Kdy: 16. únor 2025
Kde: Praha, Roxy

Napalm Death se téměř na den po pěti letech vrátili do Roxy. Tento předcovidový koncert byl pro mě nejlepší, co jsem od nich viděl a byl to jeden z nejlepších koncertů, které jsem měl kdy možnost navštívit. Lze vůbec takto vysoko nastavenou laťku překonat? A to ještě u kapely, která hraje v Čechách poměrně často? Odpověď se dozvíte v následujících řádcích.

Stejně jako minule s sebou Napalm Death přivezli trojici rozmanitých kapel. Večer odstartovali Brat. Zabývat se do hloubky hudební náplní této kapely není kdovíjak zajímavé, protože kapela sází spíše na humor.

Stylově jsou označováni jako grindcore powerviolence, i když základní prvek jsou pro Brat spíše hardcorové polohy, kde je kapela nejjistější. Signifikantní prvky jsou kulantně řečeno velmi prostorově výrazný bubeník a drobná blondýnka. Celý soubor doplňují kytarista a basák, kteří jsou si naopak podobní jako vejce vejci. Co se týče bicích, byl jsem zvědav, jak si Dustin Eagan vzhledem ke svým tělesným proporcím poradí se hrou. V pomalejších pasážích Brat vcelku makali, hlavně při hře přes ride na pupek, ale při blastech už to připomínalo spíše rozsypanou dodávku brambor. Stejně tak při svižnějších a napunkovaných pasážích byly bicí vcelku toporné a trochu postrádaly dynamiku. Zpěvačka Liz Selfish roli zpěvačky pojala spíše jako roztleskávačku kříženou s moderátorkou. Zpěvu v jejich tvorbě beztak moc není, tak se alespoň mohla věnovat tanečkům a hecování publika.

Nejsem cílovka, humor v hudbě moc nemusím, ale asi to k tomuto žánru patří. Jejich show bylo protkáno spoustou ukázek Britney Spears, ABBY a dalších interpretů. Bohužel byly využity dost samoúčelně, možná by chtělo je více zapojit do samotných skladeb. Nejvíc mi vadilo neustálé nabíjení a rozjezdy, které ale v podstatě nikam nevedly.

Jako předkapela ale netradiční banda Brat posloužila vcelku dobře, občas to docela šlapalo, i když já osobně dávám přednost spíše hudební náplni než kabaretu a v tomhle směru jsem si na své moc nepřišel.

Další na řadě byli Full of Hell. Kapelu jsem v minulosti párkrát zkoušel, ale nikdy jsem to nevydržel dlouho. Důvodem byl zpěv Dylana Walkera. Je na mě moc vysoko a často přechází až do kvičivých poloh. Při jejich živém setu jsem si ale po chvíli docela zvykl a zpěv mi vadit přestal. Naopak mi přišel poměrně zajímavý a osobitý. Zpěvák používá podobně jako Mike Patton přístroj se spoustou efektů a umocňuje to už tak vcelku variabilní muziku.

Vlítli na stage s opravdu neskutečnou energií, a i když moje plná pozornost nevydržela úplně do konce setu, musím říci, že mě docela bavili. Mají velmi široký rozptyl od HC přes klasický grind s přesahy až do noisu připomínající Anal Cunt.

Zběsilé změny temp a spoustu stopek dělají v kombinaci s velmi agilním projevem frontmana vcelku adrenalinový koktejl. Trochu jsem postrádal basy, zvukově to bylo hodně navýškované, ale je to asi dáno i stylem jejich zvuku a hudebního projevu. Riffům bylo ale víceméně rozumět, a i když jsem tvorbu vůbec neznal, dalo se v ní docela dobře orientovat. Překvapil mě i bubeník Dave Bland, který měl opravdu drive a zvláště pak v napunkovaných pasážích a tupačkách vcelku dominoval.

Po této náloži energie se ale dramaturgie večera rozhodla zpomalit, neb Napalm - stejně jako minule - přivezli jednu pomalou kapelu. A nedokážu si představit lepší volbu, než jsou právě moji oblíbenci Crowbar.

S těmito stylovými odbočkami je ale trochu kříž. Jeví se jako logické a žádoucí line-up stylově trochu okořenit, na mě to ale tentokrát zafungovalo spíš naopak. Nechápejte mě špatně, Crowbar opravdu miluju, viděl jsem je nesčetněktrát a dokonce jsem měl tu čest s nimi sdílet i jedno pódium. Tentokrát jsem byl ale natěšen spíše na rychlou a intenzivní muziku a Crowbar se mi úplně netrefili do nálady.

Další věcí je, že jejich poslední koncert na Sedmičce byl tak skvělý, že jsem na velkém pódiu neočekával zázraky. Jestli měli Full of Hell basy málo, u Crowbar mi jí naopak přišlo až moc a v některých momentech se trochu ztrácel celek. Crowbar hrají živě vždy trochu pomaleji, tentokrát mi ale zpomalení přišlo ještě razantnější než obvykle.

Prvotní skladby To Build a Mountain, Conquering a I Feel Burning Sun jsem trochu odzýval, při Chemical Godz z poslední desky Zero and Below jsem trochu zbystřil, ale opravdový zlom nastal až ve druhé půlce setu.

Bylo to přesně tehdy, kdy Crowbar spustili High Rate Extinction, na kterou si pozvali i Shanea Emburyho z Napalm Death jako hosta na basu. Song je vlastně úplně primitivní, ale funkční až běda. Následovalo zrychlení v podobě The Cemetary Angels z alba Sever the Wicked Hand, který ale díky lehce přebáslému zvuku nevyzněl tak, jak bych si představoval.

Pak ale Crowbar spustili jejich majestátní pecku Planets Colide, která je v jejich diskografii opravdovým klenotem. Teskný zpěv Kirka Windsteina ve spojení s otevřenými riffy mají přesně ten feeling, který má jejich hutný sludge způsobovat. Like Broken Glass je naopak opravdovým protipólem a pyšní se naopak groovovou agresivitou. Set uzavírala další povinnost v podobě další hitovky All I Had (I Gave).

Do Crowbar jsem se sice pořádně dostal až v druhé půlce setu, ale o to více jsem si jí užil. Vidět Crowbar jinde a jindy, byl bych nadšen podstatně víc, ale i tak kapela naplnila svůj vysoký standard a předvedla výborný set, byť už jsem je určitě viděl v mnohem lepší formě.

Setlist: To Build a Mountain, Conquering, I Feel the Burning Sun, Chemical Godz, Negative Pollution, High Rate Extinction, The Cemetery Angels, Planets Collide, Like Broken Glass, All I Had (I Gave)

No a jdeme do finále. Jsou kapely, které vás překvapí, jsou kapely, které rádi vidíte, a pak jsou kapely, jejichž set si opravdu užijete. A pak jsou TY kapely. Lépe řečeno TA kapela. I když máte celý den úplně na hovno, náladu na bodu mrazu, všechno okolo vás se sere a vlastně ani nemáte na nic náladu, přijde TAHLE kapela a vy na hodinu zapomenete naprosto na všechno a vykouzlí Vám přiblblý úsměv od ucha k uchu a je Vám úplně jedno, že jste pokopaní od kotle a veškerý diskomfort hodíte naprosto za hlavu. Tak přesně tohle jsem cítil, když Napalm Death spustili otvírák (či intro chcete-li) Multinational Corporations, Part II. Ano, Napalm Death jsou TA kapela. Nejdůležitější kapela. Nejlepší kapela.

Kvartet po rozjezdu ihned nakopává koncertní stálici Silence is Deafening. Jestli byl v roce 2020 skvělý zvuk (a to jsem u Napalm zvyklý na ledacos), letos byl zvuk opravdu jak z desky. A to tak skvělý, že byl v rychlých pasážích slyšet i každý úder virblu při blastech, a to je pro mě naprosto zásadní znak skvělého zvuku.

Že si Napalm Death se setlisty opravdu hrají, dokazuje nasazení písně Lowpoint z alba Inside the Torn Apart, která neskutečně šlapala zejména v druhé pomalejší části. Stejně tak borci překvapili nasazením otvíráku Vision Conquest z mojí nejoblíbenější desky Harmony Corruption, která v současném zvuku a provedení do setu opravdu neskutečně zapadla.

Co bych chtěl ale opravdu vypíchnout, je forma Barneyho Greenwaye. Nastoupil v černém kompletku s kšandami, poněkud pohublý, ale ve skvělé formě, v níž opravdu nepřipomíná padesátníka. To, co ale předváděl za mikrofonem, bylo nad mé chápání.

Vokály naprosto konzistentní, silné s neuvěřitelnou razancí. Všechno dozpívané a kde by si spousta zpěváků pomohla nějakou „ojebávkou“, Barney naopak přidal na intenzitě a vše dozpíval na max. Co je u grindového zpěváka až s podivem, on skutečně intonoval a intonoval naprosto skvěle. V tomto směru se opravdu vyřádil hlavně ve skladbách Resentmen Always Simmers z posledního EP, kde má i melodické vokály, a potom u skladeb Contagion a Amoral z poslední desky Throes of Joy in the Jaws of Defeatism. U poslední zmíněné si do mikrofonu zazpíval i basák Shane Embury. Tyto skladby dokazují, že Napalm Death už dávno přesáhli hranice žánru, který kdysi na prvních dvou deskách vynalezli a pomohli formovat.

Skvěle jsem si užil i Twist the Knife (Slowly) z jejich skvělé desky Fear, Emptinesss, Despair a také svižnou Narcopleptic, která opravdu rozjela kotel pod pódiem. Co ale spustilo skutečně peklo, byla až koncertní tutovka Suffer the Children. V závěrečném pomalém riffu se naplno projevil naprosto skvělý zvuk, který opravdu vraždil, aniž by musel v čitelnosti jednotlivých nástrojů dělat kompromisy.

Stál jsem téměř pod pódiem z pravé strany a naskytl se mi opravdu magický pohled na circle pit připomínající hurikán a nad ním pár metrů ode mě běsnící Barney. Celý večer předváděl svůj nezapomenutelný a osobitý pohybový projev, který kdysi někdo na internetu vtipně okomentoval popisem ‚fighting with invisible man‘, a věnoval se oběma stranám klubu, mezi kterými pravidelně přebíhal.

Bubeník Danny Herrera má taky svůj nezaměnitelný styl, zdá se jako by byl někdy v nájezdech trochu napřed, ale vše je v rytmu, patří to již k takovému trademarku Napalm Death. Vyřádil se dostatečně v písních Fuck the Factoid a Backslash Just Because. Kytarista John Cooke, jakožto dočasně-trvalá živá náhrada za Mitche Harrise se již plně etabloval jak kytarově tak pěvecky, což bylo znát i ve skladbě Necessary Evil, kde si zařvou všichni.

Kapela samozřejmě nezapomněla na oldschool fanoušky a standardně vystoupení prokládala kratšími grindovkami z prvních dvou desek. Jmenovitě Retreat to Nowhere, Social Sterillity a Prison Without Walls. Ty vůbec nejkratší You Sufffer a Dead samozřejmě nechyběly také. Nejvíce ale kotel rozběsnila eponymní Scum a samozřejmě povinnost každého setu v podobě Unchallenged Hate, která celý koncert uzavírala. Trochu překvapivě nezazněla Siege of Power, která obvykle setlist tohoto tour uzavírá.

Předkapely v podstatě splnily to, co se od nich očekávalo, ale to pravé nastalo opravdu až s nástupem legend. Byli Napalm Death tedy opravdu lepší než minule? Jde to vůbec? Jde! Tento koncert opravdu ve spoustě směrech ještě překonal ten minulý a mohu ho označit za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byl, a že jsem jich za život navštívil opravdu hodně. Myslím, že jsou v současnosti v opravdu životní formě a já se opravdu těším na to, čeho se od nich ještě dočkáme.

Klaním se legendě, nezaslouží si nic jiného než respekt a uznání, protože ze spousty pohledů jsou pro mě nejlepší kapelou na světě. V neděli si toto místo v mém hudebním srdci ještě více upevnili.

Setlist: Multinational Corporations Part II, Silence is Deafening, Lowpoint, Vision Conquest, Contagion, Twist the Knife (Slowly), Resentment Always Simmers, Narcoleptic, When All is Said and Done, Amoral, The World Keeps Turning, Retreat to Nowhere, Social Sterility, Dead, Suffer the Children, Pride Assassin, Necessary Evil, Backlash Just Because, Fuck the Factoid, Scum, Prison Without Walls, You Suffer, Nazi Punks Fuck Off (Dead Kennedys cover), Unchallenged Hate