Opeth vyrukovali se všemi trumfy. Přes hodinu a půl trvající set, skvělý zvuk, světla a výborná předkapela. Živě Opeth udivují a prezentují se nejen svou hrou, ale zejména lidským, civilním přístupem a schopností utvářet pokaždé neobyčejný zážitek. Spokojeni odešli všichni.
Brut: Už dlouho se mi nestalo, že bych na nějaký koncert musel stát frontu. Ta naštěstí po otevření klubu byla rychle odbavována.. Inu, Opeth slibují gurmánský zážitek. Kromě hezky vyhřátého klubu nás čekal pivovar Matuška, takže to bylo i s jackpotem. Pro jistotu beru dvě „pšendy“ a v avizovaný čas na minutu přesně, jako když Fialka práskne bičem, začíná předkapela a hádejte, proč se tak asi jmenují. Od kolegy LooMise na otázku, co od nich čekat, zazněla odpověď: „Led Zeppelin“. Jemu se je podařilo zastihnout už na podzim, je tedy lépe připraven.
Loo: Brother. Jakou jinou skladbu vybrat na začátek vystoupení, když jste v kapele Von Hertzen Brothers? Von Hertzen Brothers podruhé během půl roku v Praze před slavnějším jménem ze Švédska. A stejně jako před Pain Of Salvation, i zde to bylo skvělé dynamické vystoupení, které přesně zapadlo do dramaturgie večera. Vzhledem k poslednímu příklonu Opeth směrem k hard
rocku se mix toho nejlepšího z všehorocku muselo líbit. Intelektuál Kie, fešák Mikko, dredař Jonne. Tři bratři, tři frontmani, kteří dokonale přesné rozložení kytarovo/basové sekce umocňují úžasnou prací s vokálními party (Queen doslova čiší). Opomenout bych neměl,na pódiu lehce upozaděného, klávesáka Juhu Kuoppalu a naopak rozměry nepřehlédnutelného, úderem nepřeslechnutelného, Mikka Kaakkuriniemiho. 30 minut báječné rockové show – výborná světla celý večer! - s extatickými sóly, vybroušenými vokály, navíc skvěle zvukově vyvážené (i přes drobnější počáteční problémy). Těším se na Von Hertzen Brothers potřetí.
Setlist:
Brut: Přesně tak, slova LooMise musím potvrdit. Finové rozhodně ctí prog velikány a tato kombinace s mladickou svěžestí zafungovala na výbornou. Chvilku trvalo, než se zvuk ideálně usadil, ale pak dal vyniknout všem kladům finských bratrů. Líbivé melodie popoháněné svižnou rytmikou (sympatický Jirka Růžička alias Mikko Kaakkuriniemi za bicíma) doplněné o čisté zpěvy (skvělý vokální úvod v I Believe), které zvládá zpěvák Mikko přenést z cd naživo. To se vždy cení. Oproti albu zní kapela živě, rychleji a má větší spád. Pomalejší skladba mě osobně v setu spíše rušila, svižnější tvář rozhodně slušela víc. Půlhodina, kterou měli Finové vymezenou k rozehřátí publika, využili naplno a to bylo připraveno na hlavní porci. Výběr předkapely byl zvolen perfektně.
Finové se balí a Švédi si nechávají ještě něco montovat, takže je čas omrknout merch. Oboustranná trička s motivem poslední desky Heritage za 400,- mizí jak na běžícím páse a konečně to tu vypadá jako na metalovém koncertě! Inu, pardálové, co něco pamatují, holt na tu metalovou image a hadry nejsou. (Teda samozřejmě až na výjimku v podobě nejslavnějšího tachovského slávisty.)
Ale dost interních vtipků, OPETH nastupují a začíná se jak jinak než s Heritage. Příjemné zjištění, že nové vály jsou s živým pojetím docela metal - strach z toho, jak vyzní živě, se kompletně rozplynul. Mikael Åkerfeldt to namíchal výborně, samozřejmě nové věci mají svojí tvář, ale pořád to jsou Opeth. A celý koncert byl samozřejmě v režii Heritage, takže se Meet Factory šířila příjemná poklidnější atmosféra. Spolu s věcmi z nové desky a klidnějšími vály z předchozích desek bych si Opeth dokázal představit i v malém baru. Mikael potvrdil roli sympatického baviče, často probíhala komunikace směrem do publika, což samozřejmě vyzní právě daleko líp v klubu než na velkém pódiu, ale, jak víme, i to pro Opeth není problém.
Zpátky k setu. Na starší tvorbu se samozřejmě nezapomnělo, nejzazší mezník byl v podobě Credence z My Arms, Your Hearse, oproti tomu z předchozího Watershead byla jen Heir Apparent. Časový rozdíl samozřejmě není poznat a Opeth prostě zrají jako víno. Jasně, každý by si dokázal představit svůj jiný, vysněný setlist (chci WHEN!), ale věřím, že volba těchto skladeb byl dost reprezentativní průřez životem kapely. Na každou desku vlastně dojde, takže nikdo a nic není ochuzeno. Všechno samozřejmě zahráno s grácií a lehkostí, vokál Mikaela je dnes taktéž již naprostá jistota. Nicméně nabývám dojmu, že si záměrně vybírá vokálně mírnější skladby - nejen aby to více zapadlo k Heritage, ale spíše jako by mu dělalo víc problémy klasické řvaní než jemná melodika. Ale to je spíše osobní dojem než fakt jako takový.
Přes hodinu a půl trvající set směřoval ke svému konci, a i když jsme se dočkali přídavku v podobě Deliverance, koncert pro mě vygradoval ultimátní The Drapery Falls - jedenáctiminutový epos, který nemá hluchá místa, vlastně podtrhl a reflektoval celý večer. Celá kapela s výborným zvukem napěchovala do těch 90 minut spousty not, spousty krásných melodií a melancholických nálad, přesto po celou dobu působila živě a ani na chvilku nenudila. Mikael, potažmo celí Opeth, dokážou jednotlivé skladby, technické pasáže a sóla krásně podat a nemá smysl vést diskuzi, jestli se kapela na té či oné desce opakuje. Živě budou Opeth udivovat a prezentovat se nejen svou hrou, ale zejména lidským, civilním přístupem a schopností utvářet pokaždé neobyčejný zážitek. Spokojeni tak odcházíme všichni.
Loo: Kde to bratři balí, hudebně naprosto plynule navazují OPETH – hammondky přinášejí temnou The Devil's Orchard, nikam se nespěchá, nic se neuspěchá, opethovský hard rock je magický. Je naprosto jedno, že se vlastně ve více jak polovině koncertu nedostalo na growlingovou polohu. Věci z Heritage, poskládané spíše na úvodní polovinu, naopak přinášely příjemné mrazení v očekávání tvrdší části. A potvrdil se i fakt, že Opeth v sobě inklinaci k 70. létům měli vždycky a z každé desky mají i dneska možnost vytáhnout si skladbu, kterou dokáží naprosto nenásilně zařadit do setlistu. Mikael se opět ukázal i jako vynikající moderátor – tentokrát možná nebyly jeho proslovy tak dlouhé, ale byly stále stejně vtipné, vřelé, uctivé, včetně oslovování členů kapely (a 
zejména rytmické Martinovské sekce). Prostě pohoda a družba - hardrocková paráda se vším všudy, včetně vynikající pocty panu Diovi a nakouknutí do kuchyně Root. Koncertní Damnation vs. Deliverance? Zhruba. Starší koncerty vlastně tuhle ne/metalovou kombinaci v takové míře vůbec nepřipouštěly, ale Opeth prostě mají kouzlo, nevím, jak to dělají, bavili mě zatím pokaždé (vyjma BA, ale to sem nepatří ;)), baví mě deska a obecně staré věci mě baví vlastně čím dál víc. Meet Factory navíc přidalo skvělý zvuk a světla (ta celý večer!!!), tohle zkrátka za těch 600 (na místě) stálo. Opeth samozřejmě vyrukovali se všemi trumfy, jednou to muselo přijít. A bylo to, jako když si tu nejkřupavější, nejvíc do zlatova vypečenou kůrčičku necháte na samotný konec - slurp!!!
Setlist:
Vložit komentář