Masters Of Rock podeváté a opět ve Vizovicích. I když to z počátku s místem konání bylo dosti nahnuté, nakonec se přeci jen tento festivalový nestor konal opět tam, kde prostě má své neoblomné místo, tedy v domově moravské slivovice. Letošní ročník sliboval mnohé, ale na rozdíl od těch předchozích vytáhl trumfové eso v podobě prvního koncertu legendy TWISTED SISTER v Čechách, který nakonec musela zosnovat náhoda, aby pánové slevili lehce ze svých přehnaných nároků. Sen mnoha lidí se tak mohl stát konečně realitou…

 
 
ČTVRTEK> po hlavě na plac!

Jak už bývá zvykem, na rozjezd je vždy připraven nějaký tuzemský interpret. Letos padla volba na FLERET a DARK GAMBALLE. Vzhledem k tomu, že první jmenované moc neposlouchám, neviděl jsem důvod proč déle setrvávat, mohla za to i jistá „nevolnost“ z předešlého dne, nicméně to, co jsem měl možnost vidět, bylo skutečně kvalitně zahráno a interpretováno. Druhé jmenované jsem už viděl celkem mockrát, takže opět standardně super a to i z větší dálky. Opravdovým startem pro mě byli až Skotští piráti ALESTORM. Ti se po útěku zakládajícího člena Gavina Harpera potýkají s jistými skladatelskými obtížemi, ale naživo vše funguje vážně perfektně. Christopher Bowes je po pirátsku mazaný hráč na klávesy a svůj hlas jistě posiluje solidní dávkou rumu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nejvíce na mě zabrala titulní skladba z debutu Captain Morgan's Revenge, ale celý set měl v sobě jistou dávku pozitivní energie, která se zdařile přenášela i na publikum. Rozhodně jsem se bavil a byl mile překvapen. Následující VIRGIN STEELE hrají klasický heavy metal bez příkras a přidané hodnoty, proto opouštím loď a vracím seaž na zásadní kapelu dnešního dne a tou jsou AMORPHIS. Je to kapela s nezaměnitelnými melodiemi i zpěvem, což jí u mě dělá srdcovou záležitostí. Pánové jako vždy nezklamali. Songy z novinky The Beginning of Times znějí velmi dobře a zbytek se nese průřezem starší tvorbou opírající se o poslední desky odklonem k hitům jako My Kantele. Po celou dobu setu mě udivoval velmi slušný počet lidí na place a zároveň i ona nezaměnitelná kouzelná atmosféra, kterou prostě nelze slovy pospat. Nádhera, prostě nádhera. AMORPHIS potvrzují, že je úplně jedno jestli hrají v klubu či na festivalu, vždycky to zní skvěle! Takzvaná Pagan Aliance tvořená FINNTROLL a ELUVEITIE byla též zajímavou koncertní volbou a rozhodně jsem ji nechtěl vynechat. Byl jsem zvědav jak se skloubí ony keltské motivy Švýcarů s finskými hopsavými troly. Výsledek byl tak trochu rozpačitý. Kapely hrály po dvou skladbách víceméně odděleně a tak k míchání různých nástrojových momentů došlo jen zřídka, na druhou stranu to bylo zase velmi dobře vymyšleno a člověk se nenudil. Výborný kontrast mezi oběma interprety totiž dal vyniknout jejich tvůrčí originalitě a dobře ji na obou stranách podtrhoval. Ve většině případů se jednalo i o solidní circle pit, do kterého jsem se po čase také přimíchal. Společný set měl i solidní hrací dobu vyždímanou do poslední minuty a tak nezbývalo než na konci všem zúčastněným smeknout za solidně odvedenou pohanskou práci. Kladivouni HAMMERFALL měli od loňského Metalfestu u mě jakousi výhodu, když se předvedli v tom nejlepším světle. Letos mohla být situace stejná, jelikož se kapela chlubí novým „Marshall“ zvukem a novinkovým albem Infected. Z toho zazněla na rozjezd hned první skladba Patient Zero za doprovodu stylově vhodných červených reflektorů. Zbytek setu je už jak jej známe odjinud. HAMMERFALL nenechávají nic náhodě a tak výběr skladeb je víceméně podobný jako pokaždé, liší se prakticky jen minimálně. Zvuk byl opravdu obstojný a zpěv jako vždy paráda, bohužel to mi jaksi nestačilo, abych vydržel až do konce, tudíž balím kufry ještě před MOONSPELL, abych byl vůbec schopen fungovat další náročný den.

 
 
PÁTEK> den headlinerů!

Vzbouzím se za zvuků kapely TLESKAČ, kterou bych spíše čekal na Mighty Sounds, ale tak budiž. První, co jsem byl nucen vidět zblízka při čekání na ALKEHOL, byli slovenští punkáči KONFLIKT. Ač jsem na tomto žánru vyrůstal, jejich vystoupení mě nijak nevzalo. Místy jsem měl pocit, že to příliš tlačí do rocku a celkově jsem postrádal nějakou větší razanci a tah na branku, který od podobných kapel prostě čekám. Tady však nikoliv. MERCENARY byli vystřídáni ALKEHOLEM (a naopak samozřejmě), což mi nijak moc nevadilo, jelikož tuhle opileckou jízdu jsem si opravdu užil. Tahle kapela dokáže zpívat a hrát o lahodném moku jako nikdo jiný. Jejich set je nejlepší, když máte v sobě už nějaké to pivko a zazpívat si společně s Otou Herešem o tom, jak to vlastně žije Na slamníku je taky pohoda. Spokojenost, jako vždy. Němečtí pohani VARG mi svým stylem i vztahem připomínají TURISAS. Jednak je z desky moc nemusím, ale když někde hrají, tak je prostě nesmím vynechat. Tentokrát to nebylo jinak. Tvrdá němčina míchaná s ráznými riffy udělá prostě své s každým fanouškem pagan metalu. Následující česká akvizice SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY má v rukávu trumf jménem Návaz. Skladby z této desky zní v živém podání úžasně. Mokoše jsem si zazpíval spolu s nimi, ale když dojde na některé starší a pro mě ne až tak zajímavé věci, jdu se obratem najíst, jelikož srdci a žaludku neporučíte. Posilněn výrazně tučným jídlem jsem se vrátil až na mě zajímající EKTOMORF v čele cikánským bardem Zoltánem Farkasem. Kapelu už poslouchám nějaký ten pátek, ale ještě jsem neměl tu čest je vidět tváří v tvář. No a musím říct, že to byl působivý masakr. Opět jsem od publika nečekal až takovou odezvu a tak šílený circle pit. V případě wall of death to i vypadalo na nějaké hrubší rány. Vlastně jediné, co jen zkazilo celý set, byla ona trapně vyřvaná hymna o cigánech, kterou si Farkas odpustit prostě nemohl, nicméně to byla jen jedna malá piha na jinak obstojném a burácivém setu. Následující trojlístek kapel byl víceméně velkým tahákem pro spousty fanoušků a velkým soustem pro mě, zda to vše ustojím. Jako první, večerní tahák byli symfoničtí RHAPSODY OF FIRE. Kapela, která si za celou svou historii prošla mnoha peripetiemi, včetně změny samotného jména. Já, ač jsem spíše zvyklý na starší speedovou tvorbu, jsem odcházel spokojen. Ze začátku jsem měl trochu obavy, zda vše vynikne, ale zvukaři naštěstí nezklamali. Je pravda, že poslední deska From Chaos to Eternity, je už zcela něco jiného než Power of Dragonflame, ale atmosféra zůstává zachována. Luca Turilli je vážně kytarový blázen, jeho sóla vážně nepobírám a zpěv Fabia Leoneho je něco neskutečného. ROF rozhodně nezklamali, i když mi po nějaké době přišli už celkem únavní, za což mohlo zvláště kolísající tempo a rozvláčné symfonické pasáže. Už chyběl jen Christopher Lee a bylo by to téměř dokonalé. „Přišel čas na hlavního headlinera,“ říkal jsem si a očekával, co TWISTED SISTER předvedou. Hodnotit kapelu tak velkého formátu je ale přeci jen těžké. Na jedné straně je tu fakt, že nemáte s čím srovnat, pokud nepočítáme internet a na straně druhé je zcela jasné, že hlavní tahák celého festivalu bude pod velkým drobnohledem a možnou palbou kritiky. Nicméně to, co na MOR předvedli TWISTED SISTER, nejde hodnotit jinak než naprosto nadpozemský zážitek! Musím se přiznat, že jsem čekal hodně, byl jsem připraven na ledacos, ale to, co pánové předvedli, bylo neskutečné! Vše bylo přesně tak, jak si to vysníte. Světla, mlha, kapela sice bez líčidel, ale stále v neskutečné formě! Dee Snider je neskutečný showman, kontakt s publikem měl vynikající a playlist obsahující hity z desky Stay Hungry jako třeba nakažlivá We’re Not Gonna Take It, The Price, I Wanna Rock (i když většina spíše chtěla Fuck) nebo legendární titul Burn in Hell dělá z jejich vystoupení naprostý hřebík noci a řekl bych i celého festivalu. Přesně takhle by to mělo vypadat, přesně takhle hraje legenda, která neměla čas vyčpět. TWISTED SISTER v původní sestavě si zaslouží veškerý obdiv i potlesk, který také sklidili. A rozhodně potvrdili i svůj statut legendy. Sen mnoha lidí tak došel naplnění tím nejlepším způsobem. Posledním interpretem mnou vzpomínaného trojlístku jsou AIRBOURNE. Kapela, jejíž hvězda stále stoupá, ač hraje klasický hard rock s divočejším feelingem než jejich vzory AC/DC. Tuhle bandičku jsem měl možnost vidět naživo v klubu a musím říct, že tam mě to bavilo přeci jen o trochu více. Jinak stále pořád vynikající, živelnost všech hudebníků obdivuhodná, ale já už poměrně dosti unaven odcházím směrem ke stanům a to i přesto, že minu poslední štaci ve formě blackmetalových WATAIN.

 
SOBOTA> lehký oddych!

Po dvou náročných dnech to chtělo pořádný odpočinek a právě sobota se nabízela jako nejideálnější. I přes řeči, že to zásadní již odehrálo, jsem letem světem zašel občas na plac. Budíček po ránu mi dělal Jiří Schmitzer, který pro mě byl takovým malým překvapením. Netušil jsem totiž, že je až tak aktivním muzikantem. Nicméně jeho tvorba i z povzdálí mi nic neříkala, až na klasickou vypalovačku Řekněte prdel. VISIONS OF ATLANTIS mi nic nedali, typické míchání dvou vokálů, standardní kytarová práce, symfonické pasáže. Prostě klasika, ale snaha se jim nedá upřít. Záhadou dne ale pro mě byli SEVEN. Kapela je sice poměrně zaběhnutá, ale proč dostali tak dlouhý hrací čas, je mi opravdu divné. Zřejmě za to můžou zajímaví hosté (VictorSmolski, Schmier…), ale i tak je poslouchat téměř hoďku a další půlhodinu Cicerů, mi opravdu hlava nebrala. Další zastávkou jsou pro mě až LEGION OF THE DAMNED. Kapela, která naživo umí udělat pořádný bordel a rozsekat vše na maděru. Ani tentokrát se nenechali zahanbit. Songy z nové desky zní velmi dobře a celkově po celou dobu jejich setu nebylo nouze o pořádný mosh pit. Rychlost střídaná úderností některých riffů měla opravdu své kouzlo. Na kytarového šílence VICTORA SMOLSKIHO jsem byl zvědavý, zda předvede podobnou show jako třeba MIKE TERRANA. Ale nestalo se tak. Půlhodina kytarové onanie měla sice cosi do sebe, ale pořád tomu chyběla přidaná hodnota. Být vystoupení delší, určitě bych se začal silně nudit. U.D.O. jsem vynechal, jelikož Dirkschneiderův vokál prostě nemůžu poslouchat, což se táhne už od jeho působení v ACCEPT. Headlinerem sobotního večera tak měli být GUANO APES. Kapela, která už od začátku byla komerční tlačenkou. Když se nyní dali znovu dohromady, nezbylo nic, než opět koncertovat. Smysl této kapely mi ale fakt uniká. Jejich set byl plný nudných póz, děsně laxního přístupu a celkem hrozně zahraných skladeb. Kapela zněla, jako by dlouho nezkoušela a jejich přístup byl očividně braný jen jako povinnost. Monotónní zpěv bez špetky čehokoliv, co by jej oživilo. Ve studiu jsou možná GUANO APES „dobří“ muzikanti, ale jako živá kapela jsou dobří tak akorát pro pouťové slavnosti. Hrůza a děs. Den uzavírají BRAINSTORM, které poslouchám už jen z dálky a opět to znělo velmi dobře. Využil jsem možnosti, že jsem je již několikrát viděl a ani tentokrát to neznělo vůbec špatně. Věřím, že si většina fanoušků užila pěknou porci kvalitního power metalu.

 
 
NEDĚLE> den kocovin a běhavek!

Jak už napovídá nadpis, poslední festivalový den se nesl v duchu alkoholových neduhů a nemocí z ne zrovna zdravé stravy. Startují DYMYTRY se svým psy-corem a zní to velmi dobře, řekl bych i lépe jak z desky. Dobrý zvuk dal vyniknout tvrdě kytarovým řežím a po stránce zpěvu nemám jedinou výtku. Jedna z těch lepších českých ukázek. TÖRR bez Henycha zněli tak nějak zvláštně, žádná sláva. Při STEELWING jdu radši na záchod, jelikož takhle vysoko vykleštěný vokál nemůžu… MERCENARY přehození za ALKEHOL udělali průřez svojí diskografií a i přesto, že nyní všechno zpívá sám basista, znělo vše jako na desce. Místy sice trochu zápasil s vyššími party, ale i tak klobouk dolů před tímto výkonem. Za celou dobu trvání MOR mě mrzí jen jedna věc a to je právě ARKONA. Moc jsem se na ně těšil, ale střevům neporučíte, nedalo se nic dělat. Poslouchal jsem tedy opět vše z povzdálí a napůl spal, ale i tak mi chyběl vizuální pohled, jenž by už tak dobře znějící hudbu doplnil. Stejným způsobem pokračuji i s DELAIN. Ti jsou krajané WITHIN TEMPTATION a snaží se jít tak nějak v jejich šlépějích, ale zatím jim to moc nejde. Zpěvačka má tuctový hlas a kytary šmidlají další nastokrát omleté riffy. Ke stage jsem se vrátil až na OOMPH! a měl jsem hrozné deja vu, jako když jsem je viděl poprvé na Chmelnici. Stejně neprůrazný zvuk, téměř stejný playlist i pózy. Chlapi by měli se sebou začít něco dělat, tohle mě totiž moc nebavilo. OVERKILL schválně vynechávám a čekám, kolik lidí přijde na HELLOWEEN. Dav mě skutečně překvapil, nečekal jsem, že i přes tak časté koncertování bude tak narváno. K této kapele chovám zvláštní sympatie. Nijak je neposlouchám, ale ani mě neurazí, když je slyším. Ale celých devadesát minut to také nezvládám, tudíž opět balím své věci a odchází s pocitem, že letos už se na plac nevrátím, a to hlavně díky averzi ke TŘEM SESTRÁM, kteří celou štaci uzavírají.
 
MOR podeváté opět nezklamal. Jedinečná atmosféra, areál i lidé dělají z tohoto festivalu skutečný zážitek. Letošní line-up mi navíc přišel jako jeden z nejlepších, jaký jsem viděl a tak jsem jen musel překousnout onen fakt kolísající kapelové atraktivity jednotlivých dní, což je vidět i na jednotlivých odstavcích článku. Každopádně jsem opět hudebně napojen, osvěžen a to i přes pár střevních nepříjemností, které jsem si přivezl s sebou domů a které mohou i za delší prodlevu při psaní. Za rok se doufám opět sejdeme při stejně lákavé a pestré kapelní nabídce.