Nejznámější slovinská kapela oslaví v příštím roce úctyhodných čtyřicet let na hudební scéně a v České republice vystupuje pravidelně. Tentokrát padla volba koncertu Laibach na brněnskou Flédu a nebylo to dobré rozhodnutí. Ačkoliv dvouhodinová porce hudby avantgardních experimentátorů ve dvou tematických blocích neměla chybu, nesmyslně vysoké množství prodaných vstupenek změnilo koncert v utrpení, jehož výsledek se promítl i v rozpačité reakci publika na jinak velice povedenou show.

Seskupení z Trbovlje podle očekávání postavilo první část vystoupení na aktuálním cover albu písní z amerického šedesátkového muzikálu The Sound of Music inspirovaném návštěvou v totalitní KLDR. Zahrát v jednom z posledních skanzenů se Laibach podařilo jako prvním alternativním umělcům ze Západu a výsledkem je nadmíru bizarní elektro-popová kolekce spojující něžně kýčovitou filmovou předlohu s originálním přístupem reflektujícím život v asijské diktatuře. Surrealistický temný odér se podařilo přenést na podium bezezbytku.

Obdobně jako při loňském koncertě na Brutal Assaultu zamrzela absence charismatické Miny Špiler zaměstnané mateřskými povinnostmi a živě nevystoupil ani Boris Benko ze Silence, jenž se na The Sound of Music zhostil melodických vokálních linek v duetech s hlubokými deklamacemi Milana Frase. Na turné naopak nechybí v Lubljani žijící švédská zpěvačka a skladatelka Marina Mårtenssonová, která s naprostou profesionalitou a přehledem divy odzpívala část Benkových partů i dětských sborových pasáží. Tam, kde to písně vyžadovaly, zpíval Boris z audiovizuálního záznamu třeba ve slušivém mysliveckém oblečku a virtuální rozměr byl nakonec příjemným oživením.

Po několikaminutovém cvrlikání ptáčků se Laibach dostavili v sestavě se dvěma syntezátory, kytarou a bicími, aby přehráli v podstatě kompletní The Sound of Music s výpravnou projekcí míchající technologické vize a abstrakce se záběry z budovatelských severokorejských filmů. Působivě nasvícené scéně dominoval Fras v dlouhém bílém kabátě a obligátní pokrývkou hlavy a skvělá Mårtenssonová v šatech operní pěvkyně. Hodina velmi dobře nazvučeného setu přinesla kromě titulní i aranže písní jako Climb Ev´ry Mountain, Do-Re-Mi, Edelweiss, My Favorite Things, The Lonely Goatherd, Sixteen Going on Seventeen, So Long Farewell, Maria/Korea a korejský tradicionál Arirang.

Po patnáctiminutové pauze, kdy stohlavé davy začaly migrovat směrem k toaletám a barům, jsme se již odmítali prodírat mezi nasranými lidmi a zbytek koncertu pozorovali od bočního vchodu, kde se člověk alespoň mohl pohupovat do rytmu. Ani tentokrát nedošlo na rychlejší a tanečně orientované skladby například z WAT nebo Spectre, ale to vůbec nevadilo. Laibach pokračovali v komorním duchu i s pojetím notoricky známých skladeb, kdy jsem slyšeli stounovskou Sympathy for the Devil, a k naší velké radosti pochmurné elegie ve slovinštině jako Mi Kujemo Bodočnost, Smrt za Smrt, Ti, Ki Izzivaš, Nova Akropola či Krvava Gruda-Plodna Zemlja.

Ve druhé části výrazně bodovala Marina, která si po The Coming Race ze sountracku k filmu Iron Sky rozpustila vlasy do extravagantního účesu á la afro, večerní róbu vyměnila za sexy outfit a nebála se vzít do ruky akustickou kytaru. Navíc Milan při rozlučkovém country Surfing Through the Galaxy nasadil cowboyský klobouk a vtipná projekce z osmdesátkové gamesy s Frasem letícím na rozpixelované raketce rozesmála většinu publika.

O afterparty se postaral místní DJ Alien, který k tanci a popíjení Starobrna přihasil s vinylovým mixem industriálních kytarovek a lety osvědčených pecek. Výběr fláků od Ministry, NIN, Depeche Mode, Sisters of Mercy, Clawfinger, Sepultury, KLF, Beastie Boys ad. rozpařil nevydováděné fans, a nakonec se s drinkem přišli pobavit i členové Laibach a se zájemci se ochotně fotili. Povedené.

Ani nadmíru uspokojivý výkon Laibach nemohl přehlušit fakt, že se člověk téměř nemohl pohnout, o nějaké cestě za doplněním nebo naopak vyloučením tekutin nemohla být ani řeč. Prostě nebylo jak, kudy a naštvanost byla cítit na každém kroku. Na atmosféře nepřidali ani tradiční ultrapravicoví popletové dožadující se výkřiky Tanz mit Laibach oblíbených tracků a několik agresivních hádek ohledně striktně zakázaného focení a natáčení na mobilní telefony. Náckové se alespoň dočkali zážitku přeplněného dobytčáku směrem k oblíbenému koncentráku, ale v takhle natřískaném klubu se zkrátka dojem z kulturního zážitku navozoval obtížně. Pro příště se nabízí dvě řešení: buď prodat o dvě stě lístků méně, nebo akci uspořádat v prostoru lépe odpovídajícím zájmu o akci. Kapele tleskám, pořadateli však palec dolů.