NoD, potažmo Roxy, mě lehce dezorientovalo, protože tam jsou asi čtyři možnosti vstupu do objektu. Volím správně a přes lehký zmatek zaznamenávám, že se mi ten podnik nelíbí, takové snob/hipster místo je to, bolestně a trapně očividné, navíc nacpané. Samotný koncertní prostor je ovšem fajn, stranou od baru a lidí, taková garáž říznutá kabaretem a hozená lehce do intelektuálna.

Večer otvírá ROUILLEUX, český mix písniček a hluku a především jedna z opravdu zajímavých věcí u nás. Pro mě to je první zkušenost s nimi naživo, nicméně album mám dost naposlouchané, očekávání je celkem vysoké. V některých ohledech. Co se týče počtu členů, bylo překonáno čtyřnásobně, tam to tak slavné nebylo. Rouilleux hned ze začátku napálí improvizaci gradující v dost slušnou hlukovou stěnu (tak trochu přepálený post-rock bez patosu), v níž vynikají zejména druhý kytarista (experimentující, hlučící) a basák rozjíždějící dost slušné hypnózy, a asi prvních dvacet minut z nastoleného diktátu moc neubírají, přestože se drží písniček z Zugzwang. Poté přišlo chvilkové zklidnění, které mi nějak připomnělo Twin Peaks, ale to mohlo být jen červeným světlem a závěsem za kapelou, končí se zase dost intenzivně. Na desce jde o boj písniček a hluku a vystoupení je podobné, a přestože noise má naživo samozřejmě o dost lepší postavení, písničkové základy nekapitulují. Ten boj není žádná fráze, Rouilleux opravdu pracují s nesourodostí obou aspektů. Autor sám se drží desky celkem pevně, jeho doprovodná trojice (třetím členem je člověk s elektronikou, činelem atp.) více či méně volně. Tohle by mohlo dost snadno sklouznout k chaosu a zbytečnosti (a prý se to i stalo), ale tentokrát předvedla kapela, také díky povedenému zvuku, opravdu působivý set dotýkající se místy takového exorcismu Swans v malém.

LARSEN je parádní věc. Post-rock, krautrock, math rock, minimal jazz jako popis míří lehce vedle, ale představu dají, je to taková poctivá minimalistická zacyklenost (zdravím pepuu). V Praze hráli z loňského Cool Cruel Mouth, na kterém jim zpívala Little Annie, od té doby pevná součást kapely. Ta ženská je kouzelná. Hádám, že jí je kolem padesátky, měří asi metr a půl a nosí pekelnou kombinaci patnácticentimetrových podpatků a důchodcovské hůlky (lehce kulhala). Má fajn hutný alt a chová se dost opile (což může hrát), vesele a extrovertně, tančí a baví se s lidmi, občas hází nějaké vtípky do kapely. Sympatická postavička. Momentálně glosuje nějaké technické problémy s klávesami. Technické potíže jsou vyřešeny, Annie se vrací s drinkem od baru a Larsen konečně rozjíždí It Was a Very Good Year, cover Franka Sinatry, který otvírá Cool Cruel Mouth. Atmosféra je taková nereálně kabaretní, a jak jinak kabaret opravdu nemusím, v tomhle podání to je paráda. Zas mi to nějak připomíná Twin Peaks, Larsen by tam mohli hrát hned po Julii Cruisee. Kapela se skládá z bubeníka/xylofonisty, kytaristy, kytaristy, který hrál ještě na pár dalších věcí jako obvod nebo něco xylofonovitého a klávesáka s laptopem/harmonikáře a všichni toho vlastně hrají dost málo. Bubeník často ten jeden dva stále stejné motivy, kytaristé kolikrát jen jeden akord. Je to docela hypnotické, mnohem víc než na deskách, a zemitý hlas Annie s tím zajímavě kontrastuje. Kapela, zvlášť kytarista se šedivým vousem, hraje o život a daří se jí své nasazení přenášet na diváky (Bylo jich tak sedmdesát? Čekal jsem míň.): i když se sedí, lidi se hýbou do rytmu a potlesky jsou bouřlivé. Jsem velice spokojen. Nečekal jsem od Cool Cruel Mouth moc, ale fungovalo to vážně dobře. Mj. je super vidět kapelu s klávesami, které působí takhle organicky a poctivě.

Setlist (ne na 100%):
It Was a Very Good Year
Existential Joe
Dyslexic Haiku
12 Eyes
Annie’s Rap
Ohm Av. D
Viggo
 
fotky © Kryštof Havlice