Poslední den, neděle 12. července, pak pro naši výpravu byl vůbec nejnáročnější, jelikož jsme v areálu kromě hodinové přestávky setrvali v podstatě celý den, abychom si ještě naposledy dosyta užili atmosféru hojně navštíveného festivalu.

Já osobně jsem vstal již kolem sedmé hodiny a nedočkavě vyhlížel desátou, kdy měli na prozatím ještě studené ranní pódium naskočit mladíci z metalcoreové formace HAND GRENADE, kteří sami sebe označují jako metal/rock, ovšem já osobně jsem si jejich tvorbu pracovně překřtil na „naivní metalcore“. Oproti studiové prezentaci totiž naživo působí jako kopie starších metalcoreových kapel s nánosy čistých zpěvů, jež vyrážely jako houby po dešti někdy v roce 2008. Sympatická, kromě mladického elánu, byla i komunikace s publikem, kterého na ranní show přišlo opět více, než tomu bylo nějakých 6 let zpět. V deset ráno dokonce došlo i k improvizované wall of death, což, jak zpěvák sám okomentoval, mohl být světový rekord. Co se skladeb týče, kromě songů z letošního alba Na vlnách jsme se opětovně vraceli i na desku Pravá tvář z roku 2012, takže fans si mohli v klidu vychutnat vály jako Nejsi anděl, Zlej sen, Správnej čas, Vem to zpátky a podobně. Kvalitní vystoupení s dobrým zvukem a do budoucna slušná naděje, pokud si pánové ujasní, jestli náhodou nemají vyšší ambice než české vokály a zahrabání se do vod tuzemského undergroundu. Trochu osvěžit tvorbu, napsat pořádné texty a bude to dobré, technika tam je.

Po skončení slibně načatého úvodu přichází další velká klasika – vyškovští DARK GAMBALLE, kteří na konci 90. let a začátkem následné dekády patřili mezi velká zvířata českého metalu. Ti do Vizovic přijeli pokřtít novou desku Panoptikaria i představit svou klasickou show s hned dvěma doplňujícími atrakcemi – improvizovanými herci, kteří na pódiu dělali různé skopičiny. Především materiál z nových desek byl zahrán s přehledem, ovšem starší tracky, například Můry už 10 příliš nedává. Přesto pohodové vystoupení na poslední (do)poledne festivalu a je fajn, že se Panoptikaria pokřtila právě na velkém pódiu.

Poté chvilku pauza a návrat v půl jedné, kdy si to na pódium přihasili HARLEJ se svým hospodsky rockovým setem, složeným ze všech svých nejklasičtějších, například Přirození, svou verzí Pověste ho vejšProč pocit mám, Ty jsi vylízaná, já jsem vyhulenej dále Zrzi Zrzi a další. Na letní festival opět v podstatě perfektní kapela, která se nejlépe konzumuje s několika promile v krvi, což v ukrutném parnu s pivem na slunci nebyl žádný problém. Já osobně jsem si Harleje užil, i přesto, že jinak by mne ani nenapadlo si je pustit. Na letní slunečnou pohodu ovšem to pravé.

Pak se ovšem hudebně trochu potemnilo, jelikož byl čas na trochu gothic rock/metalového řádění s německými sousedy z LACRIMAS PROFUNDERE. Pro mě byli Lacrimas letos jednou z nejlepších kapel celého festivalu a jejich vystoupení, složené za samých hitů, nemělo sebemenší chybu. Jak mi občas kapela z desek přijde trochu nudná, naživo by se energie dala krájet a i kapela očividně byla s vystoupením spokojená. Rob Vitacca dokonce publikum očastoval česky proneseným „Jste nejlepší publikum“, kytarista Tony Berger si zase v klídku v průběhu skladby zapálil cigárko, přičemž set byl přehrán bravurně a jak jsem uvedl výše, byl skutečně silný, stejně jako dojem, který ten den kapela zanechala. Já jsem si i drobně zatrsal – spokojenost naprostá.

Poté pro nás následovala jednokapelová pauza a opětovně dorážíme až na ruskou folkmetalovou formaci ARKONA, jež byla vybrána jakožto rozehřívačka před dalším vrcholem pro návštěvníky festivalu – Sonatu Arcticu. Ani Arkona dle mého názoru nijak více nezklamala – Máša jako vždy vyřvávala své hlasivky, často se dudlalo a fanoušci pagan/black/death metalu prostě museli být spokojení. Rovněž jsem si u nich napsal noticku, že se mi velice líbila jejich stage i celkový projev, ovšem neviděl jsem je poprvé, takže nějak velké překvapení se taktéž nekonalo.

O nějaké velké náklonnosti ovšem nemohu mluvit u vystoupení následujících kapel, které nejspíše měly být považovány za zlatý hřeb večera. Zatímco SONATA ARCTICA se v po strop našlapaném areálu letos rozhodli přehrát celé debutové album Ecliptica, následující GAMMA RAY pro mne na pódiu strávili snad věčnost a hrál se nejen jejich heavy/speed metal, ale z pódia se ozývalo i jakési neartikulované reggae. Nepochopil jsem, ale jelikož poslední deskou, co jsem od nich slyšel, byla New World Order z roku 2001, raději chápat snad ani nechci.

Po opuštění scény a rychlé přestavbě pódia včetně přípravy pyrotechniky nás po čtyřech muzikou naplněných dnech čekala poslední štace letošního ročníku, jedno z komerčně nejúspěšnějších metalových jmen současnosti – finská, dlouhé roky trvající senzace NIGHTWISH. Ty jsme samozřejmě rovněž měli možnost již několikrát vidět živě a nikdy mne nijak zvláště nebrali, a to i v době, kdy s nimi ještě zpívala Tarja Turunen (ačkoliv starší desky jsem poslouchal docela dost). Letos jsme každopádně Nightwish měli poprvé možnost vidět s Floor Jansen (ex-After Forever) za mikrofonem a jelikož jsme Endless Forms Most Beautiful měli možnost slyšet jen v autě během cesty, nebyl jsem si jist, jak celá záležitost dopadne.

Ve zkratce. Za velkého potlesku areálu praskajícího ve švech kapela nastoupila, vylétly první rachejtle a ozvala se Shudder Before Beautiful, která před vydáním desky sloužila jako jakýsi teaser. Co mne ihned překvapilo, byla statičnost celého ansámblu – jako by ani Nightwish nebyli určeni jakožto zavírák celého masivního letního festivalu, ale spíše jedna z kapel, hrajících někdy v jednu odpoledne. Pohyb po pódiu především z pozice Floor téměř nula (přitom zkušeností má pěnice na rozdávání), roztleskávání a další propriety správného vystoupení taktéž nic. Starší skladby (zazněla jen She is My Sin, Stargazers a Ghost Love Score z Once) byly odzpívané tak tak (kromě druhé zmíněné v pořadí, ta mi přišla zazpívaná velice s přehledem), opět mne pobavila přítomnost keltských folkových melodií především v My Walden díky účinkování Troye Donockleyho, což by byla super věc, kdyby Nightwish snad byli keltskou folkmetalovou kapelou.

Stejně, jako albové koncepce, i celé vystoupení působilo trochu rozháraně a – přiznávám, čekal jsem poněkud více. Navíc pokud by snad člověk čekal, že se na Nightwish natěšené publikum (a že jej bylo) dočká snad nějakých přídavků, focení s kapelou, či jednoduše něčeho navíc, čekal by zbytečně. Odehrát svůj set, rychle po sobě uklidit a za tři dny v Maďarsku se stejným setem, stejným vystoupením, stejným vším. Inu úděl velkých kapel a zrovna tato komerčně megaúspěšná partička mne opět utvrdila v tom, že velké koncerty velkých kapel mají jen málokdy nějakou větší přidanou hodnotu.

Závěrečné zhodnocení – letošní ročník Masters of Rock se vyvedl. Sice hudební line-up opět podobný jako každý druhý rok, na druhou stranu, především dopolední a odpolední kapely často poskytly parádní hudební zážitek a i u velkých kapel se našlo nějaké to světlé místo (Krokus, Gotthard, WT).

Jak bylo několikrát zmíněno, festival již nemá kam růst, a na stavu areálu je to vidět. Při vystoupení melodických formací bylo skutečně našlapáno a uličkou se v podstatě nedalo projít, a když už, tak převážně jedním směrem. Rovněž u nabídky jídla byl trochu problém si vybrat. Nabídka drtivé většiny všech stánků totiž zahrnovala pouze smažené či grilované jídlo všeho druhu, nesmaženým tak zůstal pouze stánek s ovocným mixem, z čehož normální večeři člověk neuplete. Poté už zbývá jen párek v rohlíku – a šmitec. Zde by bylo fajn trochu zapracovat a poskytnout alespoň jeden fresh stánek se zeleninovými saláty, což by pro nás návštěvníky, příliš neholdující pivu tamější značky, bylo vítaným zpestřením jídelníčku – a to nejspíše mluvím i za vegetariány. Jinak ovšem nemám větší kritiky, organizace proběhla opět v pořádku, publikum očividně spokojené a jsem si jist, že příští ročník proběhne v podobném duchu. Já jsem rozhodnut se na akci znovu vydat tak za dalších 5 let, abych viděl, jakým způsobem (a jestli vůbec) se festival posouvá a třeba mezitím proběhnou i nějaké ty změny.