Koncert otvírá svým setem Simon Scott, člověk, který pár let bubnoval v shoegazových Slowdive a jinak dělá ambient a obecněji pozitivní abstraktní hudbu. Jeho set se točí kolem kytarových smyček, které doplňují občasné údery do činelů, laptop a hlas. Hudba plyne odnikud nikam, takže se u ní skvěle přemýšlí, a je dost nahlas, takže pohlcuje. Menší problém představuje pozitivita, nejen díky projekci listů trávy pod různými filtry a zvuku kapající vody se totiž Scott místy nepříjemně přibližuje newageovému kýči. Přesto jsou dojmy z jeho setu kladné, jen konec přicházel pomaleji, než měl.

Loscil však dává zapomenout na předskokana během první minuty. Z laptopu a neidentifikovaných generátorů zvuků valí do publika nádherně čistý drone připomínající staré mistry jako Eliane Radigue, velice vkusně podbarvený beaty, které jsou však spíše zahuštěním zvuku než klasickým úderem. V dalších pasážích podbarvuje oscilující zvukové vlny až housová rychta, později přichází i downtempo. Na rozdíl od desek to však nevyznívá jako poněkud laciná berlička, ale jako pevná součást hudby podřízená ambientnímu celku. Beaty nejsou triviální, jejich barva není obyčejná. Zvuk začíná pohlcovat.

Proč vlastně? Loscil nedosahuje čistoty mistrů dronu Eleh ani Könerovy hloubky, ale jeho energie je nesmírná. Dokonalý zvuk v Akropoli zcela vyplňuje prostor, hlasitost je vysoká, ale zastavuje se nepatrně pod hranicí nepříjemnosti. Navíc má set dokonale zvládnutá světla. Reflektory se pomalu přelévají umělou mlhou na pódiu a v okamžicích, kdy zhasnou, vystupuje proti černé mase nasvícený Loscil. Vzniká silný pocit nereálna, neprostorovosti. V rámci podobné hudby často zavírám oči, udělal jsem to i na Sunn v Berlíně, a ti kladou na vizuál velký důraz. Tady je daleko větším zážitkem pozorovat, jak se úměrně masám zvukovým šinou masy světelné a mezi nimi čaruje naprosto statická postava. Mám pocit, že jsem polovinu koncertu klepal nohou do rytmu; i čisté dronové sinusoidy bud nesly domyšlené dozvuky předchozích rytmů, nebo stačil rytmus jich samotných. Všeobecné nadšení na konci a přídavek s úsměvem od autora už ani nepřekvapily. Není nad akce několikanásobně převyšující očekávání.