PALLBEARER – Forgotten Days (2020)

Pro žádnou kapelu není snadné překonávat debut, jako byl Sorrow and Extinction pro Pallbearer. Zjevení na doomové scéně, byť deska neohromuje experimenty ani neboří zavedené žánrové kánony. Spíš poctivý návrat ke kořenům, respektive do Anglie první půle 90. let. Pallbearer se od té doby snaží neopakovat a jít dál.

Na předchozím Heartless byla slyšet snaha o skladby kratší stopáže, rockovější přístup, někdy snad až směřování k Pink Floyd, což se ne vždy dařilo. Čtyřka Forgotten Days je o něco tvrdší, hutnější a kytarovější, i když je zřejmé, že kvartet se ve svém výrazivu posunul blíž klasickému (heavy) metalu a zakotvil u něj. Z Forgotten Days mám nicméně rozporuplné pocity – a to kvůli jisté dramaturgické nevyváženosti.

První půlka – konkrétně první čtyři skladby – jsou vynikající. Úderný zemitý titulní otvírák s tvrdými stoner riffy, vyklidněná Riverbed nebo Stasis s vrstveným závěrečným riffem a jako vrchol celé desky dvanáctiminutová Silver Wings. Ta je návratem k prvním dvěma deskám Pallbearer: epická věc, inspirace ranou Anathemou a na konec jako dýka do zad klasický ultramelodický nápad Arkansaských, kterým song a vlastně i celá deska vrcholí. V tomto emočně nejvypjatějším bodu schází do konce nahrávky cca 24 minut a kapela se od té chvíle jakoby bála zase tnout do živého, co by doometalového posluchače chytilo za srdíčko. Závěr ještě zachraňuje konec jinak spíš pochodovější The Quicksand of Existing nebo gradující Caledonia, ale předchozím minutám prostě chybí výraznější emocionální momenty, jimiž jsou Pallbearer proslulí. Přesto jde o nadprůměrnou nahrávku od kapely, kterou na doomovém poli rozpoznáte okamžitě.

 
CELESTIAL SEASON – The Secret Teachings (2020)

Jak už psal MXL v bilancování minulého roku, návrat Celestial Season je „událost sezóny na světové doomové scéně“. Přiznám se, že tato sqaudra v mých sluchovodech nikdy nedosáhla na velikány jako My Dying Bride, Anathema nebo jejich krajany (Orphanage, Phlebotomized), nicméně Solar Lovers patří ke klasikám zlatých časů doom/deathu. Následovalo houbičkové stoner období a následně rozpad kapely. Reunion však značí návrat ke kořenům.

Nevím, jak se to této početné grupě Holanďanů podařilo, ale The Secret Teachings je časoprostorovým tunelem do raných 90. let. A to ve všem. Zatímco nyní momentálně frčí spíš různé odnože minimalistického psych/drone/doomu, Celestial Season se v nevídané míře povedlo úspěšně vrátit k původní doometalové estetice se vším všudy.

Návratová deska však vůbec není rigidním metalem od první do poslední vteřiny, absorbovala do sebe řadu odboček, díky kterým se absorbuje o něco pomaleji, ale o to více postupně roste. Elegický přístup a hluboký murmur je zde samozřejmostí, ale díky upozaděným kytarám hraje prim spíš křehká melancholie než ryk na pohřeb jdoucích smrťáků. Žádné kytarové stěny, dominují spíš vzdušné vybrnkávačky (deska obsahuje hned tři instrumentální mezihry), tklivá sóla ne nepodobná hře Grega Mackintoshe z Paradise Lost nebo smyčcové nástroje (housle a cello) doplňované tu a tam klavírem. Zvláštní je, že songy negradují, spíš jen volně plynou časoprostorem, než že by se slepě držely dogmatu sloka-refrén (v tomhle vyčnívá famózní Amor Fati až s dálněvýchodním feelingem a mluveným slovem, jehož závěr by chtělo tesat do kamene: „Death smiles at us all, all that men can do is smile back.“).

The Secret Teachings se sice drží pohřebního tempa, ale i tady najdeme stoner vsuvky (nechyběly ani na Solar Lovers), jako je třeba They Saw It Come from the Sky. Závěr obstarává cover Type O Negative – parádně zpracovaná Red Water, kde na rozdíl od originálu vévodí ženský zpěv. Skvělý konec skvělé desky, která patří k nejlepším metalovým comebackovým počinům posledních let.

 
CAMEL OF DOOM – Terrestrial (2016)

Tahle deska je sice stará už pět let, ale byla by škoda, kdyby zapadla. Mozkem Camel of Doom je kytarista Kris Clayton, který momentálně hraje i v Esoteric. U nich hrál i dříve, konkrétně v období The Maniacal Vale, takže je s kapelou a jejím zněním dost spjatý.

Terrestrial je poslední počin jeho domovské grupy, pro kterou je určující použití mellotronu. Jeho sound obklopují zatěžkaná kila ve zvukově moderně baleném pojetí, což jakoby určovalo, o co na nahrávce půjde. Střet starého i nového? I tak to lze chápat. Sám Clayton odhaluje své inspirace, v nichž hodně nahrávek pochází ze 70. let (Black Sabbath, Camel, Hawkwind, Pink Floyd), ale i novější věci jako Yob.

Přesto, že skladby protíná odér halucinogenů, kvákadel, cizozemských ruchů (ty mohly dostat ve finálním mixu více prostoru), nejde o čistě psychotropní jízdu galaxiemi. Camel of Doom jsou kompozičně barevní, mnohovrstevnatí podobně jako Esoteric, ale na rozdíl od nich se drží větší stoner zemitosti. Sympatická je i variabilní hra bubeníka Thomase Vallelyho (Acherontas, Lychgate), ale určující je tady hlavně Claytonův vokál, který se vymyká žánrovým klišé. Je to taková nahalovaná verze křičícího Justina Broadricka, což Camel of Doom posunuje až trochu k industriálu. Při troše fantazie by se tak Angličané dali označit jako pomyslná srážka Esoteric a Godflesh posypaná psychedelií raných Pink Floyd (třeba Meddle).

Je škoda, že sám mozek kapely ji už ukončil jako uzavřenou kapitolu, ale jak se zdá, udělal to jen proto, aby mohl pokračovat pod jiným jménem. Ano, modří vědí, jeho poslední dosavadní album vzniklo už pod jinou hlavičkou, a to Self Hypnosis. Ale o tom až příště…