Atmosférický úvod nebude, z tohoto hlediska nebylo výjimečného nic, nezbývá tedy než představit vystupujícího. Michal Jacaszek je polský autor elektroakustické hudby, na svých deskách se pohybuje od ambientnějších skladeb k věcem ovlivněným moderní klasikou. Právě tahle spřízněnost s klasikou mě na něm baví, jeho hudba je díky tomu různorodější než „normální“ ambient, dalo by se říci - zaměřená na hudbu, nejen na nálady jí vyvolané (což zde však neznamená sterilitu, Jacaszek rozhodně nedostatkem nálad netrpí). Trochu mi připomíná Fennesze tím, že jeho hudba prostě neplyne, ale různě se láme a trhá – i když každý používá jiné metody.

Před Jacaszkem měl vystupovat Heinali, o kterém si pamatuji jen to, že je z Ukrajiny a že má na last.fm tag down-tempo, nicméně na místě zjišťuji, že je nahrazen jakýmisi (českými) Sonority. Prvních dvacet minut vystoupení, kdy je na pódiu kromě laptopáře ještě cellistka/zpěvačka, je fajn, sice mám lehké námitky proti celkem uměle znějícím zvukům, které do lidu pouští pán s laptopem, ovšem tenhle nedostatek je vyvážen zvukem cella a občasným bezeslovným zpěvem, především ovšem tím, jak krásně vyplňuje zvuk Akropole. Ale po těch dvaceti minutách slečna odešla a zbylá půlhodina nestála za moc. Zatímco předtím se zvuky tvořené na laptopu držely při zemi (místy až v dronu), teď začaly vzlétat do výšin, no a protože já jsem na umělinu zvlášť v žánrech, které jsou na kvalitě/barvě zvuku dost postaveny, dost citlivý, tahají mě ty Casio (ne že by tam ty klávesy přímo měl, ale znělo to tak) etudy za uši a zvedají ze židle, až mě nakonec zvedly a odvedly k baru. Když to shrnu: první půlka většinou příjemně melancholický, místy lehce otravný ambient, druhá pseudoambient, zvukový hnus – možná zní takhle naživo new age, nevím.

Jacaszek znamená podle očekávání úplný obrat. Zatímco Sonority používali různé efekty, měniče frekvence atd. víceméně jen jako okrasu a základem byl laptop, u Jacaszka to funguje naopak. Zvuk tvoří hráč na spinet (jak jsem se dozvěděl, je to prostě menší verze cembala s totožným zvukem) a klarinetista (střídal normální klarinet a basklarinet – doufám, že Floex v publiku pozorně sledoval, přece jen, pořád ještě má co vylepšovat), k jejichž partům Jacaszek něco pouští z notebooku a hlavně jejich zvuky i zvuky ostatní míchá, a to velice aktivně – vlastně docela podobně jako později večer Shackleton.
 Příbuznost klasice naznačuje i fakt, že se nejednalo o žádný improvizovaný set, ale prosté přehrání skvělého posledního alba Glimmer, a to prakticky vcelku. V zásadě to vypadá tak, že spinet udává zároveň jakýs takýs rytmus a melodii, basklarinet dodává hlubší plochy, klarinet občas plochy optimističtější a Jacaszek tu hudbu nenechává jen tak plynout, ale hraje si s ní, například dost pracuje s dynamikou. Hudbu postavenou vyloženě na kombinaci spinetu (ten zvuk miluji od chvíle, kdy jsem uslyšel Bachovy koncerty pro cembalo) a klarinetu (který mám taky dost rád) jsem nikdy jindy neviděl. Vlastně jsem celkově oceňoval spíš zajímavost, Jacaszkovo mistrovství, čistotu a kvalitu zvuku nebo nezvyklost postupů než čiré tvoření nálad a následnou plavbu na nich, na což nejsem u věcí, které mám zařazeny jako ambient, tak úplně zvyklý, přestože nálady, jak už jsem zmiňoval, rozhodně nechyběly – melancholie, zadumanost, krása i něco jako „posvátná úcta“. Jacaszek dohrál někdy deset minut před desátou a nadšený ohlas ještě vytáhl trojici na příspěvek – na který očividně nebyli připraveni, jen přehráli ještě jednou jeden song a Jacaszek sám přidal povedenou improvizaci. Musím pochválit lidi, přišlo jich hodně (snad stovka, což jsem opravdu nečekal), reagovali skvěle a nehlučeli během setů, ale i pořadatele za to, že nechali v sále stoly a židle. Moc pěkný koncert, vlastně z něj mám dost podobné pocity jako z nedávných Mount Eerie.
 
 
Přesouváme se do hospody a poté do Crossu.

V ten samý večer jako Jacaszek, respektive ráno poté, hrál totiž v Praze ještě Shackleton, tedy jeden z nejzajímavějších úkazů spojovaných s dubstepem. Asi nejvýznamnější charakteristikou je lehkost. Shackleton nejde s trendem tažených basů (wobblů), naopak, staví spíše na hravých perkusích a dalších zvucích ve vyšších frekvencích vystavěných kolem hlavního beatu, který zde nijak brutálně nedominuje, případně ambientních – spíš ploškách než plochách. Celkově to lehce zavání Blízkých Východem. Díky jeho vkusu a citu pro zvuk patří obě jeho letošní alba (Drawbar Organs a Music for the Quiet Hour) k tomu nejlepšímu, co v roce 2012 vyšlo.
 
- pokračování ve druhém reportu -