Kdy: 20. srpen 2024
Kde: Praha, Trojský zámek

Plán na úterní večer byl jasný – Petra Hermanová v Trojském zámku a pak přejezd na Disentomb do Vopice. Divná kombinace, ale se společným pojítkem – téma smrti. Ráno se ale budím s BDM bolestí zad a krku, asi kombinace klimatizace, průvanu, špatnýho pohybu/přeležení a… stárnu. Celodenní utrpení, „zkriplenost“, až zvažuju, že obě akce odpískám. Večer ale začíná konečně šlapat intenzivní mazání Alpou s kostivalem, Trojský zámek mám asi 25 minut pěšky od baráku, spojení drone folku a zajímavého prostředí láká. Snad si tam půjde sednout/lehnout, tak teda jdu. Starou úvozovou cestou z Bohnic do Troji, lesopark, víc šutrů a skalních výhřezů než hlíny. Chrbát bolí.

Diskuzi o dronu a komentovanou prohlídku výstavy v zahradách nestíhám (fotruju). V zahradě Trojského zámku jsem byl mnohokrát (naposledy v sobotu), uvnitř teď poprvé. Koncerty se odehrály v asi největším, tzv. císařském sálu (a zdarma - díky spojení Radia Wave s Galerií hlavního města Prahy). Rozlehlý prostor s vysokým stropem, všechny zdi i strop zdobené barokními malbami (neopírat se!), dojem římské vily, kterými byla stavba inspirována, nebo i chrámu. Co si budem, genius loci, akustika prostoru a přítmí s vhodnou prací světel udělalo hodně. Tak trochu jednovečerní mikroHradby? Lidí kolem stovky, místa dost, v klidu by se vešlo skoro 2x tolik.

Tábor ze zdravotních důvodů den před akcí odpadli, zaskočila producentka a DJka MARTYYNA. Nevím, jak moc její hudba seděla do toho opulentně-barokního konceptu, ale neva. Z jejího setu vidím cca druhou polovinu, (polo)ambientní post-club/techno, chvílemi až post-industriálně temnější, většinou spíš zasněná či rozpitě posmutnělá atmosféra dojezdu taneční party. Někdy nepravidelná, nebo spíše řekněme promyšlenější práce s beaty, proměnlivá ambient/drone synth mlha, ruchy, místy i drnčící subbasy. Elektronicky určitě fajn, ale vokál mi žel sedí tak napůl, no, spíš nesedí – nemám prostě rád vokodér/autotune, resp. tohle pojetí/zabarvení zpěvu. Oproti nahrávce mi to přišlo o malinko lepší, méně umělé, místy snad i fajn, ale stejnak to spíš není můj šálek. Kdyby ho tam bylo míň, tak by mě to bavilo víc. Většině lidí se to dle potlesku/jásotu líbilo dost. Přestávka na procházku po zahradě, na dvoře se čepuje Vinohradský, víno atd.

PETRA HERMANOVA je, řekněme, zajímavý úkaz. Bývalá zpěvačka art pop/trip-hopových Fiordmoss, která se svou sólovou tvorbou zjevně prorazila i v zahraničí, resp. hraje už snad častěji „venku“. Možná první Češka (přesněji Valaška?), která hrála na CTM festivalu, nedávno třeba uvnitř Památníku bitvy národů v Lipsku, na podzim bude v katedrále v Bergenu atd. Její loňská deska In Death​​​’​​​s Eyes mě se zpožděním taky zaujala, něco víc, něco míň, hlavně ty delší skladby s varhanními i jinými drony jistou sílu a hloubku mají, za mě lepší, než takové ty Anny von Hausswolf apod. Je to cosi mezi (kvazi)sakrální hudbou, dronem, neo/avant-(?)folkem a i tzv. neoklasickým darkwave (DCD apod.)

Nejdřív přichází mírné zklamání, protože tentokrát chybí varhany (v kostelech používají píšťalové, jinde jakousi „konzoli“ á la Lychgate). Místo nich tvoří drone jakýsi chlapík asi na modulární synth. V hlubších frekvencích to varhany vlastně připomíná, byť to nemá úplně onu specificky kovovou, zvukovou barvu. Varhany bych radši, ale menší dávka sakrálního „klišé“ je i částečné +. Bylo to neurčitěji chladně odtažité. A občasné (sub)basy jsou možná mocnější, než by byly z varhan? Polovinu koncertu sedím, polovinu ležím na dřevěné podlaze, užívám si rezonance a proměnlivou světlo-stínohru na stropě a stěnách.

Naopak lehce příjemně překvapuje Petřin zpěv. Většinou se mi líbí i na desce, ale živě působil ještě o trochu lépe – silnější, plnější, možná jistější – k čemuž přispělo i skvělé nazvučení a akustika prostoru. Místy zněl bezmála uhrančivě. V různém poměru se v něm potkává tradice liturgického zpěvu a klasické vokální kompozice s folkem a i těmi darkwave/ambientními vokály. Chvílemi jsem si vzpomněl i na něco od The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, pozdní Father Murphy (mj. měla Petra i spoluhráč též jakési bílé úbory, chvíli s ní i zpíval dvojhlasy), Natural Snow Buildings nebo Mouth Wound (+ - < >). První skladba byla asi vyloženě nějaká moravská/valašská lidová – táhlý, pomalý žalozpěv o smrti rodičů (trošku Iva Bittová/Lenka Dusilová feeling). Část drone/ambientu vytváří i Petra e-bowem na autoharfu – jde o menší nástroj příbuzný spíš citeře než velké harfě. Moc pěkný zvuk, řekl bych až čarovný.

Myslím, že jako druhá zazněla moje oblíbená Two Deaths, až lehce východní nádech ve vokálu mi trochu připomíná Yulunga od Dead Can Dance. Na desce mám hodně rád ty majestátně až zlověstně znějící varhany (prý částečná improvizace), živě to upravili jinak, ale taky dobře. Pak hráli snad Perforatum, která se přibližuje až drone/doomu, synth-drone doplňuje i distorzí zkreslená autoharfa, která zní skoro jako elektrická kytara, vzdáleně cca jemnější SunnO))), případně i Asva/The Poisoned Glass apod. (našlo by se i něco bližšího, ale nějak se mi to pojí i s varhanami na Dømkirke, sborem v Big Church atd.). I tyhle části živě působí ještě intenzivněji, zvuk obklopuje, rezonuje, ale pořád spíš příjemně.

Došlo i na asi 2-3 kratší písničky, snad Black Glass, Prayer (nemám to až tak najeté). Ty jsou na mě na desce (místy) o malinko hezčí, vlezlejší, dojímavější, než mám rád, ale v koncertní verzi mi sedly trochu víc. I v nich je cítit ten zvláštní až „magický“ smutek, zvuk autoharfy a melodie na ní brnkané dělají své, jo, fajn. Vrcholem byl ale závěrečný, dlouhý, dronující kus (asi upravený Aurochs​’​ Lament), v jehož druhé polovině si synth-hráč sedl za bicí (na albu nejsou). Nejdřív jen tak atmo-šelestil na činely, ale postupně přidával, až na bubny rozjel dramatická, hlomozivá až zběsilá „pekla“. Spolu s droněním na zkreslenou autoharfu se to blížilo i třeba Etně z kolaborace SunnO))) s Boris (nebo „Stockhausenově“ Aus den sieben Tagen před 2 lety v DOXu s bubny Tomase Järmyra a spol.). Takhle eruptivní, hlučný závěr, který ale působil i dost atmosféricky, jsem fakt nečekal. Dle následného aplausu jsem nebyl zdaleka sám.

Až na absentující varhany koncert Petry Hermanové překonal očekávání ve všem, zvláště některé části svou intenzitou překvapily. Jak už zmíněno, hodně udělala i atmosféra a akustika prostoru, v běžném klubu by to asi až tak nevyznělo/nezapůsobilo, ale z Trojského zámku jsem odcházel (poměrně) nadšený. Nečekaně jeden z nej letošních koncertů. Jó, někdy není třeba za silným zážitkem cestovat daleko, stačí sejít z kopce.

Krk/záda už lepší (léčba drone masáží, nebo spíš Alpa/ležení?), tak mám cukání, že bych na ty Disentomb přece jen vyrazil, ale… aha, 22:30 - o půl hodiny se přetáhlo. No, tak to už nemá cenu, ale stejně by to tenhle zážitek netrumflo, takže mě to mrzí jen málo.