onDRajs: Po letech prázdného tlachání, že by to chtělo zajet někam za hranice na nějaký „speciální“ festival, se tyto plány konečně naplnily. Slovo dalo slovo a s Gábou jsme se rozhodli, že vyzkoušíme nizozemský Roadburn. Žádné sáhodlouhé diskuze neproběhly, když jsme se dozvěděli, že tam Crowbar od začátku do konce přehrají Odd Fellows Rest, nebylo co řešit. Ani nevím, jaký zvolit příměr, aby to nevyznělo trapně, ale pro mě to znamenalo, asi jako kdyby Jimi Hendrix vstal z mrtvých a přehrál Electric Ladyland – asi tak si této desky cením. Nebýt tohoto hlavního lákadla, tak bychom zřejmě nejeli, nicméně svou roli hrála i chuť vyzkoušet něco neznámého a vypadnout z pracovního stereotypu. Navíc, Holandsko mám rád, strávil jsem v Utrechtu pět měsíců na Erasmu, takže jsem zhruba tušil, do čeho jdeme.

Roadburn je čtyřdenní festival (čtvrtek – neděle), my jsme koupili lístky na dva dny (pátek + sobota) a zpětně viděno, bylo to málo. Sotva člověk dorazí na místo (cca osm hodin jízdy autem po dálnici), nasaje do sebe na chvilku atmosféru festivalu, už zas mizí zpátky do Čech. Ten čtvrtek navíc by za to rozhodně stál – kde jinde bych mohl vidět vystoupení Waste of Space Orchestra (Dark Buddha Rising + Oranssi Pazuzu), kolaboraci Bong-Ra a Phurpa, (post)metalovou všehochuť s dominujícím zvukem saxofonu Ex Eye nebo Cult of Luna s Julií Christmas v jeden den? Ale co už, tohle jsme propásli.

Kurátorem letošního ročníku byl Jacob Bannon z Converge, kteří v Tilburgu zahráli dvakrát. Nejdřív přehráli celé poslední album The Dusk In Us a o den později You Fail Me (vynechali jsme). Dva dny se hraje na pěti místech, v pátek a sobotu dokonce na šesti. Jak se dozvídáme z propagačních materiálů, novinkou je velký sál Koepelhal, který je sice trochu stranou centra dění, ale díky němu se víceméně rozplynuly fronty, na které si před dvěma roky v reportu stěžoval Štěpán. Těžko říct, k čemu objekt sloužil původně, vzhledem k blízkému nádraží bych to tipoval na nějaké depo, kde opravovali lokomotivy – celkově obří prostor, v jehož předsálí se prodává merchandise (hlavně hadry a LP, CD jakoby tu snad ani neexistovaly), za ním je samotný sál, který je ještě o něco větší než hlavní stage 013.

Do Tilburgu dorážíme až dost pozdě večer. Vzhledem k tomu, že spíme nadivoko v autě, objíždíme ulice v průmyslové zóně poblíž centra, kde můžeme parkovat a kde nás nikdo nebude rušit. Nakonec se zadaří, poté vyrážíme na místo dění. Ve čtvrtek kolem 23. hodiny se však zdá, že první festivalový den ještě Roadburn spí - všude málo lidí, celkově to na nás působí dost mrtvě. Navíc se dozvídáme, že festivalové náramky dostaneme až v pátek. Nevadí, hledáme aspoň coffee shopy, jenže ty už jsou zavřené a tak aspoň jdeme zkusit pivko na místní bulvár. Je neuvěřitelné, jak to v Nizozemí po půlnoci žije, v tomhle jsou Holanďané na úrovni středomořských národů, venkovní zahrádky jsou i v jednu v noci narvané k prasknutí. No nic, dáváme Hoegaarden a snažíme se pomalu aklimatizovat. Moc nám to nejde, jsme unavení, tak jdeme spát.

Noc proběhla v pohodě, jenže v ulici, která se v noci zdála opuštěná jako hřbitov válečných veteránů, se to ráno hemží cyklisty a vůbec je tu docela frmol. Takže rychle mizíme a o kus dál narážíme u sportovišť na parádní parčík hned vedle kanálu. Ideální místo na dopolední piknik, sledujeme holandský šrumec, každou chvíli po kanálu jezdí lodě, kvůli kterým se otevírá a zavírá most, šok nám připraví také stádo ovcí, které prochází s dvěma psy a pastýřem po silnici kamsi dál po cyklostezce (asi na pastvu) uprostřed města, jakoby se nechumelilo. Vůbec to nechápeme, ale tady je to normální a nikdo to neřeší.

Cestou na festival zaplujeme do coffee shopu Shiva, kde obsluhuje jakýsi arabsky hovořící chlapík. Za těch deset let, co jsem v Holandsku nebyl, se ceny zdvojnásobily, tak aspoň Amnesia Haze a nějaký ten hašiš a jde se dál. Panuje červencové počasí, sluníčko smaží, u jednoho stánku dostáváme jednodenní náramky (jeden je žlutý, další den dostaneme modrý), trošku nám to přijde pojaté amatérsky, ale žádná fronta, takže dobrý.

Hned na úvod to organizačně hapruje - chceme jít na první kapelu, pořadatelé avizují, že nás dovnitř s batohem nepustí, jenže skříňky, kam si ho můžeme uložit, jsou v hlavním sále, který otvírá až za hodinu. No, to se nepovedlo, tak jdeme zkusit štěstí.

Nakonec ostrahu ukecáme, pouští nás do Koepelhalu a krátce po půl třetí odpoledne to spouští první kapela dne, američtí Mutoid Man. Na rozjezd trefa do černého. I když se Roadburn zaměřuje spíš na pomalejší žánry (doom, stoner, sludge, drone atd.), Mutoid Man jsou úplně někde jinde. Čistě podle formálních škatulek by mohlo jít o zástupce NWOAHM (new wave of american heavy metal = metalcore), trio zvládá skloubit hodně tradičních kovových žánrů, ale výsledek zní současně. Hard rock, heavy metal, thrash metal nehrají podle šablon vytvořených před 30 lety, umí ho zkombinovat s groovy tlakem (a stonerem) a celkově to může připomínat mix Mastodon a Sacred Reich, leč divočejší i pestřejší. Personálně je to taky zajímavé – grupu vede Stephen Brodsky z Cave In, do bicích mlátí Ben Koller z Converge, basu drtí jakýsi Nick Cageao. Hraje se převážně z loňské (druhé) desky War Moans a stejně jako album i koncert otevírá Melt Your Mind, což zrovna není optimální reprezentant tvorby Mutoid Man. Je to tak trochu punk rock á la Offspring, ale ansámbl po pár kusech zvolní a v pomalých tempech začne úřadovat pořádný mosh a duch staré dobré Pantery. A zvukově je to balzám na uši! Pověst Roadburnu se začíná naplňovat hned od začátku – žádné ladění zvuku do optima během prvních několika skladeb, od první vteřiny kytara ostrá jako kudla, dunivá zboosterovaná basa, vytažený vokál Brodskyho, žádná zvuková koule, hlasitost optimální, jedním slovem skvělé. Během setu si říkám, proč to u nás takhle nejde, v čem je problém? V nezkušených zvukařích? Mutoid Man pálí do lidí jednu pecku za druhou, Koller zvládne pařit i během bubnování, dokonce zazní i notně brutální verze 21th Century Schizoid Man, ovšem jen její úvod. V podstatě není co vytknout, pokud tuto skupinu neznáte, podívejte se po ní.

Přecházíme do hlavního sálu 013 na Motorpsycho, kteří mají v programu vyčleněné dvě hodiny. Tvorba Norů je velmi těžko zařaditelná, a to nejen proto, že jsou na scéně skoro 30 let. Některá alba jsou řádně heavy, jiná zas koketují s jazzovou odlehčeností. Základem budiž progresivní rock, který se v podání Motorpsycho ukazuje jako pomyslný souboj jeho dřívější podoby (70. léta) s tou současnou. Představte si srážku King Crimson třeba s Tool, napadají mě ještě Porcupine Tree nebo současní Opeth. Norští matadoři do toho přidávají ještě velkou porci post-rocku/metalu, není nouze o táhlé, impresionistické plochy, které pomalu nabírají na síle a po jejich gradaci zase ztichnou a výraz dostane opět komornější ráz. Motorpsycho prezentují svou současnou hudební tvář a hrají hlavně z loňské, notně povedené desky The Tower. Z ní zazní titulní věc (tu hrají úplně jako poslední), Bartok of the Universe, In Every Dream Home, The Cuckoo, Ship of Fools, zaznamenávám ještě skvělou Starhammer z alba Heavy Metal Fruit a pár věcí z konce 90. let, jež ovšem neznám. Písně mají ve studiové verzi kolem osmi až deseti minut, živě ovšem nabobtnají klidně i na dvojnásobek. Sóla, ať už klávesová nebo kytarová, jsou několikanásobně delší než na CD. V průběhu koncertu si říkám, jestli to chlapi už nepřehánějí, celé to ve finále připomíná důvod, proč progoví dinosauři v 70. letech ztratili kontakt s lidmi a začali se utápět ve velikášství, nekonečných sólech a projektech epických rozměrů. Skladby jsou totiž hodně pomalé a při dvouhodinové délce vystoupení už začíná být znát únava. Komunikace je ze strany Norů navíc téměř nulová, po 15 minutách ponoření do hudby zazní pouhé „thank you“ a jede se dál. Přesto přese všechno výborný koncert, který jsme viděli skoro celý. A tak ani na vteřinu nelituju ani toho, že jsme přišli o Ulsect nebo The Ruins of Beverast, kteří přehráli loňský počin Exuvia.

Gába: Po koncertu Motorpsycho zavítáme do Green Room, což je hned vedlejší stage, ve stejné budově. Tam právě pomalu dohrávají svůj set Scatterwound. Dva kytaristi, každý na opačné straně pódia, za nimi tradičně promítací plátno, ovšem dost netradičně jen s projekcí názvu kapely. Tady jde jen o hudbu. No, hudbu, spíš lomoz, skřípání a dronové temno. Evidentně se tu ale nejede teď dost populární „bordel pro bordel“, ale o sofistikovanou, kytarovou noise masáž, která má hlavu a patu. Končí skladba a já i tak čekám, že to dopadne jako onehdy, když na Andělu měl svůj „set“ hradní opilec. Leč mýlím se a místo létajících vajíček se ozývá ohlušující aplaus. Hle, první důkaz, že tenhle fesťák navštěvuje opravdu zvláštní člověčenstvo. Palec hore, ale to hlavní se blíží, tudíž úprk na…

onDRajs: S klidem vynechávám Panopticon, kteří mě se svým pokusem o skloubení amerického folku s black metalem nechávají klidným (asi jako většina USBM scény), a šetřím síly na Crowbar. Kvůli nim jsme přece tady! Vzadu nad pódiem visí obal desky Odd Fellows Rest (který okopírovala Metallica) – čtyři ksichty vlisované do sebe a čumící do čtyř světových stran. Odbíjí šestá hodina, z beden se spouští intro desky, za jehož pomalého zesilování přichází na scénu Windstein, Strange, Brunson a jako poslední bicmen Tommy Buckley. Začíná koncert snů. Crowbar striktně dodržují podobu alba, jakmile intro jako mávnutím kouzelného proutku odezní, ansámbl spouští největší hit alba – Planets Collide, kterou donedávna na koncertech hráli z desky jako jedinou. Po zvukové stránce je to opět orgasmicky dokonalé, kytary neuvěřitelně brutální, Toddova basa zvoní jako kovadlina, žádný nástroj nepřebíjí ostatní, všechno v rovnováze, což se po následujících 75 minutách nezmění a zvukař neudělá jediný kiks. Nejlepší stereo je zhruba 10 metrů před pódiem, kde vás sonická masa pohltí, zadupe a nakonec přejetého vyplivne. Po Planets Collide pohoda končí a nastupuje přehlídka nejtěžších riffů, které kdy kdo vymyslel. …And Suffer As One, 1 000 Year Internal War – nechápu, jak jsem to mohl přežít. To stejné platí i o To Carry the Load, jejíž konec obstarává až nezvykle technický riff, na nějž navazuje slam, za který by se nemuseli stydět ani Suffo. Před dvaceti lety byla členem Crowbar známá postava neworleanské scény Sammy Duet (Acid Bath, nyní Goatwhore), jenž spolu s Windsteinem vytvořil silné tvůrčí duo, což se projevilo i na dalších dvou výjimečných počinech Equilibrium a Sonic Excess In Its Purest Form. Ale zpátky k Roadburnu. Při koncertu si víc než kdy jindy uvědomuju, že Odd Fellows Rest je sbírka těžkotonážních hymen, která postrádá jediné slabší místo. Na desce si občas řeknu „jo, tohle mohli vynechat“ nebo „teď je to pohoda“, ale živě to působí strašně sugestivně. Všechno totálně (hlavně díky zvuku) na max! Čtveřice působí soustředěně, někdy až trochu zakřiknutě, což pak Kirk vysvětluje, že si všichni dali před setem brčko. Ohlas sice mají velký, nicméně se ukazuje asi největší slabina festivalu – mdlé publikum. Nikdo nepaří, lidé jakoby v sobě ty emoce dusili či co, během dvou dnů jsem viděl maximálně pokyvující hlavy, nic víc. Tohle já nechápu. Když přežiju December's Spawn a nejbolestnější zásek celé desky – megabrutální Behind The Black Horizon, už se to chýlí pomalu ke konci. Kirk všechny vokální linky dává úplně s přehledem, nikde nevynechává, smekám a děkuji. Jediná „ojebávka“ přichází s titulní akustickou baladou Odd Fellows Rest, kterou kapela nechá zahrát z repráků, a těch pár minut využívá na oddych. Následuje svižnější závěr – On Frozen Ground, kterou album končí. Ne však vystoupení Crowbar na Roadburnu. Čtveřice ještě přidá cover Led Zeppelin No Quater, následně Conquering a s poslední věcí Like Broken Glass přichází naprosté vyhlazení. Kontinuální drcení posluchače na prach, jinak to nejde popsat. Kvartet to balí, Kirk lidem děkuje a omlouvá se za „nekomunikaci“, protože je moc „high“. Jo, stálo to za to. Lepší set Crowbar už nezahrají a vzpomínky na ten z Roadburnu z hlavy asi nikdy nedostanu.

Gába: A já jen doplním, že uprostřed koncertu jsem si až říkal, jestli tohle náhodou není můj nejlepší hudební zážitek vůbec. Jo, až tak! Těžko samozřejmě říct, jelikož za těch let jsem zavítal na hodně fesťáků a koncertů, ale každopádně jednoznačnej top a řekl bych, že až transcendentální prožitek. I já se ale pozastavím nad (ne)pařením obecenstva. Hernajs, u téhle riffózní masáže jen stát a čumět, nebo maximálně pokyvovat hlavou? Ne-chá-pu! Takže já s Ondrou samozřejmě pařím jak o život a u posledního přídavku, Like Broken Glass, málem vypouštím duši. Skvělé, famózní, neskutečné, ale teď rychle zastavit krvácení z uší a nacpat do hlavy vyhřezlej mozek, den ještě nekončí, ufffff.

onDRajs: Po Crowbar si lížu rány, dáváme pauzu a šíleně drahé pivo, které ovšem bodne. Pak přecházíme do Koepelhalu na polské Furia. Poslední řadovka Księżyc milczy luty mi přišla jako zajímavý mix post-roku, atmosférických blackmetalových momentů s nezvykle dlouhými klidnými pasážemi. Zjednodušeně řečeno to znělo jako nablacklá verze starších Cult of Luna (vzpomněl jsem si i na Emptiness). No, ale koncert vyzněl úplně jinak. Fádní, rutinně zahraný střednětempý „něco jako black“ s totálně impotentním gumovým zvukem a strašně vytaženou baskytarou. Totální nuda a já si rvu vlasy, proč jsme nezůstali v 013 na Converge a jejich You Fail Me…

Vydržíme pár skladeb a bereme roha. Chci na vlastní oči vidět divu Jarboe, kvůli které měla spousta postmetalových rozervanců bezesné noci. Jenže… Před klubem Het Patronaat stojí nekonečná fronta lidí a téměř se nehýbe. Vypadá to bledě, mizíme tedy za občerstvením. Za patnáct minut se vracím a s překvapením zjišťuju, že dlouhý had fanoušků je najednou pryč a před schodištěm do klubu už jich stojí jen několik. Jak vyjdou lidi ven, pouští nás ochranka dovnitř. Uvnitř sálu ale místo je, klidně by se do něj vešlo víc lidí. Že by festival kladl větší důraz na bezpečnost? Nebo podmínky úřadů? Těžko říct.

Pořadatelé avizují, že koncert nejdřív rozpálí Father Murphy, až poté se připojí Jarboe. Když vcházím do sálu, tak hrají ve třech. Okultní psychedelie, kterou Italové produkují, ustoupila do pozadí. Melancholický tón zůstává, to ano, leč nejde o žádný nervy drásající zvukový neklid. Všechno stojí a padá na síle vokálních linek všech tří zúčastněných. Někdy je základem opakující se motiv, na jehož pozadí Jarboe procítěně deklamuje text. Jindy se hlasy tria spojí a společně tvoří jakýsi žalozpěv. Zvukový podklad je jednoduchý – kolikrát ho tvoří pouze pár klávesových akordů. Vybavuju si ještě jednu věc, kdy všichni vytáhnou bubínky a zahrají píseň na jejich rytmickém základu. Nejde o nic dramaturgicky složitého ani emočně znepokojivého, Jarboe zpívá soustředěně a úžasně, to ano, ale ránu na solar nedostávám. Scéna je zbarvená do červena, tedy žádná super temnota, teď zpětně mi vystoupení vyznělo jako taková okleštěnější emo verze romantiků Dead Can Dance.

Gába: Na Jarboe přicházím ještě později než Ondra, s očekáváním vokálního zla. Jenže to se nějak nedostavuje a spíš se jedná o lehce potemnělý a, řekl bych, až módně intoušský večírek pro zvané. Ne že by se jednalo o hru na nuděnou, ale přeci jen tohle spojení mi nějak nešmakuje. Samotná Jarboe skvělá, ale dvojička z Father Murphy mi k ní zrovna moc nesedí. Zdálo se mi, jako kdyby se jim někdy až dost zbytečně podřizovala a nakonec ze sebe vydala asi tak polovinu toho, co by mohla. Škoda, o průser se nejedná, ale jak známo, méně je někdy více, tudíž příště sólově, prosím.

onDRajs: Přecházíme do 013 na Godflesh. Industriální klasikové mají přehrát celé Selfless, u mě panuje zvědavost, jak se jim povede předvést živě zejména poslední, 24 minut trvající rozplizlost Go Spread Your Wings. Abych byl upřímný, mnohem raději bych viděl živě celé třeba takové Pure nebo Songs of Love and Hate, na kterých jsem vyrůstal, Selfless mě nikdy nedokázalo zaujmout natolik jako zmíněné desky. Vedle těžkotonážního Pure značí Selfless příklon k psychedelii a abstrakci. Co se týče vystoupení, v deset hodin, kdy má duo Green – Broadrick už začínat, teprve ještě zvučí. Jako jedna z mála kapel si dovoluje luxus více než patnáctiminutového zpoždění (že by hvězdné manýry?), pak dvojice nastupuje a spouští s bicím automatem v zádech Xnoybis. Green vlevo drtí basu, Broadrick na opačné straně pódia v lehkém záklonu á la Lemmy Kilmister vykřikuje hesla o odcizenosti v průmyslovém světě. Nebudu chodit kolem horké kaše, pociťuju zklamání. Atmosféra desky koncertu nějak chybí, psychedelický opar přebíjí těžkotonážní booster, mám trochu pocit, že osmistrunná kytara soundu Godflesh uškodila. Jak písně ze Selfless ubíhají, nemůžu se ubránit pocitu, že si Godflesh víc užiju doma a že jde spíš o studiovou kapelu. Jasně, jejich pódiovka je logicky statická nuda, neuškodila by tomu proto nějaká projekce, víc vizuality. Takhle to vyznělo jako brutální metálek bez přidané hodnoty. A navíc, Selfless celé nezaznělo. Po songu Mantra zazní Messiah (pak ještě údajně Merciless), ale to už vyklízím pole s pocitem zklamání z nenaplněného očekávání.

Gába: Dopředu jsem byl upozorněn, že Godflesh naživo nejsou zrovna nejlepší a hle, je tomu opravdu tak. Člověk by čekal, že s tak masivním soundem se budou drtit lebeční kosti, jenže to by musel mít koncert nějakou šťávu, koule, nasranost nebo tak něco. Ne, neměl nic z toho. Zpočátku se ještě chytám, ale s postupujícím časem se dostavuje kolovrátková nuda, aby pak nastala ještě větší nuda a končilo se bezradným zíváním. A vůbec, přijde mi, jako kdyby tenhle koncert odehráli spíš z nějaké povinnosti, než z čisté radosti z hraní. Neděkujem, vypadněte.

onDRajs: Opět se přesouváme na sever, v Koepelhalu už to drtí pošahaní Francouzi Igorrr. Jestli to na loňském Brutalu bylo vyšinuté, tak na Roadburnu to bylo přímo na dva rohypnoly. Totální sonický atak! Úplně vpravo bubeník, vlevo vzadu hlavní DJ Gautier Serre, uprostřed pomalovaný pralesní mužíček vydávající nesrozumitelné skřeky a nakonec operu parodující sličná a spoře oděná diva. Žánrový galimatyáš, jak to známe z desek, ještě znásobený brutálním zvukem, až to bolí. Tohle je prostě vyhlazení. Serre do nás nemilosrdně pálí breakcorové inferno (vystřihl si i sólo) kombinované s deathmetalovými výlety, corovými lopaťárnami (při nich dokonce jede headbang, což – jak jsem vysledoval – značí u místních vrchol pařby), zvuky spinetu a animální agrese. Celé to vnímat, vydržet a nezbláznit se je sakra těžké. Ani nevím, jak se k tomu postavit? Je to parodie? Dekonstrukce hudebních žánrů? Nebo prostě jenom zábava? Těžko říct, ale zanechalo to ve mně hluboký a v podstatě uspokojivý dojem, že jsem na tomhle světě ještě úplně normální.

Gába: Co dodat k Igorrr? Snad jen námrd, smršť pošahanejch nápadů a postupů, nádherná zpěvačka, odpornej zpěvák, bicmen pobíhající po pódiu a geniální a zároveň notně vymaštěnej DJ. Nechápu nic, ale má tady člověk vůbec něco chápat? Spíš myslím, že ne. Jen se uvolnit a pokusit se vstřebávat tu šílenost, co se na něj line. Zkombinovat šanson, breakcore, sypačku a sólo na balalajku (a vše prosím pěkně v jednu chvíli), aniž by se jednalo o totální průser, to klobouk dolů. Končí se obligátně totální rychtou a já mám pocit, jako by mi právě projel hlavou cirkus v TGV, složený z chovanců psychiatrické léčebny.

onDRajs: Na Galoops z Walesu jsem se po seznámení s loňským zářezem Bronze Mystic těšil hodně, jenže únava si vybrala svou daň. Po jedné hodině v noci už sotva stojím na nohou. Musím taky říct, že živě mi kapela přišla mnohem konvenčnější než z desky. Vyznělo mi to jako takový hodný indie rock, zubaté ostny elektroniky zmizely a tak to po několika skladbách s Gábou balíme a jdeme na kutě…