Hudební překvapení se dějí. Když člověk (bohudík) patří k těm nespokojivcům, kterým stojí za málo věčně opakující nápady a stále hledá a hledá, aby překvapivě nalezl něco nadmíru nápaditého kdesi v posledním (oficiálním) pražském squatu. Podařilo se mi tak čirou náhodou, když jsem si umanul, že se vypravím na M.A.C. of Mad, Yarrdeshe a něco (!!!???) dalšího do squatu Milada.

Už při čekání na autobus na Nádraží Holešovice jsme zjistili od spolucestujících, že z avízovaného vystoupení „emejsíček“ sešlo. Trochu jsem se obával o osud akce, zvědavost však naštěstí zvítězila. Svezli jsme se tedy jednu stanici busem, abychom se ocitli ve světě na druhé straně (řeky). Cesta pod železobetonovou křižovatkou k dvěma skutečně hrůzostrašným panelákům, pod kterými působí squat Milada jako zubožená dožívající historie, zanechává ve mně hluboké pocity.

Vítá nás zvuk generátoru. Uvnitř budovy klesáme do sklepa. Nacházíme posmutnělého podroušeného Beherita a sporý počet návštěvníků akce. Nad pětadvacet by člověk těžko napočítal. Otevíráme první lahvové pivo. Po zvukové zkoušce se už nemůžeme dočkat belgického tělesa. Ovšem počkat si ještě musíme. Za gramofony nastupuje náš spolucestující z autobusu a následujících několik minut nám zpříjemňuje pobyt lámanými beaty. Jméno mi nějak uniklo nebo se vytratilo. Set byl násilně ukončen vypnuvším se generátorem. Došla šťáva. Než se doplnil benzín, začali se směrem k pódiu posouvat francouzští přátelé z Belgie.

Po zvukové zkoušce jsem očekával hodně a tato očekávání byla naplněna. Bratrské duo PNEUMATIC HEAD COMPRESSOR z Bruselu to na nás rozbalilo v plné parádě. I v provizorních podmínkách vše začalo fungovat a mě ta mašinérie zcela pohltila. Pokud se dá do škatulky post rock zařadit mix industriálu, elektroniky, metalu, rocku a noisu (kteréžto styly sami tvůrci zmiňují na svých stránkách), pak to byl výborný post rock. Tvrdý, technický a hravě progresivní, dodejme. Zvuk nástrojů mi evokoval něco mezi Hermaphrodit a Gorguts. Jenže přirovnávat hudebně by bylo velice složité. Chvílemi jsem totiž nevěděl, kde mi hlava stojí! Waltari přejdou do Carnival In Coal nebo Harmony Bay, aby nakonec zahráli přes M.A.C. of MadDillinger Escape Plan.. Uff! Škoda, že neexistovalo živé poměření právě s M.A.C. of Mad. Hudebně sice z úplně stejné zásuvky nejsou, ale společné styčné body (těžce elektronické obzvláště), by akci vedly k pomyslnému Olympu. To, že kytarista Régis Masson a basující Christophe Masson hrají společně pod hlavičkou PHC už od roku 1994 je nadmíru znát. Technicky i sehranostně. Nevím, jestli je náturou Francouzů být blázen, po takovéto zvukově-hudební koláži o tom zapřemýšlíte. Vůbec mi nechyběly živé bicí, programming a samplování se povedlo dotáhnout na vysokou úroveň. Vystoupení doplňovala výborná videoartová projekce, takže naplnění došly i zrakové receptory. Bratři Massoni odehráli tuším celé poslední album From Freddy to Lemmy (2006) a za potlesku publika se odebrali popíjet pivko mezi nás. Kapelu doprovázející slečna volala s kamarádkou v Belgii a vyličovala skvělou akci. Uchvácená undergroundem squattingu.

Následného YARRDESHe jsme si již nevychutnali až do konce. Únava byla silnější a smysly i údy už byly nadmíru opotřebeny. Proto jsem se nestyděl opustit jeho výborný lámanobeatový elektro mazec a mix opustit, ačkoliv se teprve pomalinku rozjížděl. Došel jsem se rozloučit s oběma Kompresory. Upřímně jsem jim poděkoval za skvělý kulturní zážitek, vyslovil přání vidět je ještě někdy naživo a popřál hezky strávený čas u nás.
Přes noční policejní zátah na řidiče jsem se busem posunul domů do nuslí a neodpustil si plný dojmů na dobrou noc z netu pustit ještě nějaký ten kompresórek..
---- --- -- - -- --- ----
www.milada.s.cz
www.pneumaticheadcompressor.be