AddSatan: Třetí a poslední den pražské části festivalu zahájilo promítání německého němého, expresionistického filmu MĚSTO BEZ ŽIDŮ z roku 1924, s živým hudebním doprovodem českého ORCHESTRu BERG. Film byl prý dlouho považován za ztracený, nalezen byl až někdy v 90. letech a jeho restaurace trvala mnoho let. Tuším, že u nás šlo teprve o druhou možnost jeho veřejného zhlédnutí, v kombinaci s živou hudbou (tj. přesně tak, jak byly tyto filmy kdysi uváděny) o to lákavější - což se odrazilo i na počtu lidí v obecenstvu - bylo skoro úplně plno. K filmu nebudu spoilerovat, dodám jen, že zamrazilo při pomyšlení, do jaké míry se stala tahle Breslauerova (potažmo Bettauerova – autor knižní předlohy) utopie o nějakých deset a více let později realitou, byť realita tuto utopii ve své hrůznosti vlastně mnohonásobně předčila. Snímek nesl typické znaky německého expresionismu – mj. silně nalíčení, přehrávající herci s projevem spíše divadelním, možná až trošku pantomimickým, grotesknost, kulisy v jedné z posledních scén jako by byly zapůjčeny z Kabinetu dr. Caligariho. U těchto „vykopávek“ je samozřejmě nutné přistoupit „na pravidla hry“, pro mě ale své kouzlo a hodnotu určitě mají. V paměti mi utkvěl zejména démonický říšský kancléř, který by z fleku mohl zaskakovat za Belu Lugosiho v Draculovi, překvapila i „triková scéna“, kdy se jedna z postav opije, což bylo divákovi simulováno naklánějícím se obrazem, či zjevování se průhledných přízraků u postele spícího (nevím, že bych to v nějakém jiném filmu z té doby viděl). Co se týče hudebního doprovodu, nešlo tentokrát samozřejmě o improvizaci, PETR WAJSAR hudbu skládal přímo pro potřeby filmu a nutno říci, že se s tímto úkolem popasoval výtečně. BERG je tělesem moderním a inovativním, a tak mimo očekávatelného smyčcového kvintetu, dechového kvartetu a klavíru byly zapojeny i jazz/rockové bicí, baskytara a sampler. Hudba orchestru každou scénu perfektně podkreslovala, ať už šlo o dramatické, vypjaté scény v říšském sněmu, kdy se ke slovu dostaly výrazně nervní disharmonie a disonance, klidnější a romantické scény byly samozřejmě harmoničtější, došlo i na scény komické, kde doprovod jakoby vypadl ze starých grotesek. Nejvíce prostoru dostal klavírista, který kromě hraní na klapky občas nápaditě používal desku svého nástroje i jako perkuse. Celek vhodně doplňovaly samply – zkreslené a zechované mluvené slovo připomínající plamenné projevy jistého zneuznaného rakouského malíře, synagogální zpěvy, nebo kvokání slepic při ženském handrkování. Nebylo co vytýkat - za mě perfektní!

gorth: Z filmu samotného stojí za zmínku opravdu především ona velice invenčně pojatá opilecká scéna, ale tím nijak neshazuji celek. S hodnocením hudby tentokrát nesouhlasím. Ano, propojení s filmem bylo přesné, ovšem při soustředění na ni samotnou vyvstává přebujelá eklektičnost: jakoby se Wajsar pokusil nacpat do hodiny a půl vše, co se ve dvacátém století v hudbě odehrálo. Takže Berg přehrává citace starého jazzu, prokládá to minimalismem a přikračuje k rozbitějším a disharmoničtějším polohám, se kterými pracovali snad všichni mimo minimalistů a Bartóka. Jde spíš o souhrn inovací posledních osmdesáti let než o inovaci relevantní v současnosti. To samo o sobě nevadí, spíš se vzhledem k množství poloh nedá mluvit o celkovém smyslu kompozice, navíc ani žádná z poloh sama o sobě nepůsobí nějak strhujícím dojmem. Ve výsledku tak jde spíše o sled pasáží na úrovni slušného standardu. Pro pořádek: mám opatrný odpor ke scénické hudbě obecně a na tomto vystoupení jsem vnímal hudbu jako primární nebo minimálně ekvivalentní složku, klidně se tak mohlo stát, že jsem po Wajsarově skladbě chtěl něco, co vůbec neměla poskytovat.

AddSatan: Přestože se JAN BANG ve svých remixech nezalekne ani půjčování si od velikánů klasické hudby, myslím, že live remix orchestru (byť spíše komornějších rozměrů) pro něj přece jen musel být velkou výzvou, stejně tak pro ERIKA HONORÉ(ho). Kromě těchto „starých známých“ se následného remixového setu zúčastnila i zpěvačka a vokální improvizátorka SIDSEL ENDRESEN, na kterou jsem byl (nejen já) zvědav z celého večera snad nejvíce. Až na začátek a konec jsem z ní sice viděl jen ze tmy vystupující siluetu, což vystoupení dodalo na tajemnosti, ovšem jejího hlasu jsem si užil do sytosti.

Jan a Erik se zpočátku drží spíše zpátky a znovu jen s pomocí zmutovaných a zasmyčkovaných úlomků předchozího koncertu vytváří potemnělou ambienci (byť i samu o sobě dost zajímavou), vystoupení svým nesmírně okouzlujícím vokálem táhne především Sidsel. Nejsem schopen s jistotou určit, jestli zpívá beze slov, nebo používá nějakou svou vlastní řeč, kterou možná chvílemi kombinuje s norštinou (?), každopádně jde v jejím vokálním projevu především o zvuk samotný a o atmosféru, které je tento zvuk nositelem (něco podobného dělá občas i Henriksen, nebo i vlastně Patton ve Fantômas). Její zpěv je krásný, magický a divný až zneklidňující zároveň. Chvílemi se dostává do své typické „soví“ polohy (nejasná představa, že takhle nějak by zněla sova, kdyby se pokoušela něco sdělit lidské bytosti), její projev naprosto skvěle sedí k náladě a podivnosti hudby, kterou tvoří Bang a Honoré. Set se posouvá do stále surreálnější roviny, s čímž skvěle koresponduje i projekce, která využívá jen pár zasmyčkovaných scén z filmu, jenž se pod různými filtry, glitchy a jinými manipulacemi mění naprosto k nepoznání. Vokální improvizace Sidsel a její hra se slovy (?) a slabikami působí stále neurotičtějším dojmem, někdy se zdá, jakoby vyloženě „vokálně scratchovala“. Vrcholem je ale až závěrečná cca třetina (která už na videu níže zachycena není), kdy po temném, napínacím začátku (pravděpodobně/dle pohybů) Bang znovu odpálí ničivou rychtu trochu připomínající nějaký (martial) industriální marš, při kterém se musím (byť jen vsedě) klátit do rytmu a jediným malinkým mínusem vystoupení je, že tahle pasáž netrvala ještě o trochu déle. „Remix“ BERGu v podání Sidsel Endresen, Jana Banga a Erika Honoré(ho) byl pro mě nejspíš vrchol celého Punktu a jeden z nejlepších a nejzajímavějších koncertů, které jsem (nejen) letos viděl (a znovu – skoro se nechce věřit, že něco tak geniálního vzniklo improvizací, „teď a tady“ – smekám!).

gorth: Jedinečný hlasový projev Sidsel Endresen je záležitost lehce dvousečná. Funguje zcela ve vlastní kategorii, takže se jen těžko dá srovnávat, zachytávat nuance podle nějaké naučené formální struktury. Do jisté míry tak Endresen zní pokaždé stejně. Zároveň je natolik výrazná, že má tendenci odsouvat instrumentální složku do pozice pouhého doprovodu zanikajícího v její úžasné exhibici. Víceméně podle očekávání tak Praha dostává spíš koncert Sidsel Endresen než živý remix - koncept nebyl tak úplně naplněn. Na hudební úrovni však není možné vytknout zhola nic. Endresen se celkově pohybuje spíš ve svých klidnějších polohách, drží se poměrně vzadu a nechává vyniknout de facto ambientní textury Banga a Honorého. (Při poslechu záznamu - který podle mě trochu posunuje poměr sil ve prospěch dua remixérů - si dovolím přirovnání k Cyclobe.) Díky přítomnosti hlasu se set také snáze sleduje, což odráží i podstatně rovnější rychta, ze které, jak už to tak Norové dělají, set rozvážně sjede zpět do klidné polohy a skončí. Opět geniální.

AddSatan: Po tak silném zážitku to měli následující STREIFENJUNKO a SHERIFFS OF NOTHINGNESS těžké, což se projevilo i na zhruba z poloviny se vylidnivším sále. Mělo se jednat o jejich samostatný koncert, ale jejich počínání bylo vlastně dost podobné tomu, co předváděli v „remixu“ první den, ovšem tentokrát bylo vystoupení zvukově chudší o vklad Honorého samplů a Zachovy perkuse. Zpočátku mě jejich hudba bavila, ale kolem poloviny už se mi to jejich zneklidňující „vrzání, skřípání a foukání“ začínalo oposlouchávat a ke konci už jsem z něho začal být spíše unavený, což byl mj. i důsledek dvou předchozích, posluchačsky náročných setů. Přesto bych jejich vystoupení označil (převážně) za docela zajímavé a dobré, jen vzhledem k okolnostem…

gorth: Mně naopak více vyhovovalo páteční vystoupení kvarteta. Svým způsobem se jejich minimalismus dá brát jako standard určité části experimentální/impro scény, ale bez podbízivosti, která se s ním někdy (Glass) pojí. Důraz na akustiku nástrojů v nejširším smyslu zaručuje příjemnou špinavost, celé se to pohybuje pěkně na hraně struktury a chaosu, zkrátka moc příjemný set.

AddSatan: S+SoN hráli před oponou, která se po jejich koncertu rozhrnula a odhalila FENNESZe již připraveného za svým stolkem s efekty, laptopem a kytarou. Christian snažení zmíněných náležitě a poměrně nápaditě zglitchoval a přetvořil do zvukově zahuštěnější a ještě více noiseové roviny, přičemž přidal i něco ze svého shoegaze/noise/post-rockového vybrnkávání, a i díky tomu dostal hudbu předchozích do trochu jiné, zasněně-melancholické sféry. Jako vždy u jeho setů byl zvuk náležitě (ale ne přehnaně) hlasitý a jeho intenzita mi opět pomohla se v jeho vystoupení příjemně „rozpustit“. Loni na Spectaculare mě asi hudebně bavil i o něco málo více, ale tentokrát mi zase přišla mnohem lepší stránka vizuální – abstraktní a geometrické motivy a paprsky studeného světla se mi s jeho hudbou spojily výtečně. Fennesz prostě nezklamal a i z jeho „remixu“ jsem odcházel nadšený.

gorth: Hlavním efektem Fennesze byl hluk, osvěžující zahuštění zvuku po třech dnech delikátnosti. Prvky předchozího setu prakticky neslyším, Fennesz tentokrát opustil své typické jednoduché písničky s vrstveným, propracovaným hlukem a přiklonil se k přímočařejšímu, polohlukovému setu, který je v podstatě abstraktní, bez písňové kostry jeho sólovek. Set jeho standardu z desek nedosahoval, i tak se však jednalo o velice dobré vystoupení umožňující trochu jiný pohled oproti jeho sólové a vlastně i kolaborační tvorbě.

AddSatan: Nezbývá než dodat, že oba dva dny na Punkt meets Music Infinity festivalu splnily, v lecčems i výrazně předčily má očekávání, organizátory chválím za odvahu tady vůbec něco takového uspořádat, jen tak dál a houšť!