Tak schválně. Jak dlouho jste nebyli na koncertě? Já rok a půl, a to je sakra dlouhá doba. Nejvyšší čas s tím skoncovat. Obscure Mosh s podtitulem „Podpoř svého promotéra“ se nabízel jako řešení. Podobný nápad jako já dostalo cirka tři sta lidí a všichni jsme se sešli při nedělním dusném odpoledni v Modré Vopici. Vystoupení se většinou neslo v duchu sypaček a d-beatu, tentokrát to bylo dost grindcorové, byť původní hlavní hvězda – finští Rotten Sound – bohužel odpadla.

Jako první se vesla chopili nováčci Snět. Jejich debut nedávno na Marastu hodnotil kolega Mizzy, a jak tedy Mokvání v okovech živě zní? Kluci berou old school vážně se vším všudy, nechybí povinné propriety ani image, pomalá prašivá kila se střídají se středními tempy. Promo materiály hovoří o Autopsy a jo, schválně jsem si hned po Mokvání (oceňuju češtinu!) pustil Mental Funeral a jako bych poslouchal stejnou kapelu, jen o třicet let později. Našinci té hnilobě ale o něco víc proženou faldy a dočkáme se i sypačky. Kapelu zatím chápu jako poctu žánru, který si momentálně doba žádá, ale chtělo by to víc osobitosti. Na rozehřátí (i když teda bylo vedro) ale v cajku.

O druhých v pořadí Insistent se v tuzemsku hovoří jako o grindové naději. Tady táhne vítr ze severu, kluci hodně poslouchali Rotten Sound a další podobné svenska spolky, a je to na jejich tváři hodně slyšet. Pro mě asi až moc. Kapelu sice parádně táhne rychlík Přéma za škopkama, ale riffově mi přijde, že už jsem všechno někde v minulosti slyšel. Kluci mají na kontě krátkostopážní desky Suspect a Disease (jó, ta teď všude hodně řádí!), které si jsou dost podobné a nějaký velký progres mezi nimi není. Je to sice všechno poctivě udělané a zahrané, o tom žádná, ale chybí mi tu nějaké momenty překvapení, tempové zvraty, prostě něco, co je jenom „jejich“ a co by Insistent vyřadilo ze stáda podobně hrajících spolků. Ve Vopici taky moc nelezly ven kytary a sound se celkově do sebe sléval, takže lidi namísto paření spíš poslouchali a nechali si drtit kosti. Škoda, čekal jsem víc.

Na Shampoon Killer se ale lidi vyřádili. Však aby ne, jejich produkce je o dost skočnější, „na první dobrou“ chytlavější. Šampónům loni vyšla deska Mankind Depravity a z ní se taky hrálo - vybavuju si …end Justine for All, která ji dost vystihuje. Střední tempa dominují, slamovačky se tu taky najdou, dost se tu thrashuje, celkově nejde o žádné vyhlazení. Kdybych měl srovnávat s někým známějším, možná bych zkusil příměr „vyklidněnější Dying Fetus“. Hoši mají u lidí ohlas, aby ne, dva vokalisti se tak často nevidí, hlavně Žlababa do svého ryku dává klasicky všechno, až mu nabíhá žilka na čele.

Sick Sinus Syndrome? Čeští Carcass. Ale zapomeňte na Amotta, tady se jede hniloba v pokročilém stádiu, proražené lebky od háků na dobytek a po strop narvaná patologie, ale bohužel ne mladými holkami nahoře bez. Pro esesáky to prý byl první oficiální koncert, což nebylo znát. Aby ne, když sestavu tvoří ostřílení matadoři – maligní Bilos za mikrofonem s efektem znějícím jako splachování záchodové mísy, basák Hary známý ze svého působení v legendárních Pathologist a Jürgen (Beast Within the Sound), který u nás nabouchal všechno možné i nemožné. Že Sick Sinus Syndrome nemáte naposlouchané? To je úplně fuk, páč tyhle párakordové d-beaty a sypanice fungují na první seznámení. Na reakci posluchačstva je to znát, paří a hned vědí, která bije. Je to pocta deskám jako Reek of Putrefaction nebo Carnivorous Erection, i tady však mám podobné stesky jako u Insistent. Sick Sinus Syndrome jsou retro jako blázen, což se slzou v oku určitě ocení starší ročníky, leč na nějaké dlouhodobější točení stříbrného kotouče to nevidím.

Jako pátí se na pódium hrnou severočeští Contrastic. Až šest let po oceňovaném EP jim loni vyšla placka Mamun. Co Jařmo jen naznačovalo, se na poslední desce ukázalo v plné kráse. Contrastic už tanečně negrindují, ale jdou dál a jinou cestou. Přibylo staré emíčko, postHC, které se v nevšedních kombinacích prolínají s beaty a různými samply, díky čemuž muzika působí až filmově, a to i bez použití nějaké projekce. Je to stále velmi originální a svojské, Contrastic prostě poznáte mezi stovkou kapel, což se v dnešní době jen tak nevidí. Slyšel jsem i názory, že jak kluci opustili svou dřívější přímočarost a tah na bránu (to bude asi ta grindová složka, ale na druhou stranu se tu pořád sype dost), snaží se o umění, už to není ono. Já bych to tak černě neviděl, a to z už výše uvedených důvodů. Ve Vopici kladla kapela důraz hlavně na novější tvorbu. Mě osobně zamrzelo, že ji neproložili víc se starými fláky, myslím, že by set ve finále fungoval lépe. Ale i tak velmi povedená show podpořená umrlčími ksichty Putiho.

Jedeme dál. Exorcizphobia – tohle jméno bylo do Obscure Moshe organizátory dramaturgicky perfektně zařazené. Thrashovka tu chyběla, a jaká! Trutnovským vyšla loni povedená fošna Digitotality a z ní se hrálo hodně. Konečně živě vynikly řezající kytary i hra bubeníka a člověk se jako mávnutím kouzelného proutku ocitl o 35 let zpátky. Pokud máte rádi thrash zámořské školy z druhé půle 80. let, Digitotality je deska pro vás. Při poslechu si nelze nevybavit Anthrax a další spolky, naskakuje to samo, jak skupina drtí nemilosrdné tupa-tupa rytmy s roky zavedenými žánrovými pravidly. Ano, Exorcizphobia nepřináší zhola nic nového, zůstává konzervativní, ale zároveň nabízí povedenou rifáž, precizní sóla i jistou hru bubeníka. Skvělé.

Gutalax narychlo zaskočili za odpadnuvší Rotten Sound, kteří nedorazili kvůli zpřísněným covidovým pravidlům pro cestování. Velká škoda, neboť Gutalax rozhodně nebyli adekvátní náhradou. Tentokrát chyběly masivní propriety jako kilometry toaleťáku nebo vzduchem létající toitoika, ale povinné patologické kombinézy nesměly chybět. Hudbu ani nelze pořádně popisovat, suma sumárum jde o několik podladěných akordů jen trochu obměňovaných do velkého počtu skladeb. Ty se nesou v duchu gorové polky nebo zatěžkaných středních temp doplňovaných (opravdu stupidním) chrochtáním. Publikum se u Gutalax baví, ale upřímně, muzika je tady až na posledním místě.

Gride jsem viděl na posledním koncertě loni v zimě v Teplicích, než nám vláda zatnula tipec. Tehdy ještě hráli ve čtyřech a myslel jsem si, že jde o stabilní sestavu. Leč člověk míní a Čert mění… Do Vopice dorazilo trio, ale vůbec to nevadilo. Naopak! Co předvedl pan Čert za bicími, nad tím i po několika dnech zůstává rozum stát. Vokály si mezi sebou rozdělil právě tento nesmrtelný bicmen a kytarista David a bylo to vražedné. Z koncertu jsem si odnesl pocit jejich naprosté oddanosti extrémní muzice, oba do toho dali úplně všechno. Zvukově dominovaly bicí, ale kytara byla i přes skřípající produkci naprosto čitelná a kostrou cloumaly tlusté struny Honzy Kapáka. Trio je seštelované jako formule 1, letité fláky se střídají s úplně novými (hraje se i z letošního splitka se Skiplife, třeba Membrana Tympani), všechno do sebe nádherně zapadá. Power-violence, mathcore, grind, crust – tohle všechno se střídá v sekundových záškubech totální anihilace. Nechápu, ale volám „bravo“ a chci víc! Zase v Josefově!

Hypnos přinesli logicky zklidnění. Death metal klasického střihu, který dává vzpomenout na staré dobré časy 90. let. Vepředu to bylo hodně přepálené, zdálky lepší, leč Bruno mi tentokrát nepřišel v dobré hlasové formě. Že by výpadek zapříčiněný nemožností koncertovat? Těžko říct, nicméně už to začalo být dlouhé, a tak jsem zvolil ústup od beden a odpočinek.

Poslední zbytky sil totiž spolehlivě rozjedou jako parní válec východňáry z Malignant Tumour. Tahle legendární grupa prostě nikdy nezklame a Obscure Mosh nebyl výjimkou. Perfektně zvolený headliner, který i přes horšící se počasí dokázal všechny lidi zvednout z lavic a pařit do rytmů hopsajícího d-beatu. Jejich Motörhead načichlý crust’n’roll probudí i mrtvolu, v Praze navíc měli hoši parádní hutný zvuk, díky kterému to nakopávalo zadky o to víc. I po devíti hodinách se lidé vesele točí v circlu pitu a stále jakoby neměli dost. Ani déšť neodkázal zkazit tuhle pozitivní energii a vlastně i celý koncert. Celé nedělní odpoledne stálo za to a doufejme, že bude předzvěstí koncerty nabitého podzimu. Věřme tomu.