19. dubna 2017 získala Kometa Brno po 51 letech hokejový titul. Důležitější ovšem je, že 19. dubna 2017 hrály (v Praze) v Brně dvě neznámé norské kapely.

Předskakuje jim jedna (mně) neznámá kapela česká. Superego Kid se podivným prostorem české undergroundové scény plíží už nějakou dobu, ale já je dnes vidím poprvé a dojmy jsou převážně pozitivní. Znějí trochu jako madebythefire, math/post-rock, čili schizoidní/naléhavá nálada a také chytrá hra na úrovni. Basu netradičně suplují klávesy, které dávají zvuku hloubku a prostorovost a v kombinaci se dvěma kytarami také hutnost. Set začíná trochu drhnout ve druhé části, kdy kytaristka odkládá nástroj a bere si mikrofon. Zpěv je bohužel spíš průměrný a trochu afektovaný, navíc tyhle skladby paradoxně fungují méně jako celek, protože přibyly nevítané exhibice (spíš skladatelské a rytmické než vyložené honění not). Celkový dojem by byl lepší, kdyby následující kapely nezahrály tak, jak zahrály.

Monkey Plot jsou dokonalou apologií obyčejnosti. Vystupují jako power trio, působí přirozeně a nenuceně, stylem se (zdánlivě) nevymykají. Při bližší analýze sice vyjde najevo, že se jejich hudba dá popsat jedině jako fúze surf rocku a no wave a přirovnat pouze ke gamelanovitým Ahleuchatistas, ale poslouchají se nesmírně snadno a nepůsobí nijak exoticky. Trojice je úžasně sehraná, vlastně těžko říct, jestli přehrávají skladby v přesném znění, nebo je natahují improvizacemi, v každém případě to zní jako famózně uvolněný jam (viz mí oblíbenci Papir), který bez ohledu na objektivní základ připomene typicky norskou euforickou dokonalost, jejímž nejznámějším představitelem jsou Jaga Jazzist. Muzikantství je naprosto čisté, nesnaží se vyjadřovat emoce ani ukazovat instrumentální dovednosti, fascinuje prostě pocitem, že je všechno přesně tak, jak to má být, lehkostí, s jakou si tři nástroje vyprávějí. Živé vystoupení Monkey Plot znamená hlavně obrovskou radost všech zúčastněných.

„Moon Relay je instrumentální rockov[é] kvartet[o], kter[é] tvoří hudbu nabádající k rituálnímu tanci,“ praví promotext k následujícímu pražskému koncertu. Sděluje vše podstatné, kapelu ovšem hrubě podceňuje. Kombinace krautrockového motorik beatu a no wave kytar je neskutečně výbušná a k rituálnímu tanci nenabádá, alébrž zcela bezohledně nutí. Skupinka rituálních tanečníků se pod pódium formuje prakticky během první skladby. Opět není úplně jednoduché přesně určit, proč právě u těchto Norů funguje taneční tranz tak dokonale. Jedním z důvodů je určitě disciplinované dodržování naprostého minimalismu: nekonečné repetice bubeníkem programovaného bicího automatu, namotávací basa o pár tónech, jednoakordové kytarové jízdy. Jenže to dělá spousta kapel s daleko méně působivými výsledky. Významná je vedlejší role kytaristů, kteří jednak pomocí efektů a smyček zahušťují zvuk, jednak dodávají k čistému krautrocku špinavé no wave vlivy, kterými dále vyhrocují už tak napálený set. Ale ať jsou přesné důvody jakékoli, Moon Relay valí naprosto bezprecedentní hypnózu, která nechává anglofonní miláčky jako White Hills nebo Gnod (jejich většinovou psych rockovou tvorbu) v nedohlednu a snese srovnání jen s mistry z Aluk Todolo. Set nemá slabé místo, naopak, jak už to tak bývá, nutí k tanečkům čím dál intenzivnějším a na konci vyplivuje posluchače ve stavu blaženého vyčerpání.

Nejsem rasista, ale Norové tu hudbu prostě umí tak nějak líp.