V úterý v pražském klubu Futurum potěšili příznivce post-metalu Heartnoize Promotion, kteří uskutečnili večer v jejich tradičně alternativním duchu se dvěma kapelami Pelican a Slow Crush. Pelican, kultovní akvizice ze stáje Southern Lord Recordings (Sunn O))), A Storm of Light a mnoho dalších), má na svém kontě novou řadovku Nighttime Stories, která sklízí jednu pozitivní reakci za druhou i se slovy o nejlepším albu Pelican. To Slow Crush byli časopisem Kerrang! prohlášeni za jednu z nejlepších živých kapel současnosti, a tak byla očekávání velká. Bylo zaděláno na hudebně vysoce kvalitní večer. Stalo se tak? Jednoznačně ano!

V prostorech Futura jsme byli krátce před startem první kapely. Lidí bylo zatím docela málo, alespoň se ale člověk mohl ponořit do pestrobarevných a květnatých zahrad shoegazových nálad ve své komfortní zóně, pohlcen světly a jemnými impulsy srdečných melodií.

Slow Crush začali něco po půl deváté zahaleni dýmem, jehož protínal lunapark světelných paprsků. S prvními tóny Glow z jejich prozatím jediného alba Aurora bylo hned jasné, že tohle skutečně zážitkové bude. Slow Crush byli romantičtí, hudebně básničtí, přesto minimalističtí. Melodie se zpěvem, působícím jako nástroj pro podporu vzniku silné atmosféry, tvořily jakousi bublinu, která nás obklopila a chránila před venkovním sychravým počasím hřejivou aurou. Bicí byly docela nahlas, možná bych si je dovedl představit méně průbojné, i tak ale Slow Crush dokázali obhájit sami sebe i samotný žánr na jedničku s udržením křehkosti své tvorby. Posluchač byl konejšen a zároveň rozpohybován v odvázanějších vrcholech písní – v takových momentech to skutečně stálo za to. Kytaristé gradovali své dosavadně držené melodie, které vystřelovali kamsi do éteru a vzletnost nabírala na maximálních obrátkách. Samozřejmě všechny skladby byly sobě navzájem podobné, ale díky tomu to fungovalo, jak to fungovalo. Zpěvačka by si možná mohla více hrát se svým hlasem, na druhou stranu jde o mladou kapelu, která je na začátku své cesty, ale ani tak mi při vystoupení v ten moment nic nechybělo.

V dnešní době mi připadá klasická větev shoegaze povadlá a opomenutá, jsem tedy rád za to, že tento žánr ještě dnes někteří interpreti představují současným posluchačům, i když jde o totální underground.

Zahřmění kytar, mohutné zadunění basy… a při houpavé melodice Midnight and Mescaline započali Pelican post-metalovou jízdu, o které platilo, že čím déle trvala, tím bavila více. A nebyl jsem v tom sám. Jak čas koncertu ubíhal, tak akorát naplněný sál to kapele čím dál více vracel velmi pozitivními ohlasy a pořádným odvázáním se. Nakonec z toho vznikla dobrá a velmi pozitivní párty. Pelican zahráli pořádně našlapaný instrumentální post-metal staré školy. Žádné synthy, žádné progresivní finesy dnešní doby, byl to pořádný rokec až na dřeň.

Jedna výrazná melodie střídala druhou, houpavá podkladová melodika doprovodné kytary dávala vzpomenout na stoner, a to dokonce i oldschoolovým zvukem. Říkal jsem si, že i když se to v případě kapely nezmiňuje, Pelican jsou stoneroví až neskutečně moc. Došlo samozřejmě i na sludge rochnění se v bahně, když dostala basa více prostoru a razantně přitvrdila, kytary zhutněly a valily se přes sebe a bicí zpomalily do šlapavého rytmu.

Na Pelican jde vidět, že se hraním především baví. Jejich tvorba je hravá a tato radost ze samotné hry se promítla i do pražského koncertu. Sami Pelican působili pokorně a sympaticky hovořili k lidem. Nakonec se, společně se všemi pod pódiem, chlapi pořádně odvázali a započalo boření pódia s Cold Hope. Kytary opravdu hřmotně řvaly, jednotlivé vyhrávky opravdu bavily, bicí určovaly směr s přesností, i když držení paliček bubeníka bylo trošku zvláštní, možná trochu dřevácké. Následoval jeden přídavek… a pak druhý, protože Pelican byli opravdu chtěni a velmi vřele přijati. Právě na celkovou atmosféru na pódiu i pod ním budu vzpomínat ještě nějakou chvíli.

Příjemný a především pozitivní večer, kde se kapely i lidé bavili.