Nečekal jsem, že bude vyprodáno – lid má totiž tendenci zasloužilé umělce a praotce zakladatele ignorovat, přičemž Mark Lanegan (47) do této kategorie rozhodně patří: Screaming Trees založil před sedmadvaceti lety, první sólovou desku nahrál před dvaadvaceti, od té doby se ukázal v nespočtu dalších projektů (nejznámějšími jsou asi Queens Of The Stone Age a Soulsavers) a v neposlední řadě třeba naučil Kurta Cobaina tradicionál Where Did You Sleep Last Night, který se pro zástupy omladiny stal jednou z nejdrásavějších písní slavného aberdeenského sebevraha. Stranou pozornosti mainstreamu pak „syn Toma Waitse“ dál vydával vlastní tvorbu na pomezí rocku, folku a blues, jež prozatím vyvrcholila letošním dílem Blues Funeral. Zřejmě i nadprůměrné (pro mě však nikoli dechberoucí) kvality této nahrávky způsobily, že v Lucerně byla hlava na hlavě – od věkovitých rockerů až po štramáky v kloboučcích – a očekávání byla veliká.

Nevím, zda je to tím, že už má zažito a nepotřebuje si nic dokazovat, ale Mark Lanegan pro mě není hvězda – tím chci říct, že na koncertě postrádal jakékoli hvězdné manýry, nevyzařuje z něj aura drsňáka sršící z fotografií a plakátů, na kterých vystavuje hustě potetované prsty a ďábelskou mušku pod úzkými rty. Minimální komunikace s publikem, žádné vtípky nebo sdělení navíc, žádné pokuřování nebo popíjení burbonu, téměř žádný pohyb – vlastně si nevybavuji, zda jsem kdy viděl tak statického hudebníka. Podívejte se na jakékoli jeho fotografie nebo videa, všude má stejný postoj, v jakém absolvoval i pražský koncert: levačku na těle mikrofonu, pravačku na stojanu, apatický výraz. Za potlesk obvykle děkoval mírným pokyvováním a občas si utřel pot do rukávu košile.

Víc pozornosti tak na sebe přitahoval „Mark Lanegan Band“, především energický kytarista s vizáží Viggo Mortensena ve filmu Východní přísliby a multiinstrumentalista Aldo Struyf z předkapely, který hrál na klávesy a doprovodnou kytaru. Jejich talent však nebyl ve všech případech přínosem: problémem Laneganova vystoupení byl totiž zvuk (přinejmenším v místě, kde jsem seděl, tj. na balkoně po pravici kapely – býval bych zkusil poslechnout, jak to zvučí jinde, jenže zkuste se vzdát hrdinně ukořistěné židle a prodírat se narvanou Lucernou s vyhlídkou, že možná uslyšíte lépe, ale neuvidíte nic…). Jakmile kapela spustila forte, zanikal zpěv (přičemž jsme přišli na zpěváka, takže to na rozdíl od jiných koncertů není omluvitelné), navíc oba zmínění muzikanti měli tendence narušovat plynulost skladeb neustálými sólíčky a vyhrávkami, které v nedokonalém nazvučení stahovaly příliš mnoho pozornosti od celku.

Koncert byl celkem logicky věnován především zmíněné aktuální desce Blues Funeral – z ní se hrály jak nejpovedenější kusy (Gravedigger’s Song, Ode to Sad Disco nebo Gray Goes Black, v nichž Lanegan exceluje studiově i živě), tak i přímočaré forte halekačky jako Quiver Syndrome nebo Riot in my House, které postrádají tíživou atmosféru, pro Lanegana tak typickou. Starším hitům, ve kterých se hřmění zklidnilo a Markovo emocionálně vypjaté chraptění mohlo vyniknout, zase nesvědčilo poněkud přebujelé publikum, z jehož neklidu a halekání bylo patrné, že přišlo hlavně na rock. Abych si dokonale vychutnal tryzny jako Pendulum nebo One Way Street, potřeboval bych být silněji spoután zpěvákovým charismatem a nacházet se pokud možno v intimnějším prostoru.

Půl plynu, půl spokojenosti – nemohu si pomoct, ačkoli je možná na vině skutečně především má pozice v sále a být v první řadě, seznam výtek bude o něco kratší.

Pochválit každopádně musím předkapelu Creature With The Atom Brain – z desky zní jako nedobře nahraný provinční rokec, ale naživo se ukázali jako zábavní eklektici: vzadu psychedelicky rovná, pulsující rytmika (napadala mě přirovnání třeba k Hawkwind nebo Pink Floyd) a vpředu dva mimořádně šikovní kytaristé střídající garážově hrubé riffy s výbornými sóly. Hudba, která rozpohybuje a vykouzlí úsměv na tváři.
 
Fotky © Zdeněk Lichnovský