Je to rok a půl, co se američtí nestoři RED FANG opět vrátili do Evropy, aby nám tentokráte přijeli představit aktuální desku Whales and Leeches. Co se změnilo? Hudba ještě více vyměkla a na pomoc přispěchaly dvě spřátelené bandy, aby párty byla ještě lepší.

Tentokrát jsem dorazil za zvuku prvního supportu LORD DYING. Na první pohled zaujal vkusný merch, ale když jste se otočili směrem k pódiu, musela se vám ihned na sítnici promítnout velice robustní postava Erika Olsona, který obstarával kytaru a vokály. Kapela hraje jakýsi podivný sludge okořeněný špetkou metalu, který sice není ani tak pomalý, jako spíš naprosto těžkotonážní. Rozhodně zaujal vynikající riff v titulní Summoning the Faithless, jež dal do pohybu soukolí další drtivé porce muziky. Vokály jsou super a za sebe musím říci, že mě baví na celkovém vyznění kapely asi nejvíce. Na desce jsem to až tak nepociťoval, protože mi přijde, jakoby Erika cosi krotilo, nicméně naživo to byla fakt paráda. Velice uřvané a neučesané, nicméně i plné procítěné bolesti a beznaděje. Celý koncept pak do sebe takto velmi dobře zapadá. A i když se vlastně jednalo o převážně smutně-vážný repertoár, já jsem se po dobu jejich setu spíše usmíval. Přisuzuji to skvělé atmosféře, která po prvních tónech LORD DYING zavládla.

Slovy „welcome to the shrine“ nás přivítala v pořadí druhá kapela večera. Po stránce stylu se náplň změnila, nicméně zábavnost zůstala. THE SHRINE více než co jiného připomínali špinavý rock let osmdesátých minulého století a i vousatý vzhled a oblečení kapely tomu napovídalo. Navíc bylo hodně slyšet, jak to pány baví. Žádné složité výkruty, hlavní bylo jet stále kupředu, což se dařilo. Kytary riffovaly, vokály řinčely a pivo teklo proudem, takže se dokonce začal tvořit i menší kotel a pár jedinců z podia do rukou skákalo. Tahle kapela mi prostě velmi připomněla takové to bezstarostné období, kdy je vám vše u prdele a prostě si muziku vohulíte na plný koule, až sousedům ze stolu začínají padat porcelánové hrnečky. Kapela představila svoji desku Primitive Blast, vydanou (samozřejmě hezky postaru) na LP, ze které naživo fungoval a energii do lidí asi nejvíce ládoval hned první track Zipper Tripper. Zvuk byl zahalený příjemným oparem, který sice po čase vyvanul, což mohlo některým jedincům přivodit dojem nepřehlednosti, ale já jsem nic takového nezaznamenal. A když už, tak to k tomuhle stylu prostě patří, čili hluchá místa v tomto případě vlastně neexistovala.

A šlo se do finále. RED FANG na to vlítli a oproti minulému koncertu v Matrixu byl slyšet hned první rozdíl. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to už jen takové hlazení. S prvním hrábnutím do kytar se sice strhla celkem slušná mela a bylo vidět, že podpora je v Praze i tentokrát veliká, ale zkrátka to nebylo ono, ačkoli do publika kapela házela téměř bez přestávek jeden song za druhým. A i po stránce zvuku to bylo mdlé. Nechci říci, že by mi set RED FANG přišel nudnější, ale postrádal jsem tentokrát takovou nespoutanost a neurvalost, jakou jsme minule zažili právě v Matrixu. A co víc, RED FANG teď ani nepili pivo. Bylo z nich cítit, jak do toho jdou naplno, ale pořád se to, zdálo se mi, nějak míjelo účinkem. Z nových skladeb jsem bezpečně zaznamenal Blood Like Cream, a ta mě přesně utvrdila v tom, že se pánové snažili svoji starší tvorbu uzpůsobit věcem novým tak, aby zněly v podobném duchu, takže i taková pecka jako Prehistoric Dog takhle zněla snad až uměle. Je špatně, když kapela hraje na jistotu a vytrácí se z nich ta divoká živelnost, která stonerockové koncerty provází a dělá je unikátními? Podle mě rozhodně ano. Nebýt rozdivočených fanoušků, snad bych si i myslel, že jsem si spletl dveře.

Dost bylo srovnávání. S novým albem se zdá, že RED FANG ve svém hudebním vývoji otevřeli nové dveře a ten se nutně musí promítnout i na živém hraní. Jestli jsem minule pociťoval rozpaky hlavně ze začátku, nyní jsem ke konci byl už zaskočen. Nebýt hudebně dravého doprovodu, byl bych z průběhu akce nejspíš zklamaný.

Fotky © Matěj Hošek / Mattesh.com