Koncerty naslepo provozuji už nějaký ten pátek a vystoupení Lightning Bolt bylo jedním z nich. Kapelu a jejich svébytný sound znám vcelku dobře, jen se v rozlitých březích slaného internetového veletoku občas má bárka ztratí a k pátečním břehům noise rocku doplouvám spíše intuitivně a s očekáváním rezervoáru pitné vody.
Koncert byl v předprodeji vyprodaný a tak čekám na lupínky něco přes půl hodiny. Po obdržení kouzelného papírku se ubíráme do útrob Sedmy, popíjíme pivečko, k tomu přikusujeme pizzu, prostor se neúměrně ke své velikosti zaplňuje, až nakonec začne hrát první kapelka nazvaná … Nechápu, co vedlo chlapíky z LB k jejímu přizvání, protože kvalitou nesplňovala nároky ani na provinční produkci z amerického zapadákova. Kytarová nuda, kterou vedla mečivá slečna (Buky ji vzhledem přirovnal k Marnie Stern) se rozjížděla velmi pomalu, až budila pocit, že vlastně neví, co hrát. Zprvu jakýsi pokus o drone, po delší pauze se přidají bicí, ale celé to zní hrozně unyle, plytce a bez jiskry. Takže se vracím ke stolu a debatujeme nad samozvanými problémy HC komunity.
Sedmička je narvaná k prasknutí, v pauze před LB se přemísťuje nástrojovka a jelikož jsem stále zabraný do chytrého kecání, až se začátkem vystoupení Lightning Bolt si uvědomuji, kam že se to chlapci umístili. Bicí a basu totiž přesunuli z pódia dolů mezi lidi, jenže napříč! Koncert je uvozen

větou „návštěvníci si mohou stoupnout kam chtějí, patří jim celý prostor“. A tak se i děje. Očitým svědkem takovéhoto rozestavění jsem poprvé, něco podobného jsem viděl jen na videu, ale dojmy mám i ve zpětném pohledu vesměs negativní. Chápu stydlivost a nechuť dvojky LB se postavit na pódium - ať už mají jakékoliv důvody – ale toto rozdělení společného prostoru mezi fanoušky a kapelu beru ryze prakticky. Nehodlám řešit ideologii (provizorně ji nazvu „jsme jedni z vás“); pódium je tu od toho, abych skupinu viděl a oba tábory měly místo na své radovánky. Takhle duo vidělo jen pár lidí nalepených úplně vepředu a na vyvýšených bocích. Já sám jsem se nakonec usadil na pivní pult na boku a měl jsem i za cenu zdeformovaného zadku pěkný výhled.
Dost litanií. Lightning Bolt ve svém hodinovém bloku předvedli, proč se v

jednolité indie scéně zásadně odlišují od svých soukmenovců. Intenzivní nabušená masírka, překotně se opakující kostrbaté rify, brutální booster, všechno přitom čitelné, živelné a geniálně jednoduché. Muziku LB nemusíte mít naposlouchanou, jednoduše vás strhne sama. Duo důmyslně pracuje s intenzitou, song obsahuje málo nápadů, ale jejich hlasitost v průběhu roste postupně až na samotnou hranici únosnosti. Skupina tímto způsobem dostává posluchače do tranzu.

Brian Gibson na svojí šestistrunce tvoří vysloveně kytarové melodie, posléze klesá ke spodním pražcům, aby na závěr písně drtil největší basový noise, co si dokážete představit. Low. Někdy se zas ubere na roztříštěnosti a kapela si notuje vesele skočný punkový rytmus. LB do lidí perou jednu věc za druhou, pauzy mezi songy mizí, většinou se vazbí, protože jsme prostě přišli na noise a návštěvníci nesmí být ušetřeni.
Desátá hodina se blíží, takže zbývá čas na poslední píseň. Bubeník si opět nasazuje masku ve stylu Hanibala Lectera, občas něco zaskřehotá do rytmu, pár posledních tónů, duo se klaní, děkuje a loučí se. Myslím, že nikdo nemohl být nespokojen. Páteční masáž končí.