Dnešní večer měl být dost nabitý. S belgickým psych folkařem Ignatzem hrají hned tři další tělesa a navíc je za rohem na Staroměstském náměstí McFerrin s Pražskou filharmonií zadarmo.

Večer otevírají pražští Strangers in the City, folkové duo, které nedávno debutovalo deskou s grindovým přístupem k dramaturgii, tedy s krátkou stopáží tvořenou spoustou krátkých songů. Deska je dost lo-fi rozmazaná, naživo tenhle rozměr paradoxně zaniká, nicméně jednoduché, čistě kytarové melodie byly fajn a jižanský zpěv občas podpořený ženským hlasem taktéž. Strangers celkově zní dost americky, určitě nostalgicky a melancholicky, ale naživo také poměrně úderně a silově, přičemž tento jejich aspekt je celkem svérázný. Správně krátký koncert; fajn.

Po skončení se jdeme mrknout na Staromák, nicméně nestojí to za moc, což jsem celkem čekal. Spousta lidí, kteří si mají hodně co říct, ničí koncert snad pro všechny mimo prvních deset řad, kam se ale přes ně nedá prakticky dostat. Navíc v orchestrálních skladbách doprovázených McFerrinovým zpěvem necítím prakticky žádné směřování, určitě to bylo i dálkou, ale prostě to znělo, jakoby si každý spokojeně fidlal to svoje a o nějaký progres v rámci skladby se nestaral. Ale stejně nemám McFerrina moc rád, skvělým hlasovým schopnostem totiž neodpovídají schopnosti skladatelské, hudbě chybí komplexnost, což třeba u Ivy Bittové neplatí. Dost rychle jdeme zpět do K4, kde už hraje druhá kapela.

Innercity si tuhle tour zařídil, nicméně rozhodnutí udělat v Praze z headlinera Ignatze bylo rozhodně správné. S autorem jedou tour ještě další dva lidé, hluku je tu požehnaně, nicméně nějak si to nesedá dohromady. Innercity se stará o elektroniku, tedy beaty a šumy, na pódiu sedí kytarista a jede převážně ambientní plochy a třetí obsluhuje saxofon po freejazzovu. I chaos může být zajímavý, ovšem tady zaniká kytara, saxofon nehraje nic pozoruhodného a elektronika je zvukově dost konvenční. Jiné polohy Innercity jsou fajn, ale tahle mi opravdu nesedla.

Ignatz pobíhá celou dobu po klubu a usmívá se. Ovšem na pódiu to žádný rozesmátý hipík není, na to je jeho hudba moc dobrá. Samotné melodie normálně hraje, podkres smyčkuje. Používá jen akustickou kytaru; k ní se místo zpěvu ozývá skučení. Jeho letošní deska mě vlastně ani moc nebavila, až moc šlo o obyčejný, lehce vyjetý starý folk, ale teď zní vážně skvěle, jeho rozjetost a rozladěnost je najednou temně naléhavá. Je z toho cítit blues a další vlivy, jakoby v nějakém prastarém vydání, které není retro a nostalgické, ale jednoduché a syrové, až atavistické.

Celý večer začíná být nějak dlouhý. Čtvrtí účinkující začínají hrát kolem půlnoci. Je to Rouilleux, zatím tedy bez Rouilleuxe, doprovázející kapela – momentálně už čtyřčlenná – na úvod rozjíždí několikaminutovou dronovou plochu, která se přemění v Un Lac, po jejímž skončení odcházíme, protože bych nejspíš v K4 opět usnul. Rouilleux je zásadně nestabilní těleso, které pravděpodobně pokaždé naživo zní jinak, a přitom zpravidla skvěle, je mi to tedy líto a aspoň podám nějaké informace o jeho současné činnosti. Konečně si ho někdo všimnul, takže bude letos hrát na Colours, gratulace. Na pozoruhodné kompilaci !CZECH mu vyšel song, jde o dystopický cover původně hymnicky pozitivního songu Wonderful World Sylvianových Nine Horses – přejmenováno na WWII. Skvělou debutovou desku bude brzy následovat druhá.

Ignatz uzavřel koncertní sezónu výborně, únavy je škoda, ale je vlastně příznačná. Fajn večer.