Neděli věnujeme stínu, odpočinku a maximálnímu chilloutu, největší letní vedra mě totiž dost rozbíjí. Lehce odpočati po vyvalování v pouhých třiceti stupních ve stínu tentokrát vyrážíme do areálu dříve. Přibližně od tří do pěti totiž vždycky hrají malé a neznámé domácí kapely, ze kterých jsme zatím nestihli nic, a mě docela zajímá, jak je na tom polská scéna.

Na popis „přístupnější elektroakustika“ u How How se dívám lehce skepticky, ovšem žádná podbízivost se u polské čtveřice nevyskytuje. Zvuk se skládá ze saxofonu, kytary, bicích a laptopu/efektů, přičemž celek není nepodobný takovým Aethenor, roztřesené bicí podporující plochy a tvořící atmosféru nestability, což podporuje ságo a naopak kytarové vybrnkávání uklidňuje a dává konkrétnější rysy. Laptop a občasné výpadky jako foukání do trumpetek to lehce sráží, ale celkově šlo o velice příjemné a v tomto kontextu nečekané vystoupení.

Ampacity jsou daleko přístupnější. Prvních pár minut zní až na lehce otravný synťák prostě jako Earth, dál to je rozmáchlý stoner/desert rock, který se většinou obejde bez vokálů, což je dobře. Nejde o nic originálního, ale šlape to, což je v tomto stylu důležitější, pokud jsem tedy něco nepřehlédl, a zároveň dokážou Ampacity přejít i do rozvláčnějších poloh podobných Youngovu Dead Manovi či Earth. Plavba. Také díky parádnímu (viz výše zmínění) zvuku kytar rozhodně palec nahoru.

U Rebeky pozitivní zkušenosti s domácími kapelami končí, na tomto synthpopu jsou pozoruhodné akorát zlaté šaty a červená barva na obličeji zpěvačky. Ani Sam Amidon nemá po většinu času co nabídnout, jeho americký folk sice občas působí příjemně naivně autenticky, ale jinak pak už to jsou spíš takové trendy zpívánky.

Po pauze odzívám kus Fucked Up, na tomhle typu HCčka mi nepřijde nic zajímavého, a jdeme čekat na Thee Oh Sees. Už zvukovka dává tušit, že to bude veliká legrace a show jako prase. Ze čtyř členů kapely vypadají tři jako pedofilové a čtvrtá je pohledná dáma, asi původně nevinná, ale po letech s kapelou nutně rezignovaná. No a hrají takový punk, rokec, garage rock, že první crowdsurfer letěl přes hrazení asi po půlminutě. Koncert má totiž dvě téměř rovnocenné roviny. Ta na pódiu je nesmírně zábavná, pedofilové mají kytárky pověšené proklatě vysoko, jedna má super starý zvuk, druhá převážně basuje (možná šestistrunná basa?), a to až krautrockově, jednoakordové hoblovačky se střídají s lehce psychedelickými sóly, kytarista John Dwyer (doporučuji mrknout se na list jeho projektů) střídavě štěká a kastrátsky zpívá. Veliká legrace, které odpovídá chování muzikantů. „Basák“ plavně stepuje, všichni se ksichtí, vyplazují jazyky, kytarista olizuje mikrofon a celkově strašně posílá jak popové zpěvačky (klasický ženský zpěv často zní najednou s jeho vysokým, což doprovází patřičně procítěné obličeje), tak rockové kytaristy. Pod pódiem nejmenší stage je peklo. Přes zábradlí létá pod stage plavec za plavcem, na davu se vozí až čtyři najednou, celkově se strašně paří, jede kotel a davem létají lidské vlny narážející až na stěny. Ochranka z toho úplně šťastná není, ale jsou to profíci a občas se i zasmějí situacím, kdy nad hlavami najednou trčí nohy, ukazují lidem v prvních řadách, odkud to přiletí a plavce vcelku suverénně odebírají. Koncert je nakonec perfektně rozfázován. Dwyer ohlásí konec už po nějaké půlhodince, ale pak zjistí, že má ještě čas, když chce skončit podruhé, vběhne na pódium pořadatel a něco mu říká do ucha, což po skončení skladby okomentuje: „I didn’t hear a word of that bullshit, but apparently we have some more time.“ Po dalším konci opět přichází crewman, což provází poznámka: „I didn’t hear any of this bullshit either.“ Ale tentokrát už to naštěstí opravdu končí. Tyhle přestávky zajistily, že set netrpí jakoukoli monotónnosti, ale naopak v plném plynu dospěl ke konci, kde zanechal následky, kvůli nimž stavěl Noe archu. Většina lidí za námi se noří z kotle ve stavu obvyklém po průtrži mračen. Naprosto dokonale zvládnutá show odpalující svou energií na Měsíc.

Fire! v druhém stanu jsou podobně nakoplí, ovšem u nich jde čistě o hudbu. Švédská trojice vydává na Rune Grammofon, což je jedno z nejlepších doporučení, spolupracovali s nimi lidi jako Oren Ambarchi či Jim O’Rourke, hrají s vlastním „orchestrem“, ale tady vystupují v klasické sestavě bicí, basa, saxofon/Fender Rhodes/kouzelné krabičky. Hudebníci pochází z jazzové/improvizační scény, ale daleko víc míří k experimentům a hypnóze. Většinou to vypadá tak, že bicí hrají jazz, basa jede jednu jednoduchou linku a pak buď tvoří Fender Rhodes/krabičky plochy, anebo hraje saxofon dost divoký free jazz. Ze začátku se vtírá srovnání s Arve Henriksenem či Supersilent, které nedopadá pro Fire! dobře, protože zmínění zároveň mnohem víc experimentují, mnohem víc rozkládají hudbu a mnohem víc dávají smysl. Pak ale Fire! smetou přemýšlení masivními zvukovými stěnami, primitivní (ne v dobrém) basa začne hypnotizovat, saxofon odpalovat do transu; a bicí byly skvělé pořád. Ve výsledku to znělo asi jako podrážděný slon na řetězu a podobně jako on to zabilo vše, co přišlo na dosah.

Goat se ukazují jako docela blbost, vrstvy jejich etno čarodějnické psychedelie nedrží pohromadě; kapela bere si spíš to horší jak ze sedmdesátek, tak z Afriky. Hudba tohoto typu má hypnotizovat, ne otravovat, proto jdeme pryč. Navíc kladou dost velký důraz na jakési šamanské divadélko.

My Bloody Valentine řeší svůj specifický zvuk jednoduše: hlukem, bohužel docela nespecifickým. Pod kytarovou stěnou se ztrácí všechno ostatní, až delší soustředění odhaluje, že se toho v hudbě děje víc než jediný riff. Z aparatury zní jeden legendární song za druhým, ovšem v bezbarvé úpravě, takže prostě nemůžou vyvolat odpovídající pocity. Postupně zjišťujeme, že asi dvě stě metrů od pódia už zpěv opravdu přidává hudbě barvu a není třeba si ho domýšlet a že to samé platí o vedlejších kytarových linkách a že hudba má tu správnou atmosféru. Ovšem oproti domácímu poslechu to má pramalou přidanou hodnotu, spíš tu jsou negativa. Zkrátka odcházíme. MBV neumí nebo z nějakého důvodu nechtějí převést svůj zvuk z desek na pódia. Chápu některé hudebníky, kteří chtějí vidět krev v uších svých fanoušků, ale v tomhle případě mi to přijde zbytečné. Jinak nádherně pozitivní shoegaze. Co se dá dělat.

S My Bloody Valentine pro mě letošní OFF končí. Rekapitulace jednoduše musí být pozitivní. OFF je festival s ohromným záběrem, přičemž prakticky ve všech oblastech vybírá ta zajímavější jména. Musí uspokojit nejaktuálnějšího hipstera, milovníka klasičtějšího „alternativního rocku“ i toho, kdo jako já přijel, řekněme, za mírnějšími experimenty. Nechci přehánět srovnávání s českými poměry, ale zcela určitě tu není tak aktuální ani tak žánrově otevřený festival. Tyhle dvě věci se samozřejmě doplňují, pokud člověk vybírá z více žánrů, daleko spíš nepropadne nutnosti zvát pořád ta samá jména. Velký rozdíl vidím v přístupu k domácím kapelám. Zatímco třeba Colours v minulosti vybíraly snad úplně náhodně a vedle zajímavostí hrály největší žumpy (madebythefire vs. Divokej Bill), OFF si vybírá v naprosté většině malé neznámé kapely, které si pozornost zpravidla opravdu zaslouží. Dalším rozdílem oproti Čechám je totální soustředění OFFu na hudbu. Pod pódiem je obrovský volný prostor, kde se opravdu jen poslouchá hudba, člověku tam ani nepovolí vzít pivo a jídlo. Řada vedlejších aktivit a možností nikdy neaspiruje na hlavní pozici. Organizace se snaží dopřát lidem pohodlí, ale zároveň zcela jasně platí, že hudba je tu to nejdůležitější.

Vcelku se nebojím, že by napřesrok kvalita lineupu nějak upadla.

+++: KTL. The Soft Moon. GY!BE. Guardian Alien. Thee Oh Sees.

+: Fire! Laurel Halo. Bohren & der Club of Gore. Shackleton. Mark Fell. Julia Holter. Průchodnost areálu. Mediální koutek. Malé polské kapely. Chillout v areálu.

-: Horko. Neschopnost vydržet do Circle. Noční kapely ve dne.

(Po festivalu ještě dáváme Birkenau, nejšílenější minimalismus, a Wieliczku, tamní solné jeskyně jsou docela masakr v mnoha směrech. Celkově skvělá akce.)