Tohle byl můj první koncert „mimo hudbu“… Přišel jsem do Archy, prohlédl si CD, koupil jedno od Nadji s absurdním obalem a šel si sednout.
Večer začínal s Aranos, pravým jménem Petr Vaštl, Čech žijící v Irsku nedaleko Stapletonovy farmy. Nevím, kam tohoto renesančního člověka zařadit, asi by se to dalo odbýt vše či nic neříkající škatulkou avant-garde. Začínalo se příjemným flétnovým ambientem s jemným etnickým nádechem, improvizací lehce podpořenou nahranými bubny; příjemná věc, nic víc, nic míň. Samozřejmě, také jsem takhle improvizoval, ale

líbilo se mi to; proč ne. Druhá skladba byla rozporuplnější, Aranos nehrál, jen se pomalu pohyboval po scéně a pod scénou, vrcholným okamžikem byl přechod mezi těmito dvěma rovinami. Etno bylo zřetelnější a mně se občas vkrádala na mysl slova jako „mrdka“ či „gay“. Ovšem horší než tento pocit byl občasný smích kolem, desítky lidí pendlujících mezi sálem a barem a fotografové blýskající aparáty na představení založeném na atmosféře. Nicméně na Sunn to rušilo víc. Aranos se odplazil k „pultu“, kde byly jeho nástroje a připravená aparatura NWW, vzal housle a začala nejlepší část setu, asi pětiminutová nezařaditelná houslová improvizace, kterou držel v určitých kolejích „beat“ v pozadí. Pokračování kvalitativně kolísalo, došlo na jakousi klasiku i na (snad) maďarské čardáše, většinou zněl noise či volná improvizace náročná na pozornost a já už byl poměrně unavený. Poslední část podbarvovaly (asi) africké bubny s trochou jakéhosi ambientu, podivná kombinace s houslemi. Ukázalo se, že Vaštl má zajímavý hlas, při „refrénu“ „It’s good to be alive“ si nešlo nevzpomenout na poslední album King Crimson, konkrétně na Facts of Life, ovšem KC se povedlo zcela se vyhnout patosu, z Arana zněla jakási kytičkářská světlo-láska-stromy nálada… ne, nakonec pozitivní pocity převládly, znělo to uvěřitelně.
Přestávka na pivo, úvaha o koupi absurdního NWW trička („počkám, co předvedou“) a může se začít. Tlupa jakýchsi agilních Slováků rozmístila přibližně po dvaceti sedadlech polštáře a kusy oblečení vyhánějíc tak původní osazenstvo, zřejmě kvůli postupně se trousící druhé vlně soukmenovců. Nenechal jsem se vyhostit.
Nurse With Wound vystoupili ve složení Steven Stapleton, Andrew

Liles, Colin Potter, Matt Waldron. Začalo se jakýmsi ambientem, zajímavým, ale ne strhujícím, rozhodně originálním. V první fázi zněla hudba spíš jako soundtrack k projekci – obyčejný život rodiny v domě, kde krvácí zdi… a padá z nich maso a kusy vnitřností. Ano, bylo to podobné Eraserhead. Stapleton hraje smyčcem na elektrickou kytarou, Potter si hraje se zvukem, Waldron hraje na basu, jednak prsty a jednak čímsi, co vypadá jako palička od trianglu, Liles si hraje se zvukem své kytary… koncert o dvou kytarách a base asi absurdnější a překvapivější být nemůže. Během této fáze přišel jakýsi člověk k mikrofonu a začal česky vyprávět, jak jedl kuře, zatímco americká armáda bombardovala Tripolis. Problém byl v kuřeti, nebylo pořádně propečené, „kůrčička byla, ač to zní fyzikálně nemožně, až polotekutá,“ „radši bych byl v Tripolisu a díval se na ty americké bombardéry na obloze, než abych jedl tu kůžičku,“ má vůbec cenu chovat kuřata? Má cenu jejich život, pokud je nemůžeme sníst? Vždyť by neměla existovat. Dadaismus. Během projevu se projekce mění v jakousi montypythonovskou scénu na louce, matrace se zavrtí, vyskočí a odletí, a další a další, a letí výš… Přichází Aranos s houslemi, otevře pouzdro, vytáhne smyčec, chvilku si s ním hraje a stoupne si na hlavu. Během další půlhodiny přichází záběry na domy, na padající židle a na židle valící se po svahu, na závěry na obyčejné lidi… čas od času si uvědomíte, že vysoko do plátna ční dvě bosé nohy. Pak se člověk stojící na hlavě složí, vezme si housle a Nurse With Wound přechází z ambientu do noise, samozřejmě je vše zabalené v jakési avantgardě. Židle se valí ze svahu, domy jsou zaplaveny, obyčejní lidé jsou pod vodou, mají ty střechy základy na suchu nebo ve vodě? Apokalypsa, beaty, hluky, Sestřička se očividně nehorázně baví, Archa se třese. Po chvíli se zvuk uklidňuje, Liles začíná hrát kusy Smoke on the Water, Stapleton vyleze k mikrofonu, říká cosi o rock’n’rollu v roce 1959, poděkuje, představí kapelu a končí se, NWW odchází, projekce zhasíná, světla se rozsvěcí. Lidé tleskají, začínají odcházet. Vtom se zezadu ozve: „Do you want another one?“ Vrací se a přidávají kus improvizovaného noise, definitivní konec. Výborné, vtipné, žádné výhrady ke zvuku či osvětlení. Jen trička už nejsou.