Smrtonosný kontraband přinášející diktaturu Cthulhu a jeho kosmických kumpánů byl propašován přímo do srdce moravské metropole! Čtveřice elitních komand smrti čítající osmnáct hrobníků v krví zbroceném autobusu zaparkovala svůj povoz hrůzy vedle Melodky a oslava s hrdiny tech deathu mohla začít.

Vzácně vyrovnaný vražedný souboj titánů odpálili svou půlhodinkou adepti na jedno z alb letošního roku - pensylvánští Rivers of Nihil. A vzhledem k tomu, že už před avizovaným startem stál na značkách pod pódiem nedočkavý dav, dalo se tušit, že si americké inovátory leckdo nechtěl nechat ujít.

Od prvního válu The Silent Life padly jakékoliv obavy stran zvuku, protože v naplněném klubu to hrálo na výbornou. Jen poslední kapela večera byla lehce přepálená, ale nic tragického. RoN do nás nekompromisně natlačili špičkově zahraný stotunový death s množstvím progresivních prvků a náladových meziher a snad jen chybějící ságo hrající ze záznamu bylo kosmetickým nedostatkem. Na první části tour po Americe totiž nechybělo...

Přesvědčivé výkony a nasazení se rychle přenesli na headbangers a vzájemné propojení zafungovalo od začátku do konce v pitu i kolem. Těžko vyzdvihovat jednotlivé výkony muzikantů, velkou pozornost na sebe pochopitelně strhnul fenomenální drummer Jared Klein a malý muž s velkým hlasem Jake Dieffenbach, kteřížto oba po koncertě s naší marastí výpravou přátelsky debatovali a nasávali pivko, hruškovici, i tajemné bejlí.

Basák Adam Biggs jako druhý vokalista odvedl slušnou práci, stejně jako talentovaní kytaristé Brody a Jon. A že  jsme jich ten večer měli tu čest ještě pár vidět. Každopádně kapela do nás nasázela pouhopouhých pět skladeb, když se dostalo na tři ze “soví” novinky a po jedné skladbě z obou předchozích alb. Ještě A Home spolu s Death is Real reprezentovaly Where Owls Know My Name, kdy při druhé jmenované došlo i na wall of death. Dále zazněla hypnoticky podmanivá Sand Babtism z Monarchy a Soil and Seed z debutuThe Conscious Seed of Light.

“Je skvělé, že sbíráme tak pozitivní reakce, a to hlavně na nový materiál, který není úplně typicky deathový a absorbuje v sobě množství vlivů,” pochvaloval si reakce publika po koncertě Jake, který zároveň ocenil odlišnou mentalitu evropského publika. “Lidé tady jsou výrazně vnímavější,” myslí si.

Rivers of Nihil by si zasloužili rozhodně větší prostor než třicet minut, protože jsme jim zobali z ruky a oni se teprve dostávali do varu. A stejně jako před dvěma lety v Praze tehdejší show otevírali, a to i s obdobnou stopáží koncertu. Nejen dle mého názoru již tento level dávno přerostli a menší headline tour po Evropě by to sneslo. Tak snad s další deskou, která nám prý přinese další porci překvapení.

bizzaro: Ano, Rivers by si určitě zasloužili - a dle mě i utáhli - větší časovou dotaci, protože těch pět skladeb uteklo neuvěřitelně rychle. Při prvních tónech The Silent Life jsem myslel, že se rozstříknu do prostoru kolem, tak nádhernej zvuk jsem ani v nejmenším nečekal. Čistej, silnej, tlačící. Naprosto jak z desky. Je skvělé, že se k Jakeovi zapojil do zpívání i Adam Biggs, jejich prostřídání příjemně rozšířilo paletu vokálů, novic za bicími Jared hrál jak stroj, úder vedle úderu jak naklikaný z myši. Trošku mě mrzely jen tři věci z nové fantastické desky a zapojení hned dvou starších věcí (obzvlášť staré “behemothangelovky”), které tak neznalým mohly o Rivers dávat dojem trochu jiné kapely (viz Ondrajsův koment z Drážďan níže), navíc když jsme tyhle skladby před dvěma lety slyšeli v Praze, ale půlhodina byla neúprosná a Rivers se prostě ještě jednou rozhodli o “průřez”. Pokud tahle kapela vydrží, čekám od ní velké věci.

Švédští Soreption byli určitě nejtemnější kapelou večera, ale kdo by čekal inspirace černým kovem nebo severskou metalovou melodikou, byl by rázně smeten nekompromisní brutalitou typickou spíše pro US bandy. Oproti první kapele sice předvedla čtveřice vedená plešatofousatým hromotlukem Frederikem Söderbergem o poznání více statickou show, ale výsledek byl dostatečně pekelný.

Hrálo se především z posledních dvou nahrávek, bezpečně jsem poznával Reveal the World a I am You ze čtyři roky staré Engineering the Void, kterou mám zažitou více. Publikum pravděpodobně tvorbu kvarteta nemělo tolik najetou jako ostatní kapely, a tak se víc poslouchalo než pařilo, ale nic proti ničemu. Drsňákům se dostalo od cca tří set hlavého osazenstva dostatek uznání a pozornosti. Názor, že byl jejich krátký set špičkou večera, jsem později slyšel hned od několika lidí.

“Na tour se mi líbí především to, že ač hrají všechny zúčastněné kapely technický death metal, každá reprezentuje odlišnou stránku stylu,” říkal později u merche Frederik, který je přes prvotní divoký dojem milý a inteligentní chlapík. “Zároveň je zajímavé, že v každém městě jsou reakce lidí na jednotlivé účinkující proměnlivé, a to se mi líbí,” doplnil svůj dobrý dojem z prvních šesti koncertů tour zpěvák sundsvallských.

bizzaro: Soreption jsou zajímavý úkaz. Na tech death je jejich pojetí vlastně docela brutální, vyznívající drobně roboticky (snad až cyber), byť zde žádné tovární zvuky neuslyšíte. Když jsem je živě (konečně!) viděl, došlo mi, že hudebně vyznívají asi jako kdyby současní Decapitated hráli brutal death (to moderní beglajtování a průtrsy), nebo se Deeds of Flesh pokoušeli napodobit Fear Factory. Mohlo se zdát, že doplatili na absenci druhé kytary, ale když člověk od podia kapánek popolezl, kytara byla ze sterea slyšet velmi dobře. Jen v sólových partech samozřejmě zvuk “padal”, když od spodku hrála jen basa a bicí. Na bubeníka Tonyho Westermarka byl vůbec zajímavý pohled. Jeho swivel technika vypadala, jako kdyby se od bicích pokoušel utéct, ale jinak měl po celou dobu rohlík od ucha k uchu, házel pózy pro fotografy a vůbec to mohlo vypadat jako by se posilnil něčím náladu povzbuzujícím. No je to prostě veselý chlapík. Z nové desky Monument of the End zazněly třeba Children of the Automaton nebo A Mimic’s Ignorance. Btw Fredrikovo cthulhu na jeho pracce vypadalo skoro jako živé.

Soudě dle množství triček i zájmu o vystoupení Archspire se dalo tušit, kdo že byl pro podstatnou část návštěvníků Melodky skutečným headlinerem. Šampióni kanadského tech deathu jsou po třech albech respektovanou a výraznou veličinou žánru a současně jsme si je v našich luzích a hájích zatím příliš neužili.

Hned úvodní zabijácká ”rapovka” Calamus Will Animate rozskákala celý zvěřinec a pětice z Vancouveru sázela jednu pecku za druhou, drtilo se na jistotu. Archspire působili hodně svěžím dojmem a není divu - k jejich kulometné produkci není od věci lehčí sportovní průprava. Kanaďané pochopitelně sázeli na skladby z poslední desky Relentless Mutation. Pařilo se tak při otvíráku Involuntary Doppelganger, The Mimic Well nebo Human Murmuration. Mě osobně z nejnovějších pecek rozbila Remote Tumour Seeker. Nechápu, jak to bicman Spencer Prewett dělá, ale já mám pocit, že se při těch komplikovaných dělostřeleckých palbách nejen dobře baví, ale i tlemí.

Entuziasmus z chlapů stříkal jak zelená krev z čerstvě rozstříleného stáda radioaktivních mutantů. Vokalista Oli Peters běhal sem a tam a mezi svým ultrarychle frázovaným chrochotem ještě nepřestával hecovat rozjeté fans. Aby vynikla jeho inspirace k obdivuhodné technice “zpěvu”, vystoupil v tričku N.W.A. “Snažím se svůj vokál stále posouvat a na stylu započatém na The Lucid Collective jsem ještě mnohem víc zapracoval. Ano, líbí se mi hip-hop a práce některých rapperů mě ovlivnila. Řekl jsem si, proč bych nemohl podobným způsobem posouvat hranice v extrémním metalu,” vysvětloval později Oli, který si prý brněnské publikum náramně užil a nešetřil superlativy.

Archspire nejsou strhující jen při poslechu, ale jejich brilantní instrumentální výkony uhranou i na pohled, až člověk neví, kam se dřív dívat. Ať je to fenomenální basák a sympaťák Jared Smith hrající na svou šestistrunku s neuvěřitelnou lehkostí a rychlostí nebo namakaní kytaristé Tobi Morelli a Dean Lamb, kteří se předháněli, kdo zahraje více tónů v deseti sekundách. Při jednotlivých exhibicích muzikantů několikrát Oli přispěchal se svítící tabulkou s nápisem “Applaus” a toho se pokaždé hudebníkům dostalo měrou vrchovatou.

Když záhrobní vtipálci spustili starší Lucid Collective Somnambulation nebo hitovku Rapid Elemental Dissolve, dosahoval moshpit kritických hodnot. Archspire sice poslouchám od vydání prvního alba, ale dosud jsem neměl příležitost je vidět live. Intenzivní zážitek s pachutí psychiatrické léčebny saturoval má očekávání a opět bych snesl více, než vyměřených dva tisíce čtyři sta sekund. Well done!

bizzaro: Kanaďany jsem viděl minimálně potřetí. A řeknu to na rovinu, byť sál byl jejich merchem naprosto prosycen a budu ukamenován, tohle vystoupení bylo nejslabší, byť furt dobré a nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamán. Tentokrát se mi nelíbily dvě věci. Nevýraznost bubnů a zvuk. Spencer je sice sprinter, ale v jeho hře prostě chybí úder, V Archspire se všechno žene na rychlost a píčovinu zvanou gravity blast (takže do toho jeho druhá ruka mydlí do všech činelů a splashů a vypadá jak splašený stěrač), takže pokud bubny nedostávají pořádný atak, neznějí. Když si vezmu, jak hráli všichni ostatní bubeníci ten večer, tohle bylo slabé, bez dynamiky a nápadu. No a zvuk. Plasťák a umělotina. Všechno sice bylo čisté a skvěle čitelné, ale i když kytary hrály nějakou hlubší notu, nikde to v klubu nerezonovalo, netlačilo. Kdyby to byl můj první koncert Archspire, asi bych byl zajásal, takhle mi to oproti předchozím koncertům přišlo poloviční.

Po pauze vyplněné Dačickým ležákem a klábosením s hudebníky u merche došlo na oficiálního headlinera invaze. Po Archspire celkem dost lidí klub opustilo a vystoupení Revocation sledovalo tak o čtvrtinu méně hlav, ale to přeživším vůbec nevadilo. Titulní track aktuální desky The Outer Ones udeřil bolestivě do ušních bubínků, neb se zvukař domníval, že důležitost “hlavní” kapely nejlépe zvýrazní vyšším počtem decibelů. Zpočátku to fakt trhalo uši, postupně se to buď zlepšovalo, nebo jsem otupěl. Sound byl ovšem znovu křišťálově průzračný a konkrétní.

Ze všech čtyř vystoupení Revocation, které jsem měl tu čest vidět, bylo tohle překvapivě nejpomalejší. Úplná nouze o nějaký ten kvapík sice nebyla, ale převládala střední tempa, dost se sólilo a dával důraz na komplexní vyznění herních technik, než prvoplánovou agresivitu. Do masakru na závěr Brutal Assaultu před dvěma lety to mělo sice daleko, ale zážitek to byl epesní. Na svém prvním headline tour v Evropě si David a spol. dali hodně záležet a svou vyzrálostí a způsobem interpretace čtveřice skutečně excelovala. A to i v tak kruté konkurenci.

Novinku ještě reprezentovaly zářezy jako Blood Atonement, Ex Nihilo a výjimečně svižnější Of Unwordly Origin. Po několika skladbách se publikum dokonale naladilo na rytmus a spád vystoupení bostonských a započaly opulentní death/thrashové hody té nejvyšší jakosti. Pánové nebyli příliš komunikativní a víc se soustředili na ďábelskou hru. Opět nás rozsekala strojově přesná mlátička Ashe Pearsona z kultu Zimmers Hole, který se před čtyřmi lety v Revocation usadil, a tvořil vynikající rytmický tandem s posedlou postavičkou, basákem Brettem Bambergergem.

Thrashující virtuosové Davidson a Gargiulo (ten působí také ve famózních techdeathers Artificial Brain) předváděli něco jako profesuru kytarové zručnosti a bravurně zvládnutých klasických metalových postupů v tom nejlepším slova smyslu. Revocation jakoby vstřebali to nejlepší z thrashe 80. a 90. let a vše přetavili do progresivní deathové polohy. Ne náhodou jsem při jejich setu, stejně jako při poslechu alb, vzpomněl na Voivod, ale také třeba starou Metallicu či Death. A když jsem Davida poté (už trochu pod parou) odchytil a předal mu symbolickou zástavu zasloužilých thrasherů, uctivě děkoval a usmíval se.

A protože Amíci otročící pro Lovecraftův Necronomicon měli vyhrazenou celou hodinu, dostalo se i na solidní průřez staršími věcmi. Ovšem i ty byly jakoby záměrně vybrané z těch volnějších a celé vystoupení byla víc poslechovka, než zběsilá nálož, jako to kapela už nejednou předvedla. Potěšily kousky Existence is Futile a Chaos of Forms ze stejnojmenných alb a překvapivě byl dán prostor i věcem z Deathless, když zazněly minimálně dvě věci, a to Madness Opus a Witch Trials. Naopak si neuvědomuji, že by se hrálo cokoliv z povedené eponymní placky Léta Páně 2013, ale možná ano, pivečko už v tu dobu slušně pracovalo.

Závěr roku se nám z hlediska technického deathu vybarvil do nepěkně kvičící hnilobné a mazlavé černoty, vezmeme-li v úvahu další jateční kvartet Aborted/Cryptopsy/Benighted/Cytotoxin v Praze o pár týdnů předtím. Ale objektivně vzato, brněnská akce se povedla snad ještě víc a pro mé choré srdce jeden z letošních topů. A vůbec by mi nevadilo mít tak kvalitní klub jako Melodka i v Praze...

bizzaro: Když jsem se poprvé dočetl o The Outer Ones Global Invasion, trošku jsem si říkal, co je za bláznivinu, aby Revocation headlinovali celé tour. Jenže když si vezmete v potaz urputilou práci skvěle hrajících Amíků, kteří už odsupportovali několikero turné, a že na nich odvedli vždy vynikající práci, oni navíc i max co dva roky vyvrhnou novou desku, takže určitý kariérní postup dával logiku. Takže nezbývalo než naposlouchat novou desku a užít si po Beyond Creation a spol. další porci ekvilibristiky. A jako obvykle, Revocation byli stoprocentní - zvuk, soustředěnost, vyučující výkon. Spoustu lidí určitě namítne, jak to po Archspire spadlo, ale za mě tedy určitě ani v nejmenším. Revocation mají úžasnou vlastnost napsat fantastický riff pro jakékoli tempo a zasadit je do skladeb dynamicky vypiplaných do posledního detailu vč. všech přemostění, nástupů, vsuvek, nálad. Revocation jsou nejenže metal s velkým M, který odkazuje a čerpá z minulosti, oni do do něj vkládají i notnou dávku inteligence a svěžesti. Hodina utekla jako nic, klidně bych ještě dvě věci zvládl. Parádní večírek!