Jelikož jsem čtvrtek zabalil už někdy kolem jedné hodiny ranní, nebyl problém druhý den vstát na v 10 dopoledne hrající tuzemskou formaci GATE CRASHER, která to z nedalekého Brna měla do Vizovic nějakých 80 minut cesty. Ačkoliv jsem tuhle čtveřici ještě nikdy neslyšel, byl jsem velice příjemně překvapen kvalitou vystoupení, kdy kromě klasického rocku bylo tu a tam možno zaslechnout i nádechy punk rocku, či dokonce stoneru, což jsem osobně, coby fanoušek žánru, kvitoval s povděkem. Zazněly songy Gilotinou s mrazivým intrem, Mrtvá, vtipná a přiléhavá Ego se skákavou rytmikou či Nevyčítej mi. Výtečné vystoupení, které otevřelo druhý den, jež se pro mne osobně řadilo k těm nejpovedenějším, a já odcházel skutečně zamyšlen, jelikož mi v českých kotlinách nejspíše unikala další šikovná kapelka. Když totiž jejich tvorbu z roku 2012 srovnám například s tou o tři roky starší, je to naprosto jiná liga a nezbývá než dodat - pánové - jen tak dál!

To se ovšem nedalo říci o následujícím programu, na nějž jsem navázal až při vystoupení současného kytaristy Ozzyho Osbournea GUSe G., jehož jsem si kdysi dávno zařadil jakožto kvalitního skladatele řeckých melodiků Firewind, ale hlavně mých oblíbených Nightrage v dobách Sweet Vengeance a Descent into Chaos. Jeho sólové vystoupení jsem si však příliš neužil, jelikož Gus do Vizovic přijel především předvést svou kytarovou techniku, takže pidlikání a dalších sólových onanií bylo až až. Jediné, co si tak z vystoupení pamatuji, byl cover Ozzyho Crazy Train, jenž byl zahrán s grácií, ale celkově mi přišlo, že spíše, než na letní fest, by se Gus hodil někam na kytarovou kliniku, či progresivní festival, kdy s několikaminutovými extempore člověk tak nějak počítá. Síla samotných skladeb totiž není nijak zázračná a spíše vlažné recenze jeho nahrávek i v zahraničí, to, zdá se, pouze potvrzují.

O to větší vzpruha na mne čekala při vystoupení stále vitálních DOG EAT DOG, kteří letos slaví už 20 let své existence. Jejich vystoupení, které tradičně kombinovalo hip hop s hardcorem a nu-metalem, pak bylo solidní, ovšem na celých 75 minut kapela již zabavit nedokáže. Průpovídky vrchního zpěváka/rappera Johna Connora super, set, ve kterém zazněly klasiky typu No Fronts, Expect the Unexpected či Dog Eat Dog včetně tradiční šaškárny při skladbě Rocky, taktéž, potěšila i přítomnost živého saxofonu, jež hudbě DED dávala vždycky pořádnou šťávu. Zvukově kvalitní, energie by se místy dala krájet, ovšem té estrády by stačilo tak na 40 minut, posléze se již nevyhnutelně začíná opakovat. Přesto kvalitní vystoupení a důkaz, že i na metalově rockovém festivalu může hip-hop mít své místo a nikdo kvůli jeho přítomnosti k újmě nepřišel, spíše naopak, i nějaký ten mosh se objevil. Na letní festival v podstatě ideální kapela a po zbytečné kytarové onanii Guse to bylo to pravé na odreagování.

Po přestavbě stage si to na pódium hasí další banda, holandská thrash/deathová úderka LEGION OF THE DAMNED, která přijela propagovat loni vydané albumRavenous Plague. Kromě skladeb z něj, které zastupovala například taková Mountain Wolves Under a Crescent Moon ovšem pánové vsázeli i na klasiky, a tak se areálem nesly například Sons of the Jackal, Pray and Suffer, Werewolf Corpse a tuším, že jsem zaslechl i Death’s Head March. Jako vždy dobré, opět však trochu rutinní a vlivem monotónnosti repertoáru i jednotvárné vystoupení, kterému ovšem vévodila energie a kvalitní zvuk. O riffáži, jež rozproudila především první řady a vytvořila místy slušný kotel, pak u LOTD není pochyb nikdy.

Největší tlačenice se posléze v průběhu pátečního večera zcela očekávaně strhla až kolem 9 hodiny, kdy svou tvorbu opět přijeli představit švédští heavy/power/speedmetalisté HAMMERFALL. V ten okamžik jsem poprvé pochopil, že při současné návštěvě několika desítek tisíc lidí již poměrně úzká ulička, určená k východu z areálu, přestává dostačovat, jelikož fanoušci měli co dělat, aby se všichni na plochu před Ronnie James Dio stage vešli. Hammerfall jinak stále stejně, jen nám všichni znovu krapet zestárli – Joacim Cans už vrásky neskryje a i zbytek formace již dle vzezření připomíná metalisty v pokročilém stádiu (čeho, ponechám na čtenáři). Co se setu týče, kromě docela povedených jevištních kulis se hrály klasiky typu Renegade, Hammerfall, Threshold, ale i novější skladby, jmenovitě Hector’s Hymn, Bushido, Live Life Loud a další. Na závěr mne i publikum ještě potěšili klasikou největší Hearts on Fire (popravdě jedinou skladbou, která mne od nich kdy bavila) a za potlesku rychle opustili scénu, jelikož přišla přestavba pro hlavní hvězdu večera – dlouholetého legendárního kytaristu Ozzyho Zakka Wyldea a jeho Black Label Society.

BLACK LABEL SOCIETY jsou kapela, kterou mám z desek naposlouchánu opravdu podrobně (přičemž čas od času nepohrdnu ani skvělou sólovkou Book of Shadows), ovšem živá vystoupení mne nechávají relativně chladným. Je totiž strašně patrné, jak ohraný set s sebou pánové vždy přivezou a navíc Zakk Wylde s postupem času a zkonzumovaným alkoholem, nejen že místo zpěvu spíše neartikulovaně huhňá, ale zároveň neustále předvádí svá onanistická desetiminutová sóla, postavená jen na pentatonické stupnici, což po pár minutách rychle omrzí, čehož si koneckonců již hezkých pár let všímá i zahraniční kritika. Samozřejmě v tomto směru ani vystoupení na MOR nebylo výjimkou, takže ačkoliv zazněly naprosté bomby typu Funeral Bell, The Blessed Hellride či Stillborn, neustále se někde sólovalo a klasické 15+ minutové intermezzo, jež si Zakk vyhrazuje pro své potřeby sólově kytarového ukojení, bylo opět přítomno. Nehledě na to, že s koncertem pánové z BLS kolegiálně začali o 45 minut později, čímž se následným Septicflesh ještě prodloužila čekací doba, než se konečně zaslouženě dostali na řadu. Jednoduše se současným projevem BLS mám poněkud problém, a ačkoliv nelze Zakkovi upřít samorostlý, ale jasně patrný génius, ten zbytek je na můj vkus již poněkud neohrabaný. Přesto však BLS měli v davu mnohé přívržence a jak jsem již měl tu možnost číst na internetu – pro mnohé to byl životní zážitek. Pokud BLS viděli poprvé, dá se to pochopit.

Celkově však alespoň pro mne byl druhý den nepoměrně slabší než první, čehož jsem si ovšem byl vědom již při pohledu na soupisku a některé kapely (například i Septicflesh, což mne mrzí, ale únava si vybrala svou daň) jsem raději vynechal úplně.