Marissa Nadler nepatří mezi umělce překračující bariéry ve vytrvalém hledání vlastního vyjádření. Jen a pouze dělá písničky. Skvělé písničky, smutné, melancholické, krásné; ty nejlepší se dají poslouchat celý den bez omrzení. Základní formou jsou nepřekvapivě různé formy amerického folku/písničkářství, naštěstí bez otravné apalačské idyly, místo níž tu jsou vlivy mnohem zajímavější. Díky evidentní inspiraci gotikou se nabízí srovnání s Chelsea Wolfe, zejména s její akustickou deskou: Nadler je překvapivě temná a strohá. Silný je také zdánlivě protichůdný vliv dream popu, který se otiskuje především do zastřeného, magického altu Nadler a celkové zvukové mlhavosti její hudby.

Úterní večer začínal velice bizarně: spletl jsem si ambasádu s rezidencí a následně se vetřel na až římsky dekadentní párty, na níž jsem rozhodně neměl být, načež se mi podařilo nechat se odvézt taxíkem jakousi irskou básnířkou. Následkem poněkud posunutého rozvrhu přicházím pozdě, respektive, kromě dobrovolného vynechání poněkud děsivé předkapely jsem přišel o první písničku Marissy Nadler. Mísím se do davu v zaplněném klubu a nasávám atmosféru. Café V Lese je pro podobnou hudbu ideální, ve větším, formálnějším prostoru by mohl být zážitek neosobní. Kdoví, jestli nepůjde cestou Chelsea Wolfe do LMB nebo Meet Factory pro příští koncert. Svá opodstatnění by to mělo – sklep je naplněný na hranici únosnosti – ale zmizela by intimita, blízkost umělci, která je pro podobnou hudbu tak důležitá.

Nadler zatím hraje možná nejlepší skladbu své nové desky July, Dead City Emily, jednu z těch temnějších, strohých i v kontextu její tvorby. Mám menší problémy s aklimatizací, ale po pár minutách už jen tiše stojím, neanalyzuji a jsem lehce omráčen smutkem a krásou hudby. Hraje se převážně z July, desku mám naposlouchanou, jednoduše se přehrávají písničky, dokonce ve stejných aranžích, překvapen bych tedy být neměl. Ale koncert Marissy Nadler dává pojmu živé hraní nový smysl; jakoby obrazu přibyl třetí rozměr, hudba je opravdu oživena. Zpívající kytaristka s sebou má dvojici cello – housle, přičemž obě hudebnice také zpívají, kromě sólového zpěvu tak často zní dvoj- i trojhlasy. Na akustickou kytaru se především vybrnkává, nástroj tedy tvoří jasné melodické kontury, k tomu lehce basuje. Smyčce pak vytváří téměř ambientní mlhu; jako by byla kostra kytary obalená masem smyčců. Zvuk je díky těmto doprovodům krásně plný a působí mnohem fyzičtěji, hladí. Cello a housle zní zastřeněji, méně konkrétně než na albu, kde mám občas problémy s jejich až násilnými ataky citů. To samé platí o hlasech: zatímco harmonie na albu nezřídka působily idylicky, vlezle, v náznacích až muzikálově, tady jsou jen a pouze krásné. Čistá akustika hudbě Marissy Nadler svědčí. Výjimečný výpad zkreslené kytary nebo kláves její autenticitu neruší, spíš funguje jako oživující kontrast svědčící oběma polohám.

Přestože koncertní provedení sedí především zasněnějším, nostalgičtějším skladbám, vrcholem večera je strohá dvojice We Are Coming Back a Drive, kdy první přesahuje ostatní, poněkud melodramatickou lyriku a vládne jednoduchou mantrou „We are coming back/cause everything is here“, zatímco druhá oživuje obraz rozchodu pocitem nekonečné noční jízdy. Zbytek koncertu tuhle laťku nepřekračuje a poslední skladby už spíš připravují na svět venku, kde člověk nemá divné pocity v krku z toho, jak je hudba krásná.

Ještě by bylo možné rozebírat skromnost a příjemné vystupování zpěvačky, instrumentální a zpěvácké schopnosti (suverénní v rámci potřeby), ale to jen odvádí od samotné hudby; zpět. Asi začínám být sentimentální, ale tohle byl, nečekaně, nejkrásnější koncert za hodně dlouhou dobu. Marissa Nadler dokáže naživo eliminovat veškeré možné námitky a vytvořit úžasně organický zvuk, minimalistický, přesto bohatý, a v nejlepším smyslu dojímavý.