Páteční večer, black metal na Melodce, přátelská objetí, pivínko… není co řešit, vstříc víru maloměsta. Jsem plachý člověk stranící se davů, a proto entreé v avizovaných 19 hodin, kdy jsem v klubu byl druhý, naprosto naplnilo moje očekávání. Coby rekluzivní typ jsem měl ovšem velice brzy smůlu, protože než bys třikrát řekl „ještě jedno,“ klub se nad očekávání naplnil. Ani polovinu hostů neznám jménem (!), téměř všichni mladší než já (!!) a dobrou třetinu tvoří mladé dámy (!!!). Metal v Brně zjevně táhne, ale než stačím tyto skutečnosti rozkošnicky poválet na půnebí, Somnus Aeternus na domácím hřišti již začínají překreslovat pravidla doom metalu.

Buďme přesnější. Somnus Aeternus vlastně žádný doom metal nehrají. Kubýk (doporučuji neminout z jeho nesčetných aktivit poslední doby zejména projekt Hadí Mord a rovněž Forgotten Silence - zahrají mimo jiné na Buřtálu!) a spol. se pohybují kdesi v nepříliš striktně narýsovaných hranicích post-metalu, rocku, melodického death metalu, a ano, nějakého toho doomu ve stylu Katatonia. Takže jestli to chcete slyšet souhrnně (a v nadsázce!, Karle): jako Heiden.

Po čtyřech letech se vrací na pódia, zvědavost je na místě. Kapelu zdobí v první řadě vynikající bicí, Denis (Kandar) žene kapelu jak v pomalých, tak ale zejména v rychlých pasážích směle vpřed. Najmě díky němu a skvělé sólové kytaře jsem měl v rychlejších pasážích a sypačkách více než jednou pocit, že poslouchám brněnské Amestigon, a co lepšího mohu o post-metalu vůbec říct? Bohužel, ne všechno bylo senzační a hlavně u recitativů jsem se necítil nejlépe. I přes rudé tváře byli Somnus Aeternus a jejich silná fanouškovská základna jedním z hlavních důvodů, proč celý koncert dopadl tak dobře.

V krátké pauze zvnitřňuji pivo, nežli však zapředu řádnou debatu a římsky pozdravím všechny přátele, již se svých nástrojů chápou Sator Marte. Na poličce mi jejich tvorba už trošku chytila prach (naposledy jsem je slyšel myslím tak kolem roku 2012) a živě mám tu čest poprvé.

Od první vteřiny, jsouce přikován, bezhlesně sleduji riffmašinu Sator Marte v bezchybném a bezoddyšném vyhlazování. Striktní diktát nás posouvá do nejvyšších pater black metalu. Česká odpověď na Infernal War nenechá nikoho na pochybách, že takhle se to prostě má dělat. Od starších věcí až po nové skladby neztrácí set razanci a sílu. S citlivostí pinče většinou zachycuji stopy míst, kde skladby přerůstají svými ambicemi schopnosti tvůrců, ale ne, tady nic. Tady riffing jede na maximum od začátku do konce, bicí diktují násilnické rubanice a publikum to s nadšením kvituje. Chlapci na pódiu s ladícími wifebeatery a pro mě nesrozumitelnými symboly dávají setu preciznost a já nemůžu být spokojenější. Zejména skladby z kultovních Za zdmi a božskosti z Termonokleární evoluce jsou blaho nevídané.

(Setlist: Nálet, Threads of Apocalypse, Za zdmi, Válkou rozžhavená ocel, Under the Siege, Revenge Hunt, 100% účinnost, Animalistic, One, Sedm)

Uf, tohle chce deset cigaret a osm piv, ale není čas ani na pětinu. Na pódiu jsou už totiž Mallephyr. Neexistuje kapela, která by měla lepší poměr mezi kvalitou a skromností (totiž 100/100). Už při zvukovce se objevují úsměvy. Přitom bez nadsázky, toto je black metal světové úrovně.

Oproti SM riffovačce je hlavní změnou samozřejmě nasazení dvou kytar, a tedy i dvojí radost = dvojí neřest. Radost vidět kotel na takto nepřístupnou a nenávistnou muziku, neřestně se radovat z černé extáze. Absolutním vrcholem večera pro mě byla nová skladba Mallephyr Destroying the Ruins of Inner Composure. Lehce disonantní dochuť, skvělá dynamika, striktní šupec na bicích, a ne tolik přehnané rychlosti za každou cenu. Nové album bude po pátečním večeru pro mě nejočekávanější deska tohoto roku. Analýzu mlaskavosti kopáků jakož i průchodů basů do sluchátek nechám povolanějším. Pro mě byl koncert Mallephyr jedním z nejsilnějších koncertních zážitků posledních let.

Skvělá pódiová prezentace, skromnost a otevřené vystupování navíc dělá z Mallephyr kapelu, kterou si prostě chceš vždycky pozvat (čímž nápadně trkám – trky trk – každého promotéra! Jsou skvělí!). Z negativního šuplíčku musím vytáhnout, že právě po třetí písničce se malinko rozhasil zvuk a ačkoli to nerad dělám, musel jsem se vydat na ondrajsovskou ponižující pouť klubem v touze po lepším zvuku. Samozřejmě zbytečně. Než jsem se uvelebil zpět na původním místě, Mallephyr rozpoutali poslední peklíčko, Womb of Worms II, parádní koncertní zavírák.

(Setlist: The Service, Towards the Interminable Hatred, Destroying the Ruins of Inner Composure, The Temple of Nothingness, Anti-Human, W.Y.I.D., Womb of Worms II)

Můra, totiž poslední účinkující pátečního večera, patří do trochu jiného tyglíku než předchozí dvě kapely. Oč méně hudby, o to více pompézní show a sebepropagace.

Hned zprvu mě nadchla Mansonovská image skupiny, kdy hoši vystupují bosky. Stálo by za hlubší sondu nevědomé propojení Family s blackmetalovou image napříč kontinenty. Ale od intelektuální honičky zpět pod pódium, neboť koncert jde do svého furiozního finále. Můra a jejich alko-drogo show…

Jednotlivé skladby těžko identifikuji, ale nemyslím, že by to komukoli vadilo. Stejně se to všechno slije, jak říká poučka hudebně-someliérská. Brutální death/black/doom metal hned zpočátku excituje zhruba 120 věrných, kteří se dokonce krom frenetického hrožení vzmohou i na popůlnoční kotel. Zpěvák, který markýruje (?) pití vína [? : „(-„?“) (-()))“], je nám dobře známý Mizzy a vzhledem k přátelským vazbám nebudu nijak obzvlášť vypichovat jeho vpravdě znamenitý výkon frontmana. Upřímně – emočně byla Můra možná nejlepší skupinou večera, zatímco instrumentálně to příliš silné nebylo. Publikum zjevně za kapelou v konzumaci zaostalo. Přesto význačný zážitek přichystali v pointovaných momentech. V táhlých plochách, které tvoří gró jejich tvorby, mě už hudba tolik netáhla.

Nezbývá než dodat klasikovo: Kdo musel zvracet, zvracel. Já bych závěrem chtěl především poděkovat Melodce za výborný zvuk všech kapel. Sator Marte a Mallephyr předvedli fantastická vystoupení, na která budu ještě dlouho vzpomínat.

Fotky © Oskar