Kdy: 21. duben 2025
Kde: Praha, Futurum

Od švýcarských Cân Bardd jsem po poslechu tři roky starého alba Devoured by Oak příliš nečekal, protože epický folk black, stejně jako v případě headlinerů večera, nepatří mezi mnou vyhledávané styly. Krátká předehra a šlo se na věc. Klub byl už v šest ze dvou třetin naplněný a do něho se začal, k mému údivu, linout krásně čistý dynamický zvuk. Hlasitost tak akorát, a představení alpských psanců od Ženevského jezera nabíralo na intenzitě.

Nejprve pozitiva. Mimo křišťálového soundu naprostá instrumentální zručnost čtveřice a velmi energicky postavený set, který střídal atmosférické a rádoby keltským (?) folkem prostoupené polohy, barvitá intermezza a čertovsky nasypané jízdy. Vokály se střídaly, pělo se ve dvou, ve třech, s hostovačkou i ve čtyřech a rozmezí od blackového krákání, po vyřvávaná dueta i majestátní hymnické stopy. Když to zrovna vařilo a kytary valily výpravné motivy podpořené nahalovanými tremoly, měl jsem vlastně velmi dobrý dojem. A když takhle zní první kapela, jak bude asi večer gradovat?
Ale protože jsem škarohlíd, tak i ta negativa. Chápu, že romantické duše chtějí své, ale cukrová vata, kterou občas podobné spolky servírují, to je na mou červivou duši příliš silná meducína. Cingrlátka, zvonečky, dojemné housličky, píšťalky pasáčků, píčovinky - to všechno má zřejmě přivodit pocit, že jsem na alpské stráni s kravičkami nebo v útulné chalupě během zimy v horské vesničce. Ne a ne. Laciné durové motivy z ještě lacinějšího fantasy soundtracku, potůčky, ptáčci… Chápu lásku k přírodě, ale proč takovou podbízivou formou líbezných harmonií? Už nejsem nejmladší a mám slabý žaludek.

Přese všechno řečené patřilo vystoupení helvétských k tomu nejlepšímu, co ten večer zaznělo. Dramatické mezihry nakonec měly něco do sebe, hostující flétnistka ze Saor během předposledního songu dodala do sborového zaříkávání čarodějný element a kapela se loučila s ovacemi zaplněného sálu spokojeně.
Imperium Dekadenz jsem očekával s napětím, neboť jsem do té doby měl tu čest jen s nahrávkami a reference na live prezentaci byly příznivé. Zároveň přiznávám, že mě Němci aktivně oslovovali ponejvíce ve svém dávnověku prvních tří alb do roku 2010. Tehdy ještě pěli svou mateřštinou, která mi do hudby spolku seděla mnohem víc než pozdější angličtina.
Kvintet se do svého kusu krvavého masa zakousl s vervou, ale ukázalo se, že v druhé polovině sálu slyšíme prdlačku. Po přesunu se situace zlepšila na zřetelnější, ale stále celkem dost tichou úroveň. Kytary, na jejichž luciferských vyhrávkách je hudba především vystavěna, byly nečitelné, a tak zpočátku vše působilo těžkopádněji a postrádalo tlak. Asi od třetí skladby s pomalým klavírním motivem, linoucím se celým trackem, se to srovnalo a dostavila se spokojenost z rozpálených kotlů a sténání hříšníků.

Hrálo se překvapivě ve volnějším a středním tempu, sypalo se pomálu, ale i tak kapela dokázala ocelovými okovy posluchače ke své tvorbě spolehlivě připoutat. Nejde o nic převratného, ale ID byli jednoznačně nejtemnějším spolkem večera. Často přímočarý BM mi vyhovoval a dvojzpěvy, kdy vokalista recitoval a kytarista dořvával skřeky raněného zvířete, ty měly koule. Nejvíce mě potěšila dvacetiletá staroba Schwarze Wälder z debutu a potvrdila, že němčina kapele sedí ideálně.
Osobně jsem koncert navštívil hlavně kvůli účasti zasloužilých norských avantgardistů In the Woods... Jak kapela zní po čtyřiatřiceti letech po všech personálních kotrmelcích, to jsem detailně popsal v recenzi na aktuální album Otra. Pětice obklopující jediného původního člena, bubeníka Anderse Kobro, zažívá třetí etapu své existence a prezentuje se mixem progresivního doom/black/hard rocku, nebo jak to vlastně klasifikovat.

Svůj set ovšem započali naprostou klasikou, a to titulní skladbou z kultovního debutu Heart of the Ages. Tahle téměř devítiminutová perla devadesátkového black metalu ve mně vzbudila nadšení, nicméně výkon zvukaře už méně. Ačkoliv to byl dozajista jejich člověk, po celou dobu vystoupení se soundem kapely zápasil a výsledek byl pro přísného znalce kapely poněkud rozpačitý. Nástroje se nakonec podařilo nazvučit obstojně, ale co týpek prováděl s vokály, to mi hlava nebere. Tam, kde měl basák Nils do čistého Berntova zpěvu přizvukovat blackovým skřehotáním, jsme se dočkali jen pěvecké pantomimy.
Hrálo se asi šest songů, z čehož se zákonitě stavělo na Diversum a Otra. Nejen v The Crimson Crown byl sice Fjellestadův originální zpěv slyšet, alespoň co do tonality, ale signifikantní zabarvení hlasu si mohl domýšlet jen ten, kdo ho zná. Hudebně se konaly hody, In the Woods… se dají podle svých kytarových tremol rozpoznat spolehlivě a některé aranže byly zajímavým zpestřením v porovnání s deskami. Z novinky zazněly tři skladby v uceleném bloku včetně singlů A Misrepresentation of I s její letmou ozvěnou ducha Sisters of Mercy a The Things You Shouldn´t Know.

Určitá nespokojenost s technikou byla na kapele viditelná, ale chlapi se s tím museli popasovat. V setlistu bych dost možná vyměnil ‘heavymetalovou’ Wonderful Crisis za otvírák 299 796 km/s z Omnia, ale jinak jsem s odprezentovanou muzikou Norů, v jejichž tvorbě najdete stopy Paradise Lost v severské podobě nebo Primordial, celkem spokojen. Závěrečný hymnus In the Woods z prvního alba tomu dal korunu a já vystoupení hodnotím tak na 70 %.
Ty, kteří dočetli až sem a těší se, jak si počtou o skotském fenoménu Saor, příliš neroztleskám. Mé nejčernější obavy se potvrdily a pro opticky sympatickou čtveřici vedenou mastermindem Andy Marshallem platí stonásobně negativní argumentace vypsaná k vystoupení stylově spřízněných Cân Bardd. Ti navíc, dle mého, Saor přehráli o parník.

Hudba plná ‘hodnoblacku’, new age klišé a nejbéčkovějších folkových atmosfér ve mně vzbudila nepřekonatelný odpor. Tento, blackmetalovou estetikou se vyjadřující klon veličin jako Enya, považuji za naprostý brak a odpad. Nedá se nic dělat, já vím, že se mé hodnocení fanouškům líbit nemůže, a už teď na idiotského recenzenta nadávají.

Subjektivně můžu jen konstatovat, že mě ani dudy, ani píšťalka nepřesvědčí, že je Saor něco jiného než kolovrátková pouťovka lákající na dojímavé scény z filmu Statečné srdce nebo výlet s Frodem a Gandalfem na piknik do Kotlinky. Po třech skladbách mi naskočily kolem uší mokvavé puchýře a při čtvrté jsem musel utéct v důsledku nekrotické progrese kolem řitního otvoru. Čertužel nejsem na pseudofolklór pro masu zvědavý. Ale narvaný klub freneticky jásal a oslavoval své hrdiny ze Skotské vysočiny opravdu masivně.

Koncert tedy poloviční spokojenost, avšak účasti nelituji, pokec s přáteli, Plzeň do kelímku a pohled na švarná děvčata o třicet let mladší mě i tak oblažili. Konec hlášení!