Tak jako si každý, kdo v té době žil, přesně pamatuje, co dělal 21. srpna 1968 nebo 11. září 2001, si možná stejně budeme připomínat i 15. duben 2019, když hořela pařížská katedrála Notre-Dame. Já se tuto informaci dozvěděl na koncertě, jehož headlineři MONOLITHE shodou okolností pocházejí rovněž z města nad Seinou (…a jednu ze svých skladeb vzápětí pohotově uvedli pod názvem „Notre-Dame v plamenech“). Příznačné, symbolické…?

Ospalý pondělní večer v půlce dubna přilákal do Modré Vopice jen skromnou hrstku skalních příznivců doom metalu, kteří ovšem byli odměněni nadstandardním programem se třemi zajímavými kapelami. Když se ani okolo deváté nezačal klub trochu víc plnit, přeci jen to ale ve mně vyvolalo úvahy na téma, jak velká je doopravdy současná česká scéna, která měla zrovna v pomalém a posmutnělém metalu před dvěma desítkami let velkou základnu kapel i fanoušků a doom se v našich končinách těšil mimořádné oblibě. Že by se všichni vypařili nebo „dospěli“? Přitom mám zároveň dojem, že na poli nových i ostřílených kapel u nás i v zahraničí tento žánr docela vzkvétá a že nastává renesance nebo druhá míza téhle hudby. Tak teď ještě nějací posluchači a už to nebude mít chybu.

Večer otevřeli pražští THE TOWER. Pokud jste o nich ještě neslyšeli, rozhodně si tohle jméno zapamatujte. Hovořit o nich ale neustále jako o tuzemské „naději“ je nejspíš nemístné, sestava je ostřílená a nějaký pátek už také na scéně působí. Ve čtyřech lidech a základním nástrojovém obsazení mají v nabídce syrový přímočarý dřevní doom jdoucí až ke kořenům žánru a občas až za ně. Možná i díky absenci různých zvukových a aranžerských serepetiček mi ten večer připadalo, že měli nejkompaktnější a nejautentičtější zvuk. Jejich půlhodinka utekla jako nic, a jestli se některé doomové sety mají tendenci táhnout, tak tohle opravdu nebyl ten případ. Rád někdy uvidím THE TOWER znovu naživo.

Jestliže Pražáci reprezentovali pojetí, které si na nic nehraje, pak teatrální Norové ABYSSIC představovali pravý opak. Zánovní černé kápě, co se ještě nestihly ušpinit, svícny a hřbitovní svíčky ze samoobsluhy, trocha exotického odéru z vonných tyčinek, warpainty a černý kontrabas, o který se frontman Memnoch víc opíral, než hrál. Atmosférický black/dark metal s doomovými polohami, takže taková trošku temná, ale spíš milá pohádka nebo soundtrack ke komiksovému fantasy. Nic moc složitého, místy hitového, v některých momentech taková dietnější verze DIMMU BORGIR. Asi bych se na ně nedokázal soustředit delší dobu (a už vůbec ne je brát úplně vážně – otázkou je, do jaké míry to berou jako nadsázku oni sami). Ale jako dramaturgická mezihra na koncertě nebo kulisová poslechovka, u které třeba pracujete nebo necháváte myšlenky plynout – vlastně proč ne. Mimochodem, tři čtvrtiny sestavy tvoří členové dnes již pozapomenuté neprosadivší se SUSPERIE a poněkud kuriózní je pak obsazení postu basistky bývalou zpěvačkou SIRENIE Henriette Bordvik.

A je tu zlatý hřeb večera, francouzský sextet MONOLITHE. Konvoj tří kytar a basy zezadu jištěný klávesami a bicími snad ani nemůže neznít impozantně. Osobně je považuji za jednu z vrcholných doomových kapel současnosti – jak z hlediska hudby, tak i celkového konceptu. Jestliže však na deskách znějí chladně, nihilisticky a jdou až na hranu jakési hudební abstrakce, naživo předvedli mnohem vřelejší projev; jsou to ostatně jen lidé a ne stroje (ani Kraftwerk). A když už je dnes módní u všech možných (a nejen metalových) žánrů přidávat předponu „post“, tak právě MONOLITHE pro mě ztělesňují skutečně post-doomový přístup k věci. Tradiční základy žánru, tak jak byly vytyčeny jeho průkopníky v 80. a hlavně 90. letech, dokáží uchopit s respektem, ale zcela po svém, a zároveň do nich přidávat mnoho svého. Ať už to jsou prvky post-rocku, kreativní rytmika nebo třeba až temně ambientní plochy vzlínající skrz neprostupné kytarové stěny. Na chvíli vás vtáhnou do svého vesmíru nebo spíš černé díry, kde ztratíte pojem o čase i prostoru – netušíte, kdy začali, jak dlouho hrají a kolik je hodin… a je vám to úplně fuk. Pokud ovšem někdo čekal převážně funeralová tempa, možná byl překvapen, jak moc živá a pestrá jejich muzika dokáže být – tím spíš koncertně.

Ačkoliv mě trochu mrzelo, že kapely neměly takovou diváckou kulisu, jakou by si zasloužily, zároveň se mi vlastně líbilo, že celý večer dostal ryze undergroundovou patinu. Přesně takovou, jakou si pamatuju právě z 90. let. Navíc i těch pár desítek lidí dokázalo vytvořit vřelou – byť komorní až skoro domáckou – atmosféru. Tu si nakonec pochvalovali i headlineři, kteří nic neošidili, odehráli (při svém prvním vystoupení v Praze) plnohodnotný set, a když viděli, že se nikdo nemá k odchodu, ještě se bez dlouhého přemlouvání vrátili se zákuskem.