Možná trochu nenápadná, několikrát přeložená akce v pražském Futuru slibovala pro zasvěcené nadmíru interesantní zážitek. Finští Oranssi Pazuzu jsou mezi příznivci metalové avantgardy docela pojmem a možnost vyslechnout celý loňský majstrštych Mestarin kynsi byla bezesporu příležitost ochutnat naživo aktuální světovou extratřídu. Plus navíc ten večer nebyl jen o hlavní hvězdě. Oba předskokani byli též solidní úlet, takže ve finále šlo o zajímavý trojboj, kdy každý vystupující předvedl osobité a kvalitní, alternativně laděné hudební umění.

Večer otevíralo duo vystupující pod názvem Sturle Dagsland a jejich performance byla stejně podivná jako název. Často velmi vysoko znějící zvuky vyluzující frontman byl doprovázen jak samplovaným hlukem, tak hudebními nástroji. Bicí dvojice neměla, ale sem tam nějaký ten beat anebo činel zazněl. Někdy odstoupil druhý z dvojice (říkejme mu třeba technik) od strojů a vzal do ruky kytaru nebo trubku, každopádně na zažitou rockovou či metalovou formu zapomeňte. Z repra jely živě vytvořené zvukové smyčky, frontman se na podiu excentricky svíjel, křičel, pištěl a hudba manévrovala mezi tichem a noise-industrialovým hlukem. Nebyl to však chaos. Vystoupení bylo dobře sestavené a rozmyšlené, takže nesklouzlo k trapnosti a hlavně bavilo. Takto afektované umělecko-avantgardní produkce zpravidla nemusím, ale toto bylo super. Pokud budete mít možnost Nory někde vidět, neváhejte.

Následující Deaf Kids jsem v rámci přípravy před koncertem naposlouchával, takže jsem cca tušil, o co půjde. Taky jsem si říkal, že naživo by to mohlo, pokud se povede zvuk, docela makat. No, a to se i stalo. Trojice taktéž hodně využívala samply a elektro efekty, krom toho ale hráli klasicky na bicí, basu, kytaru. Jejich produkce nesla prvky klubové rave scény, industriálu, ale i punku s šamanskými etno prvky. Představte si živě hrané techno či drum ‘n’ bass a do toho ostrou punkovou kytaru a brumlající basu. Místy to byl opravdu solidní nářez. Nebyl to ale nonstop hluk, Brazilci občas rytmy vyklepávali jen na perkuse a taktéž intenzitu i tempa při vystoupení střídali. Klasický zpěv nebyl. Frontman občas jen do mikrofonu vypustil nějaký zvuk, který pak samplerem zacyklil do smyčky, což v kombinaci s tuc-tuc spodkem fungovalo dobře. Nedá se mluvit o skladbách, spíše šlo o jakési taneční tracky, které trojice doplňovala různými zvuky, gradovala, měnila, čímž posluchače celkem šikovně šponovala. Hudebně nešlo o nic složitého (spíše naopak), energie z produkce však šla, i díky povedenému, tak akorát vohulenému zvuku. Ve finále celkem strhující show, která rozvibrovala většinu přihlížejících.

Před nástupem Oranžového démona jsem měl trochu obavu, jestli po energické předkapele nebude psychedelický black trochu těžké sousto. Nebylo. Jak jsem uslyšel úvodní brnkání ze skladby Ilmestys z loňského top alba, byl jsem přeladěn. Trochu mě však zaskočilo nástrojové obsazení, kdy na pódiu stáli hned tři klávesáci. No psychedelický zvuk je třeba řádně efekty vytunit, říkám si. Nicméně již během úvodní skladby přešel jeden z klávesáků k base a druhý ke kytaře, takže formálně bylo vše v pořádku.

Zvukově byli Oranssi chvílemi hlasitý metal, jindy ale zase nechali vyniknout aranže skladeb. Bylo to dobře v tom smyslu, že když měla hudba burácet, burácela, když bylo třeba slyšet detaily, ubralo se. Zvuk nebyl až tolik konkrétní a přes všechno to zkreslení a efekty nebyly slyšet úplně čistě kytary, je třeba ale vzít v potaz, že naživo to musí být vždy trochu hukot, jinak by to nemělo grády. Co ale bylo slyšet výborně, byla basa. Stejně jako na albech, tak i naživo byly basové linky, které jsou pro hudbu Pazuzu dost určující, hodně vytažené a díky tomu měla hudba na živo i ten správně vyjetý flow.

Vystoupení bylo dobré v tom smyslu, že byl přítomen jak ten psychedelický efekt hudby OP, kdy funguje nechat se unášet se zavřenýma očima, stejně jako nářezový aspekt. Ten byl dokonce silnější, než jsem čekal. Po zvukové stránce to bylo myslím dobře ukočírované na obě strany, takže třeba ve třetí Uusi Technokratia vyzněly jak ty klávesové pidliky, tak nebyly ošizeny ani hřmící kytary a řev. Zpěv konkrétně byl hodně dobrý. Na to, že frontman jel celou dobu chrčivý blackový krákor, tak jsem ani na moment nezaregistroval šizení nebo polevení ve výrazu.

Finové mají svoji hudbu zmáklou mj. v tom smyslu, že byť je v některých momentech kolovrátková, tak není monotónní. Skladby jsou delší a v rámci každé se vystřídá jak tvrdší kytarový hluk, tak hravé, tišší figury, takže se stále něco děje a nedostavuje se nuda. Stejně tak tomu bylo i naživo, kdy během desetiminutových skladeb jsem ani na chvíli neměl pocit, že by padal řetěz.

Předem bylo avizováno, že kapela přehraje celé poslední album Mestarin kynsi, což se stalo jen s rozdílem, že bylo lehce pozměněno pořadí a do playlistu byly vloženy ještě dvě skladby z desky předchozí. Kouzlo psychedelického vybrnkávání a rytmických kolotočů fungovalo na živo stejně dobře jako pasáže věnované blackmetalovému nářezu, a ty momenty, které mám na albu rád, mě bavily i na koncertě. Show byla dá se říct ze strany muzikantů docela profi, jediné, co mi nesedělo byl světelný park, kdy bílá blikající světla mi nepřišla k dané hudbě úplně pasující.

Celá ta cca hodina dvacet hlavní hvězdy plus hodina a půl předkapel mě bavily, a když na samý závěr zněla ukrutnost jménem Taivaan portti, po které jsem věděl, že určitě už nic nepřijde, stál jsem tam v tom hluku blaženě a užíval si pocit, že jsem byl tentokrát svědkem opravdu lahůdkového koncertu.