Old Time Relijun je srdcovka, se kterou jsem naživo ještě neměl čest, a tak když vidím datum 12. 11. v Magasin 4, tak si okamžitě kroužkuju červenou tužkou do deníčku. Už na začátku týdne jsem trošku nedočkavej, projíždím si starší desky (překvapivě dobrej tah, viz níže), koukám na živý videa, zkrátka se těším jako už dlouho ne. V pátek odpoledne v práci hlavně kontroluju čas na hodinkách, šestá odbíjí, ještě přípravný pivo a šup do klubu kolem osmý.

Což je příliš brzo. I předkapela si tentokrát dává na čas, a tak si aspoň můžeme projít místní distro a zkusit pár piv. Magasin teď prodává pívečko z místního No Science pivovárku, nejdřív zkoušíme Psycho, který nám trochu křiví koutky, ale následující Noisy Pale Ale už šmakuje lépe. Distro taky docela těší, zejména solidní zásobou vinylů Child Abuse, ale třeba i postaršíma lahůdkama z francouzský scény jako Is.land od Time to Burn. No nic, už je ale čas na levný pivo do kelímku a hurá k pódiu, páč právě začíná XAVIER DUBOIS na kytaru, ještě s parťákem na bicí.

A nezačíná zrovna slavně, páč první věci zněj, jako kdyby si trénoval rozklady na nějaký tech-grindový běhačky po hmatníku. Ne že by ty nápady zněly špatně, ale při poslechu se mi vybavujou hlavně martýria z doby, kdy jsem hrával na piáno a drtil etudy na cvičení techniky. Nicméně postupem času se Xavier přesouvá k zajímavějším věcem, nejdřív taková pomalejší, těžkotonážnější věc a na závěr volně plynoucí jazz rock, u kterýho jsem si vzpomněl mimo jiné na Pain Necessary to Know od Ephel Duath.

Ale to už je intelektuálním hrátkám s kytarou konec, je čas rozproudit krev v žilách. OLD TIME RELIJUN odpalujou set přesně tak, jak bych čekal – hypnotická kytarová riffáž, průrazná rytmika, chytlavý basový linky, netrvá to dlouho a osazenstvo klubu se mění v přehlídku potrhlejch tanečních pohybů a úsměvů od ucha k uchu. Arrington de Dionyso po chvilce přidává svůj charakteristickej zpěvo-řev, na kterým se evidentně postupující věk ještě nestihl podepsat. Krásně klenutej hlas, teatrální přehrávání a správně ujetý texty, všechno je na svým místě. Po prvním válu je potřeba kapka tajemný červený tekutiny ze zkumavky pro všechny členy kapely, nejspíš aby se čakry pořádně otevřely.

A pak už se jede v tranzu až do konce, každej si tancuje ve svým světě, včetně jednoho postaršího pána (třeba pětašedesátník) v prostředku kotle - ten se neustále snaží rozjíždět mosh, čímž mi dělá radost v průběhu celýho koncertu. Základní stavební kameny setu jsou překvapivě staršího data, staví se hlavně kolem skladeb z období Cathrasis in Crisis, a tak si užíváme kulty jako Daemon Meeting nebo The Tightest Cage. Z novinky myslím zazněla jenom jedna věc (prý bylo málo času nový skladby nacvičit), kterou doplnilo pár válů z návratovky See Now and Know. Celkově je vyznění výrazně tvrdší než z desek, kytary víc řežou, harmonie se víc lámou, a tak mám občas problém některý skladby poznat. Třeba taková hravá rockabilly věc jako I Know I’m Alive naživo vyzní téměř jako rocková stadiónovka.

Arrington dává lekci z americkýho showmanství, tolik divnejch tanečních kreací a šílenejch grimas už jsem během jednoho koncertu neviděl slušnou dobu. Třeba ve Valeno Mortale ujíždí daleko, absurdně vyšponovanej zpěv, v očích posedlost, obličej se mu div nerozteče, a to všechno na pozadí nesmyslnýho textu v italštině. Ke konci ještě škádlí publikum přídavkama – nejdřív na brnkačku v puse, a na úplnej závěr meditativní hudbou na nějakou podivnou flétničku, kterou vytáhne zpoza zesilovače. Ale to už je konec, hodinka a čtvrt uběhla jako voda, ani sem se nestihl podívat na hodinky. Pokud si můžete ve čtvrtek udělat trochu času, tak to určitě bude stát za to i na Sedmičce!