Prog in Park a jeho druhé pokračování konající se ve Varšavě, se už před svým zahájením neslo ve znamení nepochopitelnosti a nedorozumění. Započalo to vyřazením Sons of Apolo, kapely, která byla považována za jeden z hlavních taháků. Kvůli nim (i když zde hraje ex-bubeník Dream Theater Mike Portnoy a další hvězdy progresivní scény, je pro mě nepochopitelné, že se na nich měla stavět celá akce, když jde o začínající a nijak ohromující akvizici, kdyby vypadla Anathema, budiž…) byl celý festival přesunut z parku (na něj jsem se těšil, protože v horkých letních dnech je open air ze strany pořadatelů moudřejší a logičtější volba) do klubu Progresja. Zvláštní tah, vzhledem k tomu, že většina lidí dorazila na Anathemu a Ihsahna, plus Leprous (ti za sebou mají rovněž mocnou fanouškovskou základnu).

Bylo také oznámeno, že v klubu bude klimatizace, čehož jsem se - oprávněně – bál; ostatně, v Polsku bylo vše takové jakési zanedbané a nehostinné, proto i nedůvěra v prohlášení pořadatelů nebyla valná. Při cestě po polských silnicích jsme si potvrdili, že Poláci skutečně jezdí jako hovada, přičemž jsme si nakonec postáli ve zhruba hodinové koloně způsobené bouračkou, kvůli které jsme do Varšavy přijeli až pozdě v noci. Nepříjemný pohled mě provázel už z auta při projíždění městem, kdy jsem si všímal ne příliš pozitivně vyzerajících ulic, budov a velice nesympatických, až násilnicky vypadajících lidí, se kterými bych se příliš do řeči dát nechtěl. Měl jsem z nich pocit, jakoby všichni pochodovali z koncertu pravicového agra Ortel. Polsko mi ale obecně přišlo docela pozadu. Vypadá jako po válce, vše je rozkopané, budovy rozbořené, nedostavěné, všude jeřáby a špatné silnice. Na straně druhé zas supermoderní budovy, což působilo jako mix umělé modernosti a poválečné vesnice s industriálně chladným nádechem.

Příchod do agenturou pronajatého bytu byl také šok - paní z kanceláře byla asi na drogách, protože nepoznala ani rozdíl mezi mnou a ženou, přičemž ani nevěděla o zprostředkované komunikaci mezi agenturou a námi, no chaos. Na to, jak objekt na první pohled vypadal luxusně (například recepce se tvářila jako pětihvězdičkový hotel), byl byt velmi strohý. Ale cesta k němu. Klaustrofobicky bílé stěny tvořící úzkou chodbu působily, jako bychom se octli v psychiatrické léčebně. Ještě nás mohli svázat do kazajek a zavřít na samotku. Vtipné byly i výtahy, které designově vypadaly jako roky a roky opuštěné, takže se člověk bál vůbec nastoupit, ale únava po dlouhé cestě si veme svou daň a člověk už pak moc neřeší, kde složí hlavu.

Po příjezdu jsme ještě navštívili zajímavou tržnici, kde byla místa, kam si člověk po pracovním dni v noci vyrazí zapařit a nechá se potetovat, celkově lehce chaotické místo, ale se svojí atmosférou. Následující den přišla na řadu hezká procházka po staré části Varšavy, kde jsme viděli třeba příjemné, malebné náměstíčko, jež vypadalo jako z úplně jiné doby (elegantní staré budovy, architektura, kočáry, pouliční muzikanti). Pak jsme směřovali do klubu, v tu dobu se tam ještě zvučilo. A mimochodem, v Polsku je pivo sice drahé, ale dobré a silné!

Progresja je velký patrový dům, v němž není dostatek východů, a tak si to při nějaké katastrofě ani nechci představit. V prostorech se v obrovském návalu celkově špatně pohybovalo, ale možná to byl jen můj dojem, neb nemám rád větší počty lidí. A s přibývajícími lidmi se v klubu postupně nedalo dýchat - slibovaná klimatizace byla jen slibovaná. Ale abych jen nenadával, tým techniků byl opravdu profesionální a mezi koncerty to odsýpalo, stejně tak jako zvuk byl celkově dobrý.

Prog in Park odstartovali našinci Postcards from Arkham. Byl jsem zvědav, jak česká kapela obstojí před cizím publikem čekajícím na hlavní hvězdy. Pozitivní bylo, když jsem se rozhlédl okolo, že si to lidé užívali a skutečně kapelu poslouchali, a že takto zamyšleně hudbu vnímali po celý večer. Postcards from Arkham měli ze startu přehulený zvuk, ten se po pár minutách hezky pročistil a vyjevil krásy, jež ve svém zvuku kapela má. Díky zařazení skladeb z alba Manta hráli čeští post-rockeři blackmetalověji, tudíž akce začala pěkně zostra.

Tides from Nebula. Pro mě splněný sen, protože se mi konečně dostalo post-rocku naživo; kdo mě sleduje, ví, že tento žánr miluji stejně jako black metal. Tides from Nebula pohltili sál trpělivým budováním snové atmosféry formou pomalu se rozvíjející, ale i dynamické instrumentální hudby a světelného space parku. Konstrukce ve tvaru osvětlených tyčí spolu se světly klubu tvořily dechberoucí vesmírnou atmosféru, přičemž jsem se v průběhu setu rozložil na částice a ukápla i slza, jak silný prožitek to byl. Tides sice stáli “na značkách”, ale každý měl svůj osobní prostor a každý prožíval hudbu po svém - především baskytarista vystoupení dominoval a byl z hudby asi nejvíce snící. Nebula si vysloužila špičkový, krystalicky čistý zvuk, který dovolil fantastické vyznění něžných i rozmáchlých pasáží, a při tom šly slyšet všechny drobné melodické střípky, všechny ty krásné táhlé kytarové linie a harmonie. Nejsilnější momenty byly dva - jeden nastal, když bylo pódium osvíceno hnědou barvou, což působilo surealisticky, druhý byl, když Poláci zahráli We are the Mirrors, což mi vynahradilo chybějící a očekávanou Seafheaven. Celý set okořenilo sympatické vystupování muzikantů, především pak kytaristy napravo, který hovořil k publiku otevřeně a nadšeně. Bylo cítit, že je doma.

Nejsem fanouškem progressive metalu, ale norská sympatická partička talentů Leprous mě zaujala tím, jak svou hudbu míří na emoce a jejich následnou gradaci, tudíž ona progrese je podřízena právě emocím a neruší poslech. Samozřejmě je to i tím, že jsou Leprous hodně zaměřeni na vokály a Einar má skutečně nádherný hlas. Jakožto milovník bicích jsem očekával, že budu sledovat Baarda platícího za jednu z největších nadějí bubenické scény, ale po celý koncert jsem jako zhypnotizovaný nespustil oči z Einara, jehož hlas mi místy bral dech. Precizně odzpívané všechny polohy i do výšek bez zaváhání a jakékoli faleše (i ve falzetu) a podle názoru mé společnosti okořeněné trochou improvizovaného pojetí určitých pasáží - osobně nemám skladby tolik najeté, abych tohle poznal. K tomu si frontman dokázal koncert užívat, i když tento pán prožívá dění na pódiu spíše sám pro sebe, uzavřeně, jakoby byl pohlcen ve svojí hlavě, v emocích, jež přitom předával lidem. Tato “neosobnost” někomu možná může vadit, avšak mně se tento druh zasněnosti zamlouval, přitom komunikace s publikem byla tak akorát v míře. Zazněly hitovky jako Illuminate, From the Flame a největším překvapením byla přijazzlá Contaminate Me, ve které jsem poprvé na pódiu spatřil hostujícího Ihsahna. Bohužel však, koncert Leprous nebyl zvukově na sto procent.

V prvních řadách se vytrácel zvuk, a tak jsem především Ihsahna téměř neslyšel a jeho vokál vynikl až ke konci písně. Leprous jsou sice míření na zpěv, ale instrumentálně jde o pro mě tak akorát snesitelnou hudbu, která nezní profesorsky, ale spíše pomáhá budovat atmosféru, umí energicky zabodovat a podepřít emotivní zpěvy, jež pak vystřeluje ještě do vyšších sfér mimo chápání běžného smrtelníka. Jediné, co jsem postrádal, byla moje nejoblíbenější píseň Slaves, škoda, ale třeba se jí dočkám na Melodce. Jen ještě postřeh, netýká se kapely - na Leprous byly fanynky, které se projevovaly jako pubertální pištící nanynky, jaké můžete spatřit na koncertech Edguy, nebo chlapeckých band, tak se snad z Leprous nestane útvar, na který chodí tyto existence v hojnějším počtu.

Ihsahn, to bylo skutečné muzikanství. Myslím, že málokterý interpret vůbec může dosáhnout na tak vysokou úroveň. Ať už kytaristé (Ihsahn vystupuje s částí muzikantů z Leprous), tak především bubeník, jehož jsem si nesmírně oblíbil. Tobias Øymo Solbakk hraje na menší soupravu a díky tomu, že je to především jazzem ovlivněný hráč, disponuje naprosto přirozenou, lehkou a neuvěřitelně přesnou hrou. Pohyby jeho zápěstí i držení paliček mohly za ne jen přesnou kostru pro zbytek instrumentů, ale také o působivý pohled. Ihsahn ale samozřejmě byl středem zájmu, vždyť se jedná o naprostou legendu, která ale na tento status nebere ohled a chová se civilně, skromně a přátelsky, což uznávám (například když na konci setu pomáhal technikům s úklidem aparatur). Největším vrcholem celého vystoupení byla mnou očekávaná skladba Celestial Violence s hostujícím Einarem. Ta kombinace vrcholných vokálů, kdy precizní Einar byl doplňovám screamy obou zpěváků, mi zůstane v hlavě ještě hodně dlouho. Instrumentací i atmosférou grandiózní vystoupení.

Anathema je moje srdcovka, a tak jsem jejich koncert bral jako jednu z největších příležitostí mít prozatimní životní zážitek. Škoda jen, že mě začala nelidsky chytat záda, k tomu ta klima, schylovalo se k útrpnému peklu. Ona ta klimatizace totiž nefungovala vůbec a čím delší koncert byl, tím se kyslíku dostávalo méně a méně, a tak jsem ke konci koncertu už myslel, že zkolabuji. Nicméně Anathema mě dojala a dokázala, že živě je ještě lepší než na albech - absolutní profesionalita a talent. V sestavě chyběl jen baskytarista Jamie Cavanagh, přičemž jsem následně dohledal, že kapelu opustil. Basa tak byla puštěná z playbacku a celkově byl sound absolutně vyšperkovaný - taky si Anathema ozvučení předem připravila.

Koncert Britů jinak působil jak z jiného světa. Vincent a Lee působili neuvěřitelně, jejich emotivní vokály, s nimiž si oba zpěváci lehounce pohrávali, působily nedosažitelně a šlo znát, že oba zpívají velmi, velmi dlouhou dobu a svoje umění mají naprosto pod kontrolou. Jediné, co mě zamrzelo, byla absence Dreaming Light, skladby, kterou jsem chtěl živě vždycky slyšet. Na druhou stranu se mi dostalo milované zasněnosti Distant Satelites, kde jsou úchvatné vokály a skladbu podepírá pulsující elektronika, přičemž se píseň zlomí v gradující explozi. Miluji závěrečnou pasáž, kde bubeník Daniel Cardoso (občas se ujme kláves a vystřídá jej John Douglas), doprovází onu elektronickou část kompozice a dovádí jí k vrcholu. Jakoby divák proplouval mezi hvězdami a mohl se jich dotýkat. Vrcholná byla Natural Disaster, kterážto působí bluesově, a to nejen kytarovými postupy, tak zpívající Lee. No a kdo kapelu zná, ví, že při této písni je publikum vyzváno k pozvednutí telefonů se světly a vytvoření atmosféry, která pak vyčaruje zahradu světel. Dechberoucí koncert plný slz a potu, ale i pevných nervů, nicméně nakonec přežili všichni, i já.

Prog in Park II byl pro mě obrovským zážitkem, i protože jsem viděl kapely, se kterými jsem ještě neměl tu čest. Postcards from Arkham ukázali, že české kapely nemusí zaostávat, Tides from Nebula se svým instrumentálním post-rockem vytvořili vesmírný prostor přímo v klubu, až z toho šla hlava kolem. Leprous předvedli emotivní a energický koncert, ve kterém svým profesionálním, mistrovským zpěvem a vystupováním uhranul především Einar, Ihsahn zas ukázal, že je to nejen skvělý člověk, ale i skvělý muzikant; především jeho bubeník mě naprosto nadchnul svým jazzovým cítěním. A Anathema dokázala, že je to kapela, která má bohaté zkušenosti, že má obrovský nadhled a že svoje písně na pódiu dokáže podat ještě lépe než na deskách, a to díky nepatrným improvizacím a formování objímající atmosféry. Koncert britské legendy mohu popsat jako gejzír pozitivních emocí, přičemž byl příjemný i lidským a komunikativním vystupování. Vytknout musím pořadatelům/klubu jen špatně fungující a nedostačující klimatizaci, kvůli které se mi (a nejen mně) dělalo opravdu mdlo. Pořádat v létě podobnou akci v klubu a ne jako open air, nebylo moudré.