Nemám nijak zvlášť rád věci z Thrill Jockey. Najde se pár výjimek (Grumbling Fur či Alexander Tucker), ale celkově mám hudbu vycházející na tomto labelu zafixovanou jako, pokud mám nějak rozvést klišé „nepotěší, neurazí“, nevýraznou, nepřekvapivou, krotkou „experimentaci“. Menší showcase labelu na Incubate na tom nic nezměnil, spíš naopak.

Prakticky neznám Oneidu, domovskou kapelu dnešní dvojice People of the North. Po nějakých nadšených ohlasech na loňský koncert jsem pár věcí zkusil a rychle zapomněl. Deska samotných PotN z roku 2010 je pak příjemný psych rock, ale ničím nevybočuje.

Až loňská Sub Contra dává jasný důvod k návštěvě dnešního koncertu. Veselá dvojice Kid Millions – Bobby Matador totiž v tomto případě ten rovný psychedelic či krautrockový rytmus převrátila až rozbila. Rytmus najednou drží klávesy s bortivým zvukem, zatímco bicí spíš doplňují a dost zásadně ovlivňují dynamiku a tempo. Zvukové masy se pak každou chvíli trhají. Je to skvěle neučesané, syrové, přitom nechybí drive. Koncert po takové desce má být strhující.

Cesta z Hradčanské do Potrvá trvá (respektive zabere) normálnímu člověku nějaké tři minuty. Já zapomněl přesnou lokaci, špatně odbočil a po půl hodině procházení všech (doslova) ulic v okolí mimo tu správnou se musel zeptat. Procházka naštěstí není bez estetického zážitku. Tahle část Bubenče je zastavěná vilami, mezi nimiž vyniká pár funkcionalistických a moderní slovenská ambasáda, a celkově to je příjemně tiché místo na večerní bloumání.

Večer otvírají PERHAPS, kteří se profilují jako jakýsi mathrockový amalgám různých (experimentálně) rockových stylů. Velice rychle se ukazuje, že patří k těm kapelám, o nichž se dobře píše, ale hůř se poslouchají. Zpívající klávesák kombinuje helmu a hlavu krále ptačích lidí z Flashe Gordona s ještírkem, z jehož barev by se samotnému Aštar Šeranovi ježily chlupy, kytarista má plastovou masku důchodce, basák aspoň jakýsi krátký župan. Hudba je podobně parodická. Lámaní a rozbíjení k žánru tak nějak patří, humor vlastně také, ovšem tady se místo disharmonických akordů tříští riffy připomínající Led Zeppelin a další klasický rock. Zpěv je příšerný po všech stránkách, záměrně, ale i tak to dost irituje. Set má své momenty, ale jinak spíš klouže po povrchu. Stylovost Battles zůstává v nedohlednu, tenhle hudební humor působí poněkud křečovitě.

Kvalitativní rozdíly mezi dvěma vystupujícími jsou evidentní od momentu, kdy na pódium přijde klávesák, řízne do kláves a vyloudí zvuk, jehož vyhrocená, čistá intenzita by mohla zastupovat djentovou kytaru. Staré, obouchané klávesy potažené látkou s babičkovským motivem jsou prohnané přes řadu efektových krabiček do kytarového komba; kéž by tohle napadlo víc lidí. PEOPLE OF THE NORTH startují zprudka, bubeník hraje tvrdě, bez nějakého pevného rytmu, spíš víří po celé soustavě, klávesák rychle zasekává do kláves, které tak fungují rytmicky, jen jako krátké hlukové údery. Nesmírné nasazení a soustředění se pána u bicích trvá, což je obdivuhodné, po celou dobu setu, náladu určují především o poznání pravidelnější klávesy. Ty postupně přechází do intenzivnějších, jakoby soft noisových pasáží, kdy zní tóny déle, ale i do klidnějších dronových. Bobby Matador navíc chvílemi zpívá až křičí jakési mantry, připomíná to spirituály, noise rock, ale i extrémnější verzi Martyna Batese z jeho kolaborací s Mickem Harrisem či Troum. Celý set je improvizovaný, proteovský, přesto nesmírně hypnotický. Oba protagonisté jsou ponořeni do hudby, lámou se a svíjejí, což tentokrát rozhodně není póza, ovšem překvapuje mě, že v publiku jsem jeden z mála, kteří je napodobují.

Na klišé o zavírání očí na koncertech je samozřejmě hodně pravdy, nikdy jsem však nezaznamenal tak velký rozdíl jako tady. Jakoby se absenci zraku nahradila celá nová vrstva hudby, jakoby teprve teď vytvořily bicí a klávesy naprosto organický celek, pohlcující zvukovou masu. V něčem to připomíná Guardian Alien, kteří sice mají o poznání lepší bicí a fascinující ženský zpěv, ale ve zbytku věcí PotN jednoznačně vládnou. Až k závěru koncertu se mi tak daří dojít k meditačnímu stavu, kdy mi v hlavě zní právě a jen hudba, která může v každém okamžiku překvapit. Není tu žádné posluchačské bezpečí, ale obrovská radost, nadání, cílevědomost. Některé koncerty mě, v rovině čisté zábavy, sejmuly víc, patří sem asi i nedávní Grails, ale v tomto případě odchází člověk s respektem a obdivem, s pocitem, že viděl naprostou špičku hudebního myšlení, s takovým pocitem, jaký bývá po koncertech norského jazzu.

PS: Kid Millions vlastně vedl na Incubate vcelku povedené veřejné bubenické vystoupení Man Forever.