Nastal čas na můj první nealkoreport. Okolnosti mě dovedly až do tohoto smutného bodu historie a je třeba to přijmout tak, jak to je. Naštěstí ale můžu z předchozích zkušeností pochválit výběr piva v Kasárnách, ačkoliv tentokrát nebyly v našich chladných časech otevřené všechny části. Bylo docela zajímavé pozorovat pustotu zamrzlého venkovního prostoru, na druhou stranu jsem se konečně dočkal koncertní návštěvy, které mě zde zatím míjely.

V tak akorát velkém sále ověšeném ze stran oponami měl brzy začít první akt. Možná nejen tentokrát se mělo končit do desáté, proto již v půl sedmé startuje španělská Lys Morke, ke které se zatím těžko hledají informace. Na YouTube jsem našel samé covery, kterým jsem ani nedal šanci, a jestli nějaké hrála naživo, stejně bych nic z toho neměl šanci poznat, jelikož se můj hudební vkus ztotožňuje s jen do pekla zavrženíhodným zlomkem populace. Tudíž co bylo hráno za hudbu netuším (dost možná šlo převážně o zatím nevydanou vlastní tvorbu), ale…

Pičo, jízda! Na pódiu stála zpěvačka (s takovým klasickým naechovaným indie vokálem) u pultu s kroutítky a bubeník s drumpadem a jedním činelem na stojanu. Odněkud se ozývaly elektronické samply a to vše se hezky spojovalo v existenciální tancovačku svého osobitého stylu. Na to, že jsem nevěděl, co čekat, se mi hudba začla zamlouvat docela rychle a rozhodně to nelze nazvat pouhou předkapelou. Naopak pořádný techno s líbivým vokálem, zábavným samplováním a fajn nepopsatelnou abstraktní promítačkou. Kdyby tohle hrálo na závěr nějakého blackového festivalu, vůbec bych se nezlobil. Jsem nadšen, půlhoďka uběhla jak nic.

Už z prvních songů A. A. Williams jsem pochopil určitý appeal, přestože nahrávky mě nijak extra nebaví. Ještě jim šanci dám, protože jak to tady bylo pěkně nazvučené a hlasité, jako bych konečně pochopil, co se snaží autorka předat – vyhrocené post-rockové pasáže trojčlenné kapely měly najednou i trojnásobnou sílu a v koncertním prostoru mnou přímo procházely.

Dalším zajímavým prvkem byl fakt, že nejen zpěvačce nebylo díky světlům skoro vůbec vidět do obličeje a show byla možná naschvál docela zajímavě zahalená do temného hávu. Dovolím si ovšem určitou skepsi a řeknu, že to není hudba kdovíjak originální, ani mě nebavil úplně každý song. A jak šel čas dál, stačilo mi to sledovat zezadu, protože se ani styl skladeb příliš neměnil a písně mi přišly dosti sobě podobné. Každopádně fajn a několik příjemných valivých pasáží proběhlo (hlavně poslední Melt), ale z večera mě A. A. určitě bavila nejméně. V rámci festivalu či podobného koncertu bych se ještě podívat zašel.

Můj důvod návštěvy byl jasný – Kalandra. Zaslouženě dostala hlavní čas, i když jsem si docela jistý, že se co-headlineři po zastávkách střídají. O této skupině vím jen díky předskakování Leprous na posledním turné, kde jsem si je před koncertem v Akropolis pěkně naposlouchal a i tak se nestačil divit, jak skvělí dokážou naživo být. Oproti Žižkovu měla zrovna u nich Kasárna trochu moc přepálené bicí na úkor kytar (navíc můj moment šoku v Akráči už se taky dostavit nemohl), ale zase nijak extra závažně a bylo se určitě z čeho těšit. Jde o takový severský folk s nemalým popovým vlivem, kde zároveň nechybí občasné rockové běsnění a ani jsem nečekal, že je budu moct vidět znovu tak brzy.

Je těžké neopakovat podstatu reportu předchozího, protože setlist byl vlastně dost podobný a v neposlední řadě šlo o úplně stejně výborné vystoupení. Katrine byla za mikrofonem nepřekvapivě opět naprosto skvělá, což dokazuje její kontrola nad hlasem, z jehož barvy se člověk navíc okamžitě mimovolně rozpustí. Rozmanitost (nejen) vybraných skladeb tu také nezná hranic – začínáme duněním smyčce o kytarové struny, po chvíli jdeme do popu, pak do folku s elektro samplingem, někdy zase do jemných padů s harmonizérem na vokálu, nebo dokonce improvizace na zvířecí roh – prostě nechápu, jak jsou tolikrát za koncert schopni nenásilně změnit žánr a přitom stále udržovat svůj osobitý zvuk.

Jak u pomalejších skladeb, tak u těch hybnějších musím navíc ocenit dokonalou aranž, kde je vysloveně nemožné se nudit (dokonce i na Ensom jsem si tentokrát zaházel hlavou), a i kdyby vám táhlé skladby příliš nesedly, mohli jste si počkat na další, která vás svou divokostí zase posadila na prdel. Stejně mile překvapila i nová Bardaginn, jejíž opáčko si dávám právě při psaní tohoto odstavce a vlastně si uvědomuju, že ať jsou nahrávky jakkoliv super, ten živý metalový zvuk prostě nic nepřekoná.

Setlist: Helheim, Slow Motion, Naive, The Waiting Game, Borders, Virkelighetens Etterklang, (improvizace na zvířecí roh), Ensom, It Gets Easier, Helvegen, Bardaginn, Brave New World.

Odcházím znovu dojatý. Budu milerád sledovat, kam se Kalandra posune s novou deskou, přestože nepochybuji v předčení všech očekávání. Lys Morke třeba taky brzy vydá nějaký vlastní materiál. Čas se zase na chvíli izolovat do zasněženého brlohu na konci lesa.