Do Prahy opět zavítaly kapely ze stáje Redblack, tentokrát však trošku netradičně - Redblack fest jen s dvěmi kapelami. Těch důvodů, proč vystoupí jen dvě kapely, může být hned několik: Tak za prvé, je určitě lepší si v klídku a pohodě vychutnat dvě kapely, než jich shlédnout třeba pět (pak už je člověk na hlavní hvězdy tak zmoženej, že si akci ani pořádně nevychutná), další z důvodů se týká asi hlavně klubů (jako je i Rock Café), které svým umístěním v obytné zóně ruší noční klid, tudíž se musí končit v 22:00. No a když hraje pět kapel, začne se v 19hodin, tak to

může být velký problém a kolikrát k našemu velkému zklamání zjistíme, že interpret, na kterého jsme se nejvíce těšili, hrál pouhých dvacet minut. Takže si myslím, že to RB vyřešil celkem šikovně a mě nová forma Redblack festu rozhodně jen a jen potěšila. A to i z důvodu obsazení, tento páteční večer totiž v Praze má vystoupit velice nadějná ostravská Memoria, a již téměř legendární moravští folk-doom metalisté Silent Stream of Godless Elegy. Těšit se tedy rozhodně bylo na co.
Chvíli po půl osmé je na pódiu připravena Memoria a vypaluje otvírák z desky The Timelessness Dragonfiles Tales. Z desky zní jejich zatím poslední dílo hodně příjemně a naživo je to ještě mnohem lepší. Skladby zní logicky mnohem víc tvrdě a energicky, přitom neztrácí kouzlo a atmosféru, kterou oplývají na desce. Zvuk se zdá také velmi vydařený a vše nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o velmi podařený koncert. Na nic se nečeká a hned následuje další pecka, a to Frost Explosion, která zní opět hodně přesvědčivě, a zatím docela vlažné publikum si podupává do rytmu a sem tam někdo i protřepe svou palici. Lidí se sešlo poměrně dost, čemuž nasvědčovalo slušně zaplněné Rock Café, ale zas nějaká extra tlačenice se nekonala a na Memorii se ještě člověk v pohodě dostal i úplně dopředu. Memoria hraje atmosférický rock s metalovými základy a osobitým ženským vokálem, hojným využitím kláves (ty ovšem s sebou neměli, a byly jen puštěny) a poměrně podstatnou roli v jejich hudbě hraje viola. Andrea nejen že je pěkná holka, ale má i pěkný hlas a umí s ním dobře pracovat, její projev je prostě poznávacím znamením Memorie. Navíc i na pódiu působila hodně živě, vystoupení si užívala a vcelku mile (s trvalým úsměvem) komunikovala s diváky. Skladby, kterými se Ostraváci prezentovali, mají poměrně jednoduchou a přímočarou strukturu a působí hodně hitově, na druhou stranu rozhodně ne lacině a ať už díky supr zvuku, charismatickému projevu Andreji nebo výtečným melodiím (hlavně první čtyři skladby) jejich vystoupení ve mně zanechalo velmi dobrý dojem a jen potvrdilo to, že jsou velkým příslibem do budoucnosti a musí se s nimi počítat. Musím se ještě zmínit, že pražské vystoupení museli zvládnout jen ve čtyřech, protože druhý kytarista onemocněl, ale celkový dojem z vystoupení to nepokazilo. Během třičtvrtě hodinového setu se hrálo téměř jen z The Timelessness, až na úplný závěr, kdy zazněly i dvě ochutnávky z nové tvorby. Obě skladby byly bez violy, ale jinak nepředstavovaly žádnou větší změnu v orientaci kapely a myslím, že na nové desce se můžeme těšit přesně na tu Memorii, kterou máme rádi.
Kolem 20:45 vylézá na pódium moravský osmičlenný soubor a za velkého jásotu publika se spouští To Face to End z novinky Relic Dances. Co dodat, opět perfektní zvuk, obrovské nasazení a na obou stranách výtečná atmosféra. Během léta jsem měl možnost vidět Silenty několikrát

a ani v jednom případě nemůže být řeč o zklamání. Zkrátka hrají v životní formě a představují koncertní jistotu. Obavy jsem měl z nazvučení, ale jak jsem již říkal, zvuk byl po celý večer perfektní. Následuje výlet do minulosti v podobě Wizard (Behind the Shadows) a We Shall Go (Themes). U prvně jmenované je hodně znát přítomnost Hanky za mikrofonem, je až neuvěřitelné, jak skladba ožila, když v ní jsou dva vokály. Oproti albové verzi mnohem, mnohem lepší. Upřímně si myslím, že by vůbec nebylo na škodu Wizard natočit i s Hankou a umístit ji na nějakou desku jako bonusovku. We Shall Go definitivně rozehřála publikum a už byl k vidění houf vztyčených tlapek a třepajících se hlav. Opět se vrací k Relic Dances a konkrétně k otvíráku celé desky, skladbě Look. Oba zpěvy se skvěle doplňují a tady dokonale platí dost otřepaná a klišém zavánějící fráze „kráska a zvíře“. Hrncův hrdelní projev je opravdu dost zvířecí :-) a zní hodně hrubě (netajím se tím, že na Hrncově murmuru dost ulítávám :-)). Protiklad tvoří krásné Hančiny vokály, a zdá se, že dnešní den je i ve znamení výtečných zpěvaček. Protože co předvádí Hanka je jedním slovem úžasné. Zvládá dokonale víc poloh hlasu, působí přirozeně a stejně jako u Memorie, i tady její vokál k SSOGE přirostl tak, že si to bez ní už ani nedovedu představit. K tomu všemu ještě Hanka zvládá neustálé povzbuzování a roztleskávání publika. U RD se ještě zůstává a na řadě je nějaký ten ploužáček, takže nezbytná Together. Další v pořadí je opět koncertně nepostradatelná I Would Dance. Do desáté času relativně dost, takže další výlet do minulosti, konkrétně k albu Themes a ke skladbě My Friend Who Doesn’t Exist. Publikum už je v těchto chvílích hodně živé a Hanka všechny zve na další zastávku RBTour do Plzně Pod Lampu. SSOGE dnes mají slušný hrací čas, takže střídají jak skladby nové, tak nezapomínají ani na starou tvorbu a jejich koncert je v podstatě průřezem celou jejich kariérou. Poslední vál z Relic Dances, který tento večer zní je Trinity, po kterém se ocitneme v roce 1996 v albu Iron (Last…). No a když Hanka oznamuje, že je čas na nějaký ten cover, Rock Café plesá radostí, páč je jasné, že nemůže zaznít nic jiného než zepplinovský Kashmir. Čas nemilosrdně kvapí a nebezpečně se blíží k 22 hodině. Stíhá se ještě Summoning of the Muse (Behind the Shadows) a pak už (bohužel) poslední skladba večera Winter Queen (Themes). SSOGE se loučí a děkují opravdu skvělému publiku, a myslím, že většina návštěvníků musela odcházet plně spokojena.
Obě kapely v podstatě potvrdily své postavení na scéně. Memoria dokázala, že má velký potenciál, má co nabídnout, a že o ní ještě uslyšíme (těším se na novou desku). SSOGE jen a jen potvrdili, že patří k naprosté špičce toho, co v naší republičce můžeme najít a s klidným svědomím mohu konstatovat, že to bylo nejlepší vystoupení Silentů, co jsem viděl. Ať už to je klubovou, semknutou atmosférou či hodinu a čtvrt dlouhým hracím časem. Jedno je však jisté, SSGOE jsou na vrcholu a protože jak je známo, železo je potřeba kout dokud je žhavé, co nevidět by mělo být venku mini s nějakým tím klípkem, Českými a Polskými verzemi skladeb z Relic Dances a snad ještě něco navíc :-).