Druhý den začíná obhlídkou okolí, respektive uspokojováním základních životních potřeb. Jen něco přes kilometr od brány (vzhledem k roztahanosti polských měst takřka nic) je nákupní centrum, kde je přibližně všechno, směnárnu nevyjímaje. Půl kilometru od něj je vybetonovaný rybník či přírodní koupaliště, kde se přes poněkud bahnivou vodu dá koupat. Mezi koupalištěm a areálem festivalu je les, který sice je hustě podrostlý a hojný na komáry, ale budiž mu to odpuštěno, tolik stínu se ve městě jen tak nenajde. Pořadatelé OFFu našli až neuvěřitelně vhodné místo.

Slunce opět likviduje, takže vynecháváme první odpolední kapely a dorážíme až na Furii. S metalovými kapelami na nemetalových festivalech bývá často problém v tom, že slouží jen jako exotika a tak se tam dostanou dost průměrné záležitosti. Furia je na tom hudebně slušně, střednětempý až rychlejší BM s tajemnou, přírodně mystickou atmosférou a ambicemi na pestrost a propracovanost, které však zpravidla srazí nějaká tupačka. Vystupování a vzhled je ovšem zcela typický black metal, což zvlášť v pět hodin odpoledne kapelu poněkud sráží.

Po nich však na Experimental Stage nastupují KTL, jeden z hlavních důvodů, proč na OFF jet. Dvojice Peter Rehberg – Stephen O’Malley působí velice civilně a slunce stále svítí. Set začíná výbornou ambientní pasáží, která dává posluchači zvyknout si na svět KTL, zaujímá jej svým specifickým cizím, mimozemským bez jakýchkoli sci-fi či kosmische klišé, zvukem, načež postupně přidává na hlasitosti, až O’Malley hrábne naplno do strun a vytvoří svou legendární dronovou stěnu. Od té chvíle je úplně jedno, že je třicet stupňů a jasné léto, člověk zavírá oči a nechává se unášet temnými vlnami až do rituálního transu. Viděl jsem O’Malleyho dvakrát se Sunn a jednou s Aethenor, ale tentokrát, přestože nedosahuje neprostorovosti O))), je jeho úžasně minimalistická stěna nejsilnější. Rehberg dokresluje stěnu ruchy a hlukem a občas dodává náznaky beatů. Tuším, že sampluje O’Malleyho kytaru – ten na ni totiž „hraje“ snímačem – a tvoří z ní další vrstvy zvuku. Set postupně graduje, až nakonec O’Malley přejde z ultrapomalých doomových akordů do rychlých blackmetalových a odpálí tak nesmírně masivní smršť, která posílá až tak dost zhypnotizovaný dav do transu. Naprosto perfektní vystoupení.

Pravděpodobně největším problémem OFFu je jeho našlapanost. Při pohledu na program zjišťuji, že musím být pod stagí přibližně od devíti večer do čtyř do rána, takže si dávám pauzu a přicházím až na Marka Fella. Tenhle britský svéráz proslul hodně zajímavými nápady při propojování své experimentální elektroniky s vizuálem, zvědavost je tedy na místě. Tentokrát však Fell bohužel vizuál úplně vynechal a hraje jen pod jednobarevným stabilním osvětlením; pravděpodobně s tím má co dělat fakt, že na soupisku přibyl až na poslední chvíli jako náhrada za Chelsea Wolfe. Přesto je jeho set dost zábavný, taneční elektronika napálená až běda se totiž neustále láme a zejména na začátku na ni může tancovat jen naprostý psychotik. Fell má perfektně prokreslený zvuk, parádně si podává motivy mezi synťákovými a bicími linkami, z nichž se nakonec vynořuje jedna likvidující rovná a párty je zachráněna, tedy potom, co byla úplně rozbita.

Julia Holter je asi nejvíc oslavované jméno v alternativě za poslední dva tři roky, a to díky svým posledním, řekněme experimentálně popovým, albům Tragedy a Ekstasis. Předtím dělala podstatně méně přístupnou abstrakci, field recordings a tak. Naživo vystupuje s kapelou: saxofon, cello, housle, bicí, ona sama zpívá a hraje na syntetizér. Dost netradiční sestava je naštěstí výborně zvládnutá, zejména plochy, které nahrazují tradiční písničkářské doprovody kytaru či klavír, mají zajímavou barvu. Bicí a zpěv jsou poněkud obyčejnější, přesto celek vyznívá dostatečně zajímavě na to, abych přehodnotil své odložení Ekstasis jako dost přeceněné záležitosti. Až namyšlené vystupování zpěvačky je vyváženo hudební lehkostí a vtípky v závěrečné hitovce Goddess Eyes. Hodně příjemný koncert, ovšem spíše intelektuálně než emocionálně. Nemůžu si odpustit poznámku, že Jenny Hval byla mnohem, mnohem lepší.

Bohren and Der Club of Gore vlastně nemám moc rád, ovšem jejich koncerty mají skvělou pověst. Od začátku je atmosféra temných Twin Peaks naprosto perfektní, velice pomalý temný jazz, v němž saxofon, bicí a basa pracují bezchybně a na deskách lehce umělé klávesy se ztrácejí v mlze, aby se odtamtud vynořily jako rovnocenné ostatním prvkům. Já se asi po třetí písničce propadám, vlivem nevyspání a pekelného horka posledních dvou dní, do naprosto nereálného stavu těsně nad hranicí spánku, z něhož se co tři minuty vytrhnu, abych zjistil, že kapela hraje stále tu samou písničku. Bohren dotáhli svůj styl k dokonalosti, o čemž svědčí i proslovy s výrazným německým přízvukem či osvětlení pouze čtyřmi kolmými světelnými kužely, takže je stagnace na jejich posledních deskách logická. Ty songy byly různé, jen se navzájem velice podobaly; Bohren zastavili na hodinu čas a postavili nás do ztemnělého baru v Twin Peaks, odkud už ale nikdy nevyjdou.

Okamžitě po Bohren začínají Godspeed You! Black Emperor s Hope Drone a už s vazbením v něm přichází husí kůže. Intro se postupně přelévá do Mladice, tedy nejúdernější skladby kapely, při níž mám opět knedlík v krku a slzy v očích. Osm hudebníků na pódiu funguje jako perfektně naprogramovaný stroj; drží si odstup od hudby a přece je v ní neskutečné množství emocí. Když se rozezní úvod Moyi, čekám, že vypustím duši, ovšem trochu jí kazí zvuk a dost možná i jedna kytara nebo housle, takže k totální extázi nedochází; pořád to však je hudba, pro niž by téměř celý festival zabíjel. Zbytek setu zabírá třičtvrtěhodinový Behemoth, mamutí skladba, kde je však znát posun GY!BE k jednoduchosti a snad i určitá snaha vymanit ze z vlastního mýtu (syrovými americkými riffy). Ve zkratce, koncert GY!BE se dá zabít jen špatným zvukem, jinak to je jedna z nejpůsobivějších kapel vůbec.

Zeni Geva se uvádí pěkně po Japonsku, ale potom místo pořádné divokosti přichází jen takový rozsypanější noise rock. Jeho problémem je nevyhraněnost, místo buď nějaké ukrutné riffovačky, nebo zběsilého chaosu z nich leze mix, který úplně nedrží pohromadě. Vzhledem k totálnímu vyčerpání jdeme spát a oželíme Holy Other a především Circle hrající od třetí hodiny ranní, což je prakticky jediný provar festivalu.