Michal Wałczak: PÍSKOVIŠTĚ

report

V Pískovišti se vtipně vystihují rozdíly mezi mužem a ženou. Nejedná se „pouze“ o příběh nenaplněné první lásky, autor poukazuje i na smutnou skutečnost, kdy je dnes pro některé kariéra přednější než vlastní děti.

Pískoviště - Zdena HadrbolcováOsoby a obsazení: Zdena Hadrbolcová - Míla, Jan Lepšík - Slavoj

Překlad: Jiří Vondráček

Dramaturgie: Ivana Slámová

Hudba: Michal Pavlíček, Chris Isaac

Výtvarná koncepce a režie: Jiří Pokorný

http://www.nazabradli.cz/repertoar/repertoar/michal-walczak-piskoviste 
 
 
Pískoviště patří mezi mé nejoblíbenější inscenace Divadla Na zábradlí, takže když mi Snape oznámil, že by rád zašel právě na tuto hru, byla jsem příjemně překvapena.

Michal Wałczak skrze setkání dvou dětí na pískovišti zobrazuje a poodhaluje zákoutí partnerských vztahů. Zástupcem mužského pohlaví je chlapec Slavoj, křehčí pohlaví zosobňuje dívenka Míla – v hlavních rolích se představili Jan Lepšík a Zdena Hadrbolcová.

Je pravda, že někomu může vadit věkový rozdíl mezi hereckými aktéry, kdy představitelka Míly je podstatně starší než Slavoj, ale mé vnímání inscenace to nenarušovalo – naopak, představení podle mne dokládá, že nezáleží na věku herců, ale na samotném hereckém projevu, a tak se i starší žena může proměnit v holčičku.

Michal Wałczak v Pískovišti vtipně vystihuje rozdíly mezi mužem a ženou – nejvýstižnější mi přijde okamžik, kdy chlapec dívce přináší novou panenku jako náhradu za rozbitou a dívenka prohlašuje, že ji nechce, protože má jiné oči – chlapci ale přijde úplně stejná jako ta předchozí. Křehkost a pomíjivost mezilidských vztahů předznamenává i samotné dějiště příběhu – varšavské pískoviště. Režisér Jiří Pokorný, který je i autorem scény, dal přednost strohosti – do středu Eliadovy knihovny umístil čtyři dřevěné okraje „pískoviště“, nad nimiž je plachta, která slouží k projekci i stínohře. Scéna je funkční a její strohost diváky zbytečně nerozptyluje od samotného příběhu, jehož křehkost skvěle podtrhuje i vybraná hudba.

Pískoviště - Jan LepšíkPředevším Slavojova hra s Batmanem a jeho kamarádem barbíňákem ve mne vyvolala vzpomínky na vlastní vymyšlené příběhy, které byly součástí mého dětského světa.

Nejedná se ale „pouze“ o příběh nenaplněné první lásky, hra má i další rozměr – autor poukazuje na smutnou skutečnost, kdy je v dnešní době pro některé lidi kariéra přednější než výchova vlastních dětí. Slavojova osamělost, kdy je celý den odkázán sám na sebe, se projevuje v jeho hře s Batmanem. Z jeho jednání přímo sálá touha po kontaktu s někým, kdo by ho měl rád a věnoval se mu. Z toho pramenící neschopnost komunikace s druhými lidmi se projevuje i při jeho jednání s Mílou. I když se z floutka během hry postupně stává citlivý chlapec, mohlo by to dopadnout i jinak.

Právě tím, že hra nutí k zamyšlení nad tímto společenským problémem, mi přijde velmi podnětná a přínosná.

= 90 % =

Vložit komentář

Zkus tohle