Pražský klub Modrá Vopice se na jeden večer proměnil v nefalšovanou finskou saunu. Nejen, že nám přijely pořádně zatopit čtyři finské grindcorové úderky, ale své polínko do ohně přihodil i personál „vopice“. A to doslova. Venku krásné předjaří, patnáct nad nulou, že se dalo chodit na cigaretu a doušek vzduchu i v triku, ale uvnitř nacpaného klubu se přesto pořád přikrmovala kamna Bullerjan dalším dřevem. Díky neskutečnému nářezu a energii severských kapel, které měly od začátku slušný kotel, by přitom ze všech lilo proudem, i kdyby tahle dřevěná bouda byla vymrzlá skrz na skrz. Ale zpět k muzice.
 
Cti zahájit celý večírek se dostává BOWEL FUCK, pro dnešek jedinému zástupci tuzemské scény. Kdyby byla sestava kapel jiná, určitě by vynikli více, takto splnili trochu nevděčnou úlohu rozehrávačů pódia. Přesto jejich grindový předkrm působil chutně, ostudu naší scéně určitě neudělali – a že byla konkurence ten večer obzvlášť vydatná. Vyzdvihla bych hlavně skvělý zvuk baskytary a zajímavé střídání dvou odlišných vokálů. Příjemný rozjezd.

Pak se ale začaly dít věci. Hned jako druzí v pořadí nastoupili NOTHING MORE TO EAT, pro mne rozhodně největší překvapení večera. Parta nevinně koukajících a u stolečku spořádaně posedávajících klučíků se proměnila v šílence, kteří rozjeli neuvěřitelnou show. Nejen, že při hraní předvedli skoro gymnastickou sestavu, včetně různých roznožek, skoků a věšení se za ruku ze stropu (asi inspirace názvem klubu), ale především vyrazili dech tím, co hrají. A ačkoli si každá z vystupujících kapel přivezla své originální pojetí grindcoru, v podání NMTE je tento žánr určitě nejpestřejší. Řada překvapivých vsuvek, místy až rock’n’rollový feeling, spousta melodií, změny temp… technicky i pocitově dokonalé, nenudíte se ani na vteřinu. Navíc zahrané lehoučce, bez jakékoli křeče.

To jejich krajané GAF nás vrátili z nadoblačných výšin zpět na zem. Sami také působili zemitěji a dřevitěji, a to jak vizáží, tak hudebním výrazem (a vlastně i výrazem svých tváří). Po „vystajlovaných“ NEMT tak trochu pivní parta, kterou byste šacovali spíš na old school thrashery, přesto i oni dokáží rozjet pořádné grindcorové peklo. Navzdory tomu je u nich ta „stará škola“ pořád cítit a svůj grind šikovně kříží s metalem. Dole pod pódiem se rozjíždí čím dál větší pogo a přestává tam být bezpečno.

FEASTEM jsou protřelí mazáci, kteří vletěli na pódium jak energetická bomba. Možná nejrychlejší a nejintenzivnější kapela celého večera, masivní vokál, drtivé bicí a jeden precizně sázený riff za druhým, zkrátka ukázkový moderní grindcore se vším všudy. Přesto měli na své straně dva hendikepy, i když je to samozřejmě subjektivní pocit. Jednak jeli po celou dobu víceméně ve stejné lajně a spoléhali spíš na nepolevující tlak než na kdovíjakou pestrost, takže se po čase mohli trochu slévat. Navíc vystupovali už jako čtvrtí v řadě a pomalu se začala projevovat posluchačská únava. Koncentrace příliš mnoha dobrých a nabušených kapel na jednom koncertě občas paradoxně hraje proti nim. Přesto nemohu objektivně říci proti FEASTEM jedinou námitku, naprosto splnili očekávání, že to bude prostě námrd. Pod pódiem už jde skoro o život…

Jestliže jsem na začátku říkala, že se letošní Kinder Grinder nesl výhradně ve finském duchu, není to tak úplně pravda. Hlavní hvězdy večera AFGRUND jsou spíš kapelou evropskou – basák Enrico je Švéd (navíc s italským jménem a vizáží) a zpěvák Armin zase Rakušan, zbylí dva pak Finové. Poprvé jsem se s nimi setkala na Obscene Extreme 2009 a pamatuji si, že mne tehdy úplně dostali. Po třech letech je jejich muzika ještě zase o kus dál, skvěle vymyšlená a prokombinovaná, mix grindcoru a death metalu, co prostě nemá chybu, takhle to umí jen severské kapely. A jestli něco opravdu nechápu, pak kde se v Arminově malém hubeném tělíčku bere tak nelidský hlas a skřeky, ale ta energie, co z něj jde, opravdu stojí za to. A totéž platí o celé kapele, lepší zakončení večera jsme si ani nemohli přát. Navíc v kotli všichni přežili a mohlo se jít na půlnoční bus.

Nová vlna grindcoru se ten večer předvedla v nejlepším světle – vesměs mladé kapely ukázaly, že se ctí navazují na otce-zakladatele žánru, ale přitom jej dokáží pojmout moderně a po svém tak, že uspokojí i ty nejnáročnější posluchače. Kinder Grinder vol. 4 byl tentokrát (s přihlédnutím k tvářičkám účinkujících) opravdu „kinder“ a díky finské posádce byl určitě maximálně uspokojivým zážitkem pro nejednoho z nás.