničkou, a přestože se Richard de Mello s kytarou mohl přetrhnout, prostě hrál druhý housle. Ani další pivo nepomohlo. Ani další, pozdější, kdy jsem se s Richiem potkal na baru a musel si mu postěžovat. Vypadal z toho trochu nasraně. Pak jsme ale ještě pokecali i o jeho black metal projektu Deluge, což mu náladu evidentně zlepšilo. Mně zase náladu zlepšil Maniac z debutu i The Great Wonder z Post Mortem Nihil Est, nenudil jsem se, nicméně žízeň zůstala neuhašena. 

V sále přibylo tak kilečko lidí navíc, ale netřeba se obávat, že kvůli tomu budete muset číst moje další obsáhlé mudrování, tentokrát na téma Infected Rain. Můžu jen konstatovat, že taková hudba mě vůbec nezajímá. Že kapely z Moldávie jsou mi vlastně sympatický, ať hrajou cokoliv. Že Jinjer si o takovým tlaku jako IR můžou nechat leda zdát. Že lidem se to líbilo jak sviň a kotel byl jak Belzebub káže. Další pivo, další. Ta holka nezpívá špatně. Hele já jsem nějakej starej, je to moc veselý a pořád stejný. Škyt. Hop, hop a znovu. Další pivo. Díváme se s Kubou na sebe, začínáme si podupávat. Jsme šťastný. Ožralý. A už je nám jedno, co hraje…