Lístek na koncert „Mejdnů“ se ke mně dostal tak nějak náhodou týden před koncertem, a jelikož pro ženu mou je Bruce božský, tak jsme vyrazili. A když už byl státní svátek, celý den jsme pojali v pohodovém stylu asi podobně jako valná většina návštěvníků. Na rozdíl od posledního koncertu Iron Maiden na Slávii, kdy přítomné nemile zaskočil déšť, tentokrát bylo počasí ideální. Avizovaný začátek na 18:50 skýtal dost času zaujmout na ploše (tuše snad) vhodné stanoviště – několik metrů za ohrazeným stáním pod pódiem, vpravo od zvukaře.

Během předkapely THE RAVEN AGE byl zvuk dost prapodivný. Lehce jsem se děsil scénáře z poslední návštěvy tohoto čínského sportovního stánku, kdy zde hrála Metallica (žena má ráda Jamese) a předkapela, Gojira, zde taktéž dostala zvukově slušně za uši (ale oba ji milujeme, tak není co řešit). Na(ne)štěstí kvalita tvorby (rovněž) Britů v podstatě kopírovala kvalitu znějící z reproduktorů – střednětempá nuda, šeď, nuda a zase šeď, absence výraznějšího hitového momentu. Z neustále se měnícího zvukového koláče občas nad průměr vykoukly hromově dunivé bicí, kytarová sóla a zpěvová linka. Úplně poslední zazněla klipovka Angel in Disgrace, která jakžtakž může připomenout kupříkladu poslední desku Trivium. Ano, dalo by se najít pár dalších světlých momentů, hlavně rychlejší heavy pasáže by bývaly byly příjemným osvěžením (tuším trojka Eye Among the Blind), ale bylo jich zoufale málo. A proč zrovna tahle předkapela? Inu třeba protože tam hraje George Harris, syn svého otce. Přes necelých 40 minut se naštěstí dalo přenést tak akorát jedním pivem, Gambáč byl za pade.

Tohle pódium ale nebylo určeno pro prchavé, tuctové, metalové momenty. Vyzdobeno kulisami evokujícími pyramidy Mayů, dřímalo a čekalo na epickou show. Provazy/liány visící z rampy světel nad pódiem, monstrózní, medově zlaté bicí hnízdící uprostřed ve svatyni, nad níž se tyčily „kamenné“ hradby a v pozadí ohromná plátna, která se prakticky od trojky Children of the Damned s každou skladbou měnila. K tomu šamanské tyglíky, ohňová show a Eddie na všechny způsoby.

Ochozy se do osmé hodiny zaplnily velice slušně, vyprodaná kapacita stadionu (25-28.000 míst) skýtala prostřednictvím záběrů kamer úchvatnou podívanou. Možná až 7 z 10 návštěvníků mělo na sobě nějaký ten merch kapely a minimálně třetina byla navíc vyzdobena motivem poslední desky The Book of Souls. A oddanost se vyplácí, IRON MAIDEN se všem odvděčili energií nabitým představením!

Jelikož se muselo začínat brzo (policejní hodina na 22:00), byla i světelná show zhruba do poloviny setu, řekněme, nevýrazná. Přitom světelný karusel zavěšený nad pódiem byl nádherný, obrovský. Ale naštěstí toto nebylo nic, co by nějak vadilo. Iron Maiden totiž nemusíte hned milovat, ale nakonec si vás stejně dokáží získat. Když si vzpomenu, jak jsem je viděl v roce 2000 v hale Sparty na Výstavišti v rámci turné k Brucově comebackovce Brave New World, byl jsem nadšen. A nyní, o šestnáct let později, jsem ze současné prezentace unešen.

Ano, je to vlastně takový velkolepý hudební cirkus, ale vždy výborně koncepčně dělaný. Anglánům to stále neskutečně sehraně hraje a ty dvě hodiny mi utekly jako voda, ačkoliv setlist měl na pořadí několik dlouhých skladeb a novince byl dán velký prostor - If Eternity Should Fail, The Red and the Black (13), The Book of Souls (8), Tears of a Clown (věnovaná zesnulému Robinu Williamsovi), Speed of Light a Death or Glory. Časově to není málo, ale ono se není čemu divit, že pánové chtějí hrát nové skladby. Fanoušci nicméně nejvíc (pochopitelně) oceňují staré kusy, což třeba v případě Children of the Damned Bruce vtipně okomentoval narážkou délky skladby (4,5) s potěšením při možném početí fanynky v přední řadě. „Scream for me Prague!“

V Ráji se má nadělovat radost a potěšení, a tak se i dělo - epické sbory se nesly stadionem nehledě na to, zda-li to bylo u nových, či starších věcí. Oči nestačily přeskakovat mezi trojicí pánů kytaristů, Nickem a hlavně Brucem. Kolik toho naběhá a přitom se mu málokdy stane, že z něj vyjde špatný tón? Na to určitě stačí prsty na jedné ruce zasloužilého pracovníka na cirkulárce. Nejstarší Nicko, ve svých 64 - shodou okolností tehdy před 16 lety slavil narozeniny, takže se to dobře pamatuje - je za bicími bohem, ale z proslovu na konci koncertu jsem mu teda neporozuměl ani slovo („God Bless You“). Tihle šedesátníci stále hýří nápady a své řemeslo pořád (už zase) berou jako zábavu. Koncert si užívali všichni do jednoho, včetně evidentně neustále dobře naladěného Steva Harrise (navíc mi přijde, že ten chlap vypadá pořád stejně).

A nešetřili se ani Dave Murray, Adrian Smith a Janick Gers (v extatickém závěru The Number of the Beast na zemi potrápil kytaru svými Reeboky). Dokonalá souhra hudební i pohybová, kdy si náramně po celou dobu vyhovovali, doplňovali a dávali si prostor. Ročník 1957 byl evidentně nadmíru podařeným – elegantní Adrian s červenou šálou, sluníčko Dave a metalový Janick. Každý má svůj styl, každý si vybere pasáž, která mu sedí, Adrian předvádí pózy spíše z kategorie kytarových virtuózů se zasněným výrazem, Dave v pozici ruského kozáka hypnotizuje čelní řady, zatímco Janick s oblibou vystavuje kytaru do výšky (a to sólo „naslepo“, když ho Bruce při The Trooper přikryl vlajkou).

Nešlo sledovat všechno, nestačil jsem se kochat vizuálně vším, ale hudebně tohle byl dokonalý svátek heavy metalu se vším všudy. Nicméně nechtěl bych být garderobiér a rekvizitář Bruce, ti si určitě na nedostatek práce nemůžou stěžovat – tak si to vemte: maska otroka, maska opice, dvě opice na krku, uniforma vojáka, oprátka, prapory, divotvorný hrnec, tepající srdce...

Setlist:
If Eternity Should Fail
Speed of Light
Children of the Damned
Tears of a Clown
The Red and the Black
The Trooper
Powerslave
Death or Glory
The Book of Souls
Hallowed Be Thy Name
Fear of the Dark
Iron Maiden
---
The Number of the Beast
Blood Brothers
Wasted Years