Rolo Tomassi se momentálně nacházejí na náročném turné. Do České republiky přijeli ze Slovinska, kde zahráli na festivalu MetalDays. Po zastávce v klubu 007 ve Strahově si to zamířili rovnou do Bratislavy, kde předskakovali před hvězdnými Architects. Po údajně skvělém koncertě kapela odjela zahrát do Maďarska, nyní je čeká Itálie, Německo a začátkem srpna hurá zpět do domovské Anglie. Rolo Tomassi jsou na turné doprovázeni britskými Loathe a americkými Cryptodira a start první jmenované kapely začal překvapivě přesně na čas.

Loathe se s tím upřímně vůbec nesrali. Stísněný prostor klubu byl v totální tmě, jediným zdrojem světla tak byly dvě malé obrazovky po stranách pódia, které zastávaly roli projekce. Loathe byli správně nervní, přitom nás dokázali nakopat do prdele. Zpěvák se mohl pyšnit silným charisma, dokázal přítomné vyburcovat k pořádné párty. Jeho pohyby působily až rapově, ale náramně se to k celkovému výkonu kapely hodilo. Ovšem v momentu, kdy vypustil zlo ze svého hrdla, pohřbil potemnělý sál do schizofrenní propasti. Breakdowny podkreslené chladným industrialem tvořily brutální hudební klima, čisté zpěvy byly naopak mnohdy nejisté a falešné. I tak se mi k hudbě Angličanů z nějakého důvodu hodily. Zvukový útok Loathe byl post-hardcorově sklíčený, nu-metalově vyhrocený a mathcorově hravý. Často jsem si při vystoupení vzpomněl na Korn. Nejtemnější účinkující večera obrovskou dávkou zběsilé energie, nasazením a burcováním lidí předvedli velice působivý koncert. Aby ne, byl odehrán lidmi, kteří do toho dali absolutně všechno.

Cryptodira z Ameriky se nepovedla, zvláště po velice působivém přednesu Loathe. Jednoduše – po kapele, která zahrála zcela smysluplně a účinně, přišla skupina bezduchá a beze smyslu. Cryptodira zahrála prog-death s matematickou přesností. Instrumentace byla místy až neuvěřitelná, bohužel koncert příliš často působil kostrbatě, nekonkrétně a nudně, byť občas probudil technickou atraktivností. Občas se ve zvuku kapely objevil nějaký ten post-metalový motiv á la Neurosis, ale nešlo o nic, co by mě nějak extra chytlo. Problém profesorských kapel je, že i přes instrumentální nadání, jim chybí právě ta duše. Mnohdy i schopnost zaujmout osobitostí. V tomto případě to byla kombinace obého.

Rolo Tomassi odstartovali svůj set nejsilněji, jak to jen šlo. Za drtivých rytmů úvodu temné Rituals nastala zvuková exploze, zběsilé rytmické zvraty a pro kapelu specifické melodie. Zvláště o zpěvačce Evě Spencer to o explozi platilo dvojnásob, protože právě tato drobná a malinká holčina byla určitě nejenergičtějším členem kapely. Bylo neskutečné, kolik energie do toho dala. Jak taková drobná dívka dokázala vypustit takovou hrdelní agresi a je škoda, že Chris (kytara) a Nathan (basa) jsou na pódiu spíše statičtí. Na druhou stranu, možná dávají Evě dostatek prostoru pro vyřádění, i když v 007 byla kapela dost namačkaná a příliš prostoru na pódiu nebylo. James Spence, který za svými klávesy vytvářel pestré palety zvuků a dokazoval, kdo je otcem Rolo Tomassi, platil za druhého nejvýraznějšího člena kapely. Evu doplňoval screamem, často komunikoval s nadšeným publikem, které dokázalo vytvořit velmi pozitivní atmosféru a občas i odběhl od kláves a zhostil se role frontmana.

Celá kapela šlapala, jak měla, a těžko hledat rozdíly v porovnání koncertu a studiové práce. Eva dokázala při čistých zpěvech zamotat hlavu emocemi. Když se k tomu přidal zbytek kapely, zejména její brácha, jednalo se o gradaci emocí a sdělení celého vystoupení. Občas jsem měl v čistých polohách Evy pocit nejistoty, vždy mi to ale záhy vyvrátila vysoce odevzdaným a zároveň precizním projevem. Setlist obsahoval všechny zásadní skladby poslední desky – Aftermath, Balancing the Dark a hlavně mojí nejoblíbenější věc – A Flood of Light. Její zasněný a velice dojemný závěr byl skvělou rozlučkou. Kapela však hrábla i do své historické pokladnice. Starší věci nemám tolik najeté, ale živě se mi některé skladby opravdu líbily.

Rolo Tomassi prostě patří mezi současnou špičku extrémní hudby. Odehráli odevzdaně, precizně. Mělo to emoce a atmosféru, zároveň však právě onu matematickou přesnost. Eva byla jak nadopovaná adrenalinem, člověk by do ní tohle opravdu neřekl.