Koncert Jozefa Van Wissema a Oldřicha Janoty měl proběhnout někdy před Vánocemi 2011. Od té doby se leccos událo. Především loutnista Wissem vydal během roku 2012 hned tři desky s Jimem Jarmuschem. Pravděpodobně tato okolnost, spolu s přítomností relativně známého Oldřicha Janoty, tedy kvalitní (provinčnosti prosté) alternativy běžné představy „českého písničkáře“, zapříčinila návštěvnosti nad pět lidí.

Janota je minimalista. Mimo písně nemluví, oblečený je skromně, nemá boty, jeho kytara vypadá úplně obyčejně. Hudba vypadá podobně, vybrnkávání vysokých tónů a proti nim basový rytmus v dlouhých klidných repeticích, které mi, i když to může vypadat přitažené za vlasy, toho Rileyho prostě připomínají. Janotův hluboký, dříve celkem syrový hlas dnes zní místy mírně afektovaně, koncert to ovšem nekazí. V textech jde většinou o jednoduché, poměrně neotřelé obrazy (přírodní i jiné), opět neustále opakované, tu a tam dojde i na náboženská témata – zde na jednom místě Janota vyloženě padá do klišé, ale částečně se zachránil tím, že katolickou chválu zakončil tibetským zpěvem. Kromě slov totiž Janotův zpěv obsahuje mnoho čistě zvukomalebných, nesmyslných pasáží, kdy se opakují třeba jen dvě slabiky a které často přesahují nejen Čechy, ale i Evropu. Celkem vzato moc příjemný koncert, jehož pozitivita díky všudypřítomné decentnosti nedráždila.

Jozefu Van Wissemovi je lehce přes padesát a se svými dlouhými prošedivělými vlasy a koženou bundou nevypadá jako loutnista. Ani jeho set nezní jako renesanční nebo barokní revival, opět je zde slyšet vliv moderního minimalismu, ale i jistá podoba například s kytaristou Jamesem Blackshawem, s nímž Wissem tvoří duo Brethren of the Free Spirit. Ve starém sklepení K4 je jen velice málo světla a skoro žádný zvuk mimo Wissemovu loutnu. Sedíme vedle pódia a sledujeme jak kmitající se prsty loutnisty (opět hrající především na vyšších strunách), tak fascinované tváře lidí před ním. Zní sólové skladby i věci z desek s Jarmuschem. Wissemovi se pozvolna daří navodit atmosféru radosti, tím větší, že není nijak naléhavá nebo nucená. Sám prožívá koncert podobně silně jako lidé, zmítá se u loutny, tiskne k ní ucho a nakonec vykročí z pódia (a od mikrofonů) a projde celým klubem, přičemž nepřestává hrát. Pak si odejde pro víno a zahraje poslední song. Takový malý spirituální zážitek: názvy Wissemových skladeb odkazují na Swedenborgovy texty, středověké sekty i obecnější křesťanské koncepty. Bylo to krátké a krásné, lehké transcendentno.

Mimochodem, tohle byl první koncert Letmo Productions po několikaměsíční pauze – a ještě na jaře pár zajímavých bude.