1) SPOTIFY Album měsíce (Archiv pro únor 2025 - 87 skladeb a téměř 8 hodin hudby). Nově zařazujeme i playlist pro streamovací službu Tidal.

Spotify stále měníme a vylepšujeme. Níže přiložený playlist je tedy vždy pro aktuální Album měsíce a budeme jej pravidelně obměňovat. Nemusíte tedy již s každým měsícem pátrat po novém - jakmile vyjde nové Album měsíce, playlist se aktualizuje. Pokud by si někdo chtěl toto aktuální Album vyposlechnout zpětně, najde jej přes druhý odkaz v závorce na Archiv).

Formát je volen podle pořadí, v jakém se desky umístily v Albu měsíce (vítěz má tři skladby, ostatní po dvou) a dále pak se jedná o výběr skladeb interpretů jednotlivých redaktorů. Samozřejmě jsme narazili na limity - ne všichni interpreti, kterým se věnujeme, tuto platformu využívají, ať již k tomu mají jakékoliv důvody, takže řadu kapel v playlistu nenajdete. Druhým extrémem je, že zde představujeme často desky, které nám dorazily v promo materiálech, ale oficiálně ještě zveřejněné nejsou. Každopádně doufáme, že i tak dokážeme, ve zbytku toho co jsme vybrali, rozšířit vaše hudební obzory.

2) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři redaktorů.

3) REDAKTORSKÝ LIST: seznam desek, které redaktor vyposlechl, avšak které se nedostaly do žebříčku (kritériem je aktuální rok, případně stáří maximálně 6 měsíců). U těchto desek se můžete kochat i obaly. Starší, bonusové, jsou pak řazeny chronologicky.

(6) RETROMORPHOSIS - Psalmus Mortis (02/2025)

LooMis: kompletně a podrobně obs(t)áhnuto v recenzi. Podařené pootevření dveří do Kabinetu. (8,5/10)
brutusáček: pohrobstvo Spawn of Possession, jeho přímé následnictví, které si bere vše důležité, ale vykračuje si svojí cestu. (8/10)
MXL: čtyři pětiny švédského tech-deathového božstva Spawn of Possession se rozhodly k restartu kultovní kapely pod novým pseudonymem, když pouze bicmana nahradil bývalý kladivář z Decrepit Birth. Bez diskuze vynikající songwriting navazuje na kulty Incurso a Noctambulant, skladby rozhodně nesplývají, jsou to jasní SoP. Ale co ten zvuk?! Rozčvachtané kopáky bez impaktu a dobrácky uhlazené kytary mě vskutku děsí. Christian Muenzer si to buď nepohlídal, nebo to takhle chtěl, a ani jedno mi nedělá radost. Vokál má klasickou kulometnou kadenci a technicky naprosto v pořádku, brilantní Caspersenova basička (mezitím prošel veličinami jako Deeds of Flesh, Igorrr, Blood Red Throne, Abhorrent a právě Decrepit Birth, kde narazil na KC Howarda), účelné atmo keyboards. Dobrý. Budu to muset ještě trochu rozdýchávat. Žralok je to velký a posedlý, ale tak trochu s vylámanými zuby.
onDRajs: přiznám, se, že mě tenhle "revival" Spawn of Possession bere asi i víc než oni. Přehlednější, ubylo preludování, přímočařejší, zároveň valivěji útočnější. člověk se nemusí mořit s naposloucháváním. Stárnu, sakrblé…
bizzaro: Spawn Of Possession jsou skoro zpět, jen trošku retróznější.
A hlas přidal i Kory.

(6) DREAM THEATER – Parasomnia (02/2025)

LooMis: a tady je naopak potěšení, které je samozřejmě ovlivněno návratem Mikea Portnoye a tím i jakési (staré) dobré chemie. Podobný pocit, jaký jsem měl, když v roce 1999 přišel Jordan Rudess, tu samozřejmě není ani zdaleka. DT už v podstatě jsou jako vánoční stromeček (těšíte se na dárky, ale koule tu jsou taky jen na ozdobu), ale to srdíčko si u mne získali starými deskami a mám to jednou za čas rád, jako ty Vánoce. Parasomnia samozřejmě není druhá Metropolis, ale tohle je deska, ke které se budu rád vracet. (7,5/10)
Baara: pro fans asi paráda, na mě je to příliš sterilní (emoce nula nula nic). Mně LaBrieho vokál k tomuhle typu hudby prostě nesedí, ruší mě a tomu, co umí složit a vyprodukovat muzikant,i nic navíc nedodává. Muzikantskou kvalitu samozřejmě popřít nelze a instrumentální verzi alba si poslechnu ráda. (7/10)
onDRajs: není to úplný průser, ale zklamání rozhodně ano. Častokrát je to úplně neškodný power metal nebo aranžemi přiklášlený bigbít, prostě prog nikde. Návrat Portnoye je krokem k Metallice, ne krokem ke starým dobrým Dream Theater. A přitom měli s minulou deskou tak dobře našlápnuto...
nadrom: vše jsem shrnul v recenzi, návrat Mikea Portnoye mi chutná.
DarkXane: nostalgický odér návratu (až na kláves mistra) sestavy z časů Images and Words a Awake možná může někomu, včetně mě, zatemňovat racionální úsudek, ale instrumentální radosti deroucí se z desky jsem podlehl až podezřele snadno, tak proč si to kazit nějakým pitváním a srovnávačkama. A že bylo mnohé již mnohokrát slyšené, a že tam je slyšet někdy až moc Metallica, a že tam je a není já nevím co všechno? No a co jako… tak jednoduše konečně další zábavný Dream Theater ve svojí okázalosti a taky s excelentním zvukem, že jo J. (9/10)
bizzaro: předchozí platňa A View from the Top of the World byla promakanější, lepší a je asi tou nejlepší v pozdní éře, nicméně byť se s návratem Portnoye výraz vrací k bigbítovosti a přímočarosti, Parasomnia je dobrá poslechovka.

(3) CHAOS INCEPTION – Vengeance Evangel (01/2025)

AddSatan: viz vaněna minule. Energický, nasypaný, poměrně na/promakaný death metal. Mix Morbid Angelcorpse, Krisiun, Hate Eternal, Deicide a následníci Diabolic, Centurian, v poslední i Portal atd. Občas „oldschoolově“, nathrashle odlehčený, možná až moc dynamický (?), řidší zvuk kytar od Petucca lze přifouknout v eqv., hezky drnčivá basa, mlasku ubrat, ale kopou. I sóla převážně dobrý, byť místy trošku „pidliheavík“, vokál ok, mohlo by to být zlobivější, ale i tak spíš baví. (Bandcamp)
brutusáček: skladby to má umouněný, ale Hate Eternal to není, jasný pane. Po dlouhých 13 letech přichází CHI s třetí deskou, která potěší všechny fandy peklo death metalu, k dostání v tuzemském Lavadome rec. (8/10)
nadrom: naprosto prvotřídní death metal. Hodně technický a virtuózní, ale zároveň agresivní a nasypaný. To je všechno, co má death metal mít. Má to celkem morbid vibe. U tohohle určitě nějakou dobu zůstanu.

(3) OBSCURA – A Sonication (02/2025)
LooMis: A Valediction, byť dostalo v recenzi na frak, jsem chápal jako úkrok k masám. Ale novinka je, bohužel, poklesem tvůrčí kreativity. Je to marný. Daleko víc mne poslední dobou zajímá, s čím přijde Fountainhead. (5/10)
brutusáček: nikdo povolanější než šéf v recenzi to světu a městu nemohl sdělit. Z tábora Obscury dorazilo po všech stránkách velké mrzení a ačkoliv mám slabost pro slabé desky v diskografií, tady se budu vracet jen ztěžka, tohle je prostě nedodělek. (5/10)
DarkXane: poslech na poslední chvíli pod klatbou šéfovy recenze a pocity zatím žádné. Jako svižné melodické pozadí a nikoli k soustředěnému poslechu ale dobrý. (6/10)

(3) PHRENELITH - Ashen Womb (02/2025)

vaněna: mám pocit, že vlnka zájmu o old school death metal opadá, ale některé spolky se na jejím vrcholu stále drží. Ale ty riffy nějak nebaví. (6/10)
mIZZY: třetí řadovka od jedné z nejzásadnějších kapel současné deathmetalové scény z Dánska. Za sebe říkám, že aktuální podoba Phrenelith mi sedí rozhodně více než novější tvář Undergang. Valivé riffy, až blackově temná atmosféra, dobrý growly, dost ok deska. (Bandcamp)
MXL: dánská deathová choroba je pro opakované hraní v ČR vcelku známou záležitostí. Na mě vyskočila novinka, protože byla, stejně jako Námöl, exkluzivně zveřejněna na peruánském YT kanálu Death Madness. Severský sound tentokrát, zdá se, lehce ustoupil a zní to ještě víc morbidovsky. Urputný chlad se zápachem ohně roztahuje chřípí. Pro deathmetalisty toť božská mana. Novinka je možná oproti předchozím titulům melodičtější, trochu rutinní, avšak najdou se i nezvyklé chvíle. To když nám třeba Sphageion nabídne zajímavou hlukovější pasáž. Beru.

(3) PISSGRAVE - Malignant Worthlessness (02/2025)

mIZZY: třetí poctivá grcanice a námrd od Pissgrave. Co víc bys chtěl, vole? (Bandcamp)
brutusáček: název samozřejmě cením, jinak taková war/grind metalová blbůstka.
Dantez: deathmetalové čvachtání z nejvrchnější police potřetí, asi naposledy. A dosud v nejčistším provedení, které nijak neškodí hnusné fazoně kapely. Hudebně nejde o posun od minulých nosičů, standardy jsou ale se ctí zachovány.

(3) SCOUR - Gold (02/2025)
sicky: black/grind supergroup, v jejímž čele stojí slovutný Phil Anselmo, po dvou EP vydává plnohodnotné album a stojí to zato. Přísná vichřice, která ovšem sedí pěkně v řádku a poctivě zařezává. Překvapuje i mistrův vokál svoji sofistikovanou ukrutností. (7,5/10)
LooMis: je to zlý a Anselmo zní, že je ve svém živlu. (9/10)
nadrom: jak jsem byl neskutečně nadšenej ze singlů, tak deska zatím trochu zklamání. Riffově mě to tolik nezaujalo a neskutečně mě serou intra protkaný deskou. Ale zatím jsem poslouchal zběžně, třeba mě to ještě chytne. Anselmo každopádně skvělej.

(2) ARCHITECTS – The Sky, The Earth & All Between (02/2025)

DarkXane: arénové ambice původem brightonských metalcorových signatářů jsou již dávno nezvratitelné a spolu s vyžehlenou velkolepou produkcí se podepisují i na jedenácté řadovce. Jako spíše náhodného návštěvníka těchto žánrových vod mě může napjatá diskuse o balancování mezi starým světem a letem k nebesům za novými horizonty nechat chladným a jako výletník do alternativních metalových kompozic nemohu být tedy ani zklamán. (8/10)
bizzaro: tohle se nám sem jen tak asi nedostane, ale vytknout se toho asi moc nedá. Písničkovej, zpěvnej, ale přesto furt dost tvrdej metal(core).

(2) BRAINSTORM – Plague of Rats (02/2025)

LooMis: v rámci diskografie Němců takový lehký nadprůměr, jsou tu dobré věci, které nalákaly, ale i průměrnější (vatové). Ale oceňuji, že balada, která desku dokáže zabít, tady není. Jediná pomalejší věc nakonec ukazuje do nejlepší, co Andy a spol. vždycky dokonale ovládali – hymnické sbory, chytlavá kytarová sóla a rytmiku, která rozbuší srdce. (7/10)
DarkXane: čtrnáctá studiovka německých powermetalových klasiků nepřekvapila a pokračuje v tradici energické melodické metalové jízdy uchu starých pardů lahodící a nováčky zaháčkující. Milovníky metalových sukní může potěšit hostování Eliny z Leave’s Eyes na šestém tracku a na osmičce se mihnul se svým growlingem také její soukmenovec a zároveň frontman Atrocity Alex Krull. Novinka představuje neupadající formu veteránů a jejich elitní postavení na evropské heavymetalové scéně budiž zpečetěno. (9/10)

(2) EREB ALTOR – Hälsingemörker (02/2025)

MXL: už desátý zásek gävleborgských Bathory worshipers je servírován přímo z palub drakkarů v mlžných fjordech a plný střednětempých válečných tanečků s valkýrami. S šesti písněmi, půl napůl švédsky a anglicky, vyplouváme v rytmu fousatých veslařů se sekyrami na zádech, nikoliv v zádech. Do těch jim totiž fouká příznivý vítr. Hned první song Valkyrian Fate vtipně začíná jak Mercyful Fate, nečekaný násyp nás čeká v Träldom, výraznější prostor zde dostal kromě tradičně čistého zpěvu a sborů i black vokál. Na první poslech takové hity jako na Vartigmman nebo Järtecken neregistruji, ale v zásadě jde stejně o tu atmošku, při které na nás ze síní Valhally mává sám strejda Quorthon.
DarkXane: jubilejní desátý výlet na skandinávský sever vstříc neposkvrněné divoké přírodě pod okem Ódinovým. Další vznešený epický hold Mistru Quorthonovi a všem jeho vikingským následovníkům. (8/10)

(2) HAVUKRUUNU – Tavastland (02/2025)

DarkXane: čtvrtá studiovka finských pagan blackoušů neopouští charakteristickou epickou stylotvorbu protkanou folkovými motivy, vše doladěno autentickou lyrikou ve finštině nařvanou nemilosrdným vokálem podporovaným triumfálními chorály. Heroické opusy o povstání proti církvi Kristově a melancholické melodie vykreslující majestátní hory, nekonečné lesy a zamrzlá jezera s mrtvými papeženci. (10/10)
Dantez: finská garda pokračuje ve svém svérázném pojetí black metalu, ve kterém se snoubí pohanská epičnost s bodrou porcí žánrové špíny. 

(2) IZROD - Ulica, trnje i kamenje (02/2025) (ep)

vaněna: vše bylo řečeno v recenzi.
mIZZY: byť mám osobně raději předchůdce Void Prayer nebo i jiné, přímočařejší projekty z Bosenské BM scény, nutno říct, že Izrod se podařilo nahrát opět velmi solidní EP. (Bandcamp)

(2) MANTAR – Post Apocalyptic Depression (02/2025)

mrkvivit: vysokooktanová jízda od startu do cíle. Možná tou svojí neměnnou zběsilostí trochu ubíjející, ale těch 35 minut se to dá vydržet. Pěkná produkce s čitelným zvukem ale ne sterilní. Určitě si budu muset poslechnout i starší věci pro kontext, protože nejsem obeznámen a tahle nahrávka je podle různých zdrojů (i zdejších) dost odlišná od předchozích. Pořád se mi v hlavě vynořuje aktuální turné Mantar po boku Kvelertak. Kdyby si Norové od Němců zase připomněli tu esenciální punkovou dravost (a zbavili se osmdesátkové manýry) a v opačném směru by se Mantar nakazili větší variabilitou, byl bych spokojený. (7,5/10)
DarkXane: pětatřicetiminutovka postapokalyptické kalové deprese na šestém (resp. pátém nepočítáme-li plně coverové album z roku 2020) energickém výlevu německého duetu. Kytara, bicí a sdílený zpěv, žádná změna v nástrojovém vybavení, a tedy dnes již tradiční Mantar. Punková anarchie nezkrotně válcuje v tuctu divokých skladeb a opětovně nutí ke skoku. (8/10)

(2) NYREDOLK - Barndommens hjem (02/2025)

mIZZY: první řadovka dánské zakuklené punk black bandy, původně ze stáje Caligari Records, dnes evidentně pod vlastním labelem. Nic nového pod sluncem, na rozdíl od jiných žánrových kapel pracují Dánové s celkem hutným, skoro až sludge zvukem, jako jednohubka určitě novinka zabaví. (Bandcamp)
Dantez: další z tuny black punků, který ale zaujme tváří. Snad proto, že tvář neukazuje. Pytle na hlavách jsou efektní a hudba šlape. Celek nedosahuje kvalit třeba loňských Hässlig, ale 25 minut poslechu pořád plyne hladce. 

(2) SAOR - Amidst the Ruins (02/2025)

vaněna: králové atmosférického/post black metalu jsou zpět se šestým albem. Zpívánky v nějaké gaelish, housličky atd. jo, tohle se poslouchá moc příjemně, doporučuji pro celou rodinu. (8,5/10)
DarkXane: skotský multi-instrumentalistický talent Andy Marshall na pošesté a naprosto excelentní pokračování unikátního protkání atmosférického black metalu keltskými folkovými motivy. Mávnutím struny se ocitáte uprostřed ruin prastarých hradů v bitevních polích a putujete zamlženou skotskou vysočinou, kam nikdy nevstoupila noha římského legionáře. Drsný bolestný vokál deroucí se zpět v ozvěně z prastarých věků za doprovodu sličné rusovlasé Elly (ženský vokál, píšťaly, …) v dokonalé epické atmosféře vedoucí k hlubokému hudebnímu prožitku. (10/10)

(2) SEPTICFLESH – Amphibians (EP) (02/2025)

MXL: už druhé EP Řeků od emise Modern Primitive obsahuje čtyři skladby, dvě metalové a dvě klasické orchestrální. Titulní sci-fi vál Amphibians oplývá ufologickým videoklipem, za který by se nestyděl ani Erich von Däniken. Jako by nám, v tom nejlepším, připomněl zašlé časy alb Ophidian Wheel nebo The Fallen Temple (tehdy ještě pod dvouslovným názvem Septic Flesh). Podíl na tom má Sotirisův čistý vokál, ale i Sethův growl, který se na svůj tehdejší, a mnou preferovaný, vokální rozměr rozpomněl. Skladba tvoří asi to podstatné z EP, epický a majestátní The Experiment je spíše typickým standardem kapely a doplňuje ho i symphonická verze. Další orchestrální track The History Repeat Itself beru jako teaser k další nové skladbě a stejně jako předchozí věc evokuje kapelní projekt Chaostar.
DarkXane: aténští deathmetaloví symfonici otálejí zatím s novým albem a poněkud nezvykle servírují druhé EPčko v řadě… anebo, že by ochutnávka na přece jen chystané album? Dva regulérní songy nemohou fanoušky Spirose, Christose a Sotirise nepotěšit; navrch dvě orchestrální skladby, které je možné přeskočit. Samozřejmě, že nechybí ani zde ženský element v podání Fany Melfi, manželky Christose. (7/10)

(2) VERTEX - The Purest Light (01/2025)

Kotek: rytmicky rozhozená riffovačka skládá poctu veličinám žánru (Meshu, Dilliny) a je to až překvapivě zábavný. 
bizzaro: takky tip z minulýho alba. Math/core už od podstaty názvu není rytmicky jednoduchá muzika, ale dá se dělat poslouchatelně a vlastně i přístupně. Tohle je důkaz.

HLADOMRAK - Fragments of the Great Dehumanization (01/2025)
- Jevgenij ze Stockholmu spolu s hostujícími muzikanty (lahodná šlehačka made by Nordjevel) opět udeřil, dobrá deska. (7/10)

DÉLIRANT - Thoughteater (02/2025)
- z disso blacku se stalo hodně konvenční zboží. Tato deska neurazí, nenadchne, vlastně jsem i třetí "play" dával tak trochu "na sílu." Přesto se ale nedá žíct, že by něco bylo vyloženě špatně. (6/10)

THEOPHONOS - Allegheny Rains (01/2025)
- DarkXane mě upozornil v topu minulého měsíce na tuto desku, a já nemůžu než souhlasit, že je prostě skvělá. Předchozí byla o něco divočejší, ale i novinka nabízí naprostou špičku propojení hc/blacku. (9/10)

INFERNAL FLAME - The Grave (02/2025) 
- precizní black z Polska, který v dobrém poměru kombinuje tvrdost a melodiku Horna s náznaky epiky Behemoth. Kdo hledá čístý black a nežádá úporné zlo, ten může být spokojen. (7,5/10)

CROSS BRINGER – Healismus Aeternus (02/2025)
- black metal, post-/dark hardcore, sludge, cca mix, poblíž, ffo: starší Plebeian Grandstand (Lowgazers), Hexis,Celeste, trošku i Orchid/DsO a „Fuck the Facts/Agrimonia hrajou black metal“ záchvěvy - nejen díky ženskému řevu (dobrej) Liny z Predatory Void. Sypec, místy math/“chaotičtější“ i většina pomalejších částí ok, jen to v pár místech ředí post/gaze zjemnění (i se zpěvem), byť ještě snesitelné. Skladbě The Vessel nemůžu vytknout skoro nic (mlask/čvacht), zbytek spíš „jen“ fajn/dost fajn, ale na poměry… resp. po asi 3 letech něco, co mě z „blackcore“ +- baví. (Bandcamp)

LUCRECIA DALT – cosa rara (singl/EP; 02/2025)
- maxisingl? - 3 odlišné verze art pop písničky s latino, dark jazz, dub a ambient vlivy. 2x feat. ambient pop/experimental „legenda“ David Sylvian (mj. i Arve Henriksen – Cartography), 1x violoncello (i skříp) mladší „hvězdičky“ Mabe Fratti. Dost fajn. (Bandcamp)

SOPHIA DJEBEL ROSE – Sécheresse (02/2025)
- omamný, potemnělý (avant?)folk či folk-rock, šanson, trochu ambient/drone (a neoclassical darkwave?) s místy až uhrančivým vokálem, francouzštinou a čarodějnickým i středověkým odérem. Mix/ffo: Nico, Catherine Ribeiro, možná trochu i Emma Ruth Rundle, Chelsea Wolfe, Diamanda Galás atd. Asi jedna z nej srovnatelných desek za min. rok, spíš déle. Více v recenzi. (Bandcamp)

SARAH BELLE REID & VINNY GOLIA – Accidental Ornithology (01/2025)
- akusticko-elektro (free?) improvizace na dechové nástroje (kontrabas flétna, bas-/klarinety, čtvrttónová křídlovka aj.), modular synth, glitch, gongy, má to představovat imaginární ptáky a jejich zvuky (což sedí). Zvukově zajímavá, barevná, dost dynamická až zběsilá věc (vágně kvazifree jazzová?), vtipná, místy i tajemně atmosférická (třeba 5.). Pěkný, zábavný. (Bandcamp)

UULLIATA DIGIR – s/t (01/2025)
- avant, jazz, psych, ritual, doom/post-, trochu i black metal, mix, poblíž, ffo: Oranssi Pazuzu, Merkabah, Neptunian Maximalism, The 3rd and the Mortal (96-97), Imperial Triumphant, Kayo Dot, Obscure Sphinx, Five the Hierophant apod. Převážně dobrý nebo min. fajn, ne úplně všude mi sedí vokály (přehrávání?), ale spíš jo, mlasku bicích ubrat, ale ok (dík radek.bx.bx) (Bandcamp)

WOJCIECH RUSIN – Honey for the Ants (01/2025)
- znovu až alchymistická slitina moderní i staré klasiky (až renesance), folku, elektroniky, harmo- i disharmonií, ženské i mužské zpěvy, dechy (mj. basklarinet v 5.), smyčce, klavír, synthy, písničky (tzv. art song?) i nepísničky. Oproti Syphon už tolik nepřekvapilo, ale je to asi i soudržnější, pěkný. Ariadne, cca post-moderní Dead Can Dance apod. (Bandcamp)

GENEVIÈVE BEAULIEU – Augury (09/2024)
- sólovka zpěvačky z Menace Ruine, ale blíž to má k Preterite. Převážně akustický, melancholický, lehce psych, snový, něco i temnější folk, akustická kytara, banjo, housle, trocha synthů/ambientu a hlavně ten zvláštní, „magický“ hlas/zpěv. Občas to připomene i folk brnkání starých Opeth či Agalloch. Pěkný zvuk, víc mě to asi baví od 3. skladby dál, ale i 1. a 2. fajn. (Bandcamp)

VVEETTAA – Hrdina (02/2025)
- tohle je debut jako víno! Docela mi poklesla brada. Sludgeová špína vystavěná na poctivých hardcoreových základech. Kytarový zvuk provzdušňuje saxofon a nenápadný elektronický podkres. Plno aranžérských i zvukových nápadů a přitom to fest tlačí. Svým způsobem mi to evokuje způsob, jakým pracovali No Means No – promyšleně, ale přitom silově. Texty v češtině punkově apelativní a podané velmi naléhavě. Zpívá a basu obsluhuje Tomáš Ledvina ze současného line-upu Heaving Earth, ostatní muzikuse neznám, ale taktéž žádná ořezávátka. Materiál vznikal delší dobu, předcházelo několik singlů. P. S.: Kapela aktuálně shání někoho za bicí! (8,5/10)

JULEK PLOSKI – Give Up Channel (02/2025)
- to je P.M.ko! - ? – Postmoderna! - ? – Samoúčelná úchylárna. – Jo, ahá! Ale zas až tak jednoduché to není. Julek Ploski je hudební (de)konstruktér, který se toho nebojí. Předkládá nám sonickou koláž vycházející ze soudobé vážné hudby avantgardního střihu s důrazem na klavír, experimentálního elektronického zrnění, polámaných nebo naopak až hardbassově průrazných rytmů a noiseových prvků. Kupodivu je to ale vcelku soudržné, dáme-li si čas na poslech. Jako hudební podkres k jakékoli jiné činnosti nelze doporučit. (8/10)

SUNNY WAR – Armageddon in a Summer Dress (02/2025)
- přesto že jméno umělkyně i název desky svádějí k představám o docela jiném žánru, máme zde co do činění s afroamerickou písničkářkou. Sunny War vychází z modernější verze amerického country (tzv. americany), která už není specificky mužskou a bělošskou doménou jako v minulosti. Žánr výrazně obohacuje o alternativně popové prvky a rockový fundament, pro který se vrací v čase až někam do 70. let. Velmi příjemná lehce poslouchatelná hudba pro odstínění metalového běsu. (7,5/10)

MOGWAI – The Bad Fire (01/2025)
- jsem rád, že Mogwai studiovky nesekají jako baťa cvičky. Vyplatí se počkat. Jejich instrumentální post-rock má na mě příjemně sedativní a relaxační účinek. Ale těším se i na obligátní euforické erupce, sporadické vocoderové zpěvy a melodické kytarové linky. Oceňuju taky jejich smysl pro podvratný humor v názvech skladeb (Pale Vegan Hip Pain…). Na The Bad Fire jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. (7,5/10)

THE LEGENDARY PINK DOTS – So Lonely in Heaven (01/2025)
- melancholické pohádky strýčka Edwarda jsem tu již rozebral. Žádná revoluce se nekoná, ale je to pořád moc dobrá, emocemi prodchnutá muzika. (7,5/10)

LAMBRINI GIRLS – Who Let the Dogs Out (01/2025)
- kolem téhle dívčí punkové kapely bude asi brzy velký humbuk (on už vlastně v cizojazyčných médiích je) a to mají za sebou jen pět let existence a jedno EP. Teď přichází dlouhohrající debut, na kterém křísí tu prapůvodní punkovou zuřivost a naštvanost na všechny a na všechno (hlavně na macho sexisty). Otázkou je, nakolik je to všechno dobře promyšlený marketing, včetně snahy šokovat nezvyklou otevřeností. Každopádně hudba je to na poslech velice autentická a nas*aná! (8/10)

KIM DEAL – Nobody Loves You More (11/2024)
- Kim Deal, druhdy basistka Pixies a zakladatelka The Breeders, si na sólový debut počkala až do svých 63 (!) let. Nemůže nás nakonec tolik překvapit, že je to nahrávka opravdu vyzrálá a navzdory stylové pestrosti kompaktní. Na úvod dostaneme titulní, princeznovským hlasem podanou křehkou baladu, ale časem se dočkáme i indie kytarovek odkazujících na Pixies a rozverných popěvků i dalších balad… Často si při poslechu téhle desky vzpomenu na tvůrčí metodu Becka, hlavně na albu Midnight Vultures. Jedna z posledních produkcí Steva Albiniho. (8/10)

RÓIS – Mo léan (10/2024)
- tohle je velké překvapení! Zpěvačka Róis na aktuálním albu spojila starobylou tradici irských pohřebních písní a soudobou elektroniku, folk i jazzové postupy. Róis disponuje expresivním hlasem, se kterým umí opravdu dobře zacházet a tvořit atmosféru. Občas se vnutí vzpomínka na Sinéad O’Connor, nejen kvůli irskému původu, která mívala podobnou sílu a barvu vokálu. Velmi silné album, občas až mrazivě temné a husí kůži nahánějící. (8/10)

DRŤ – Drôtenky (11/2024)
- pro mě jednoznačně největší objev poslední doby. Spíš aktivistická hudební performance než běžné album. Slovenský avantgardní skladatel saxofonista Miroslav Tóth spojil síly s experimentální básnířkou a performerkou Zuzanou Husárovou. Výsledkem je album, které kombinuje soudobou klasickou hudbu, fónickou poezii, sludge, freejazz, improvizaci a mnoho dalších elementů. Strašlivý úlet, ale mimořádně silný zážitek. (8,5/10)

KIIRA - Syvyyden yllä (02/2025)
- tento minimalistický finský black mě naprosto uhranul loni na Sturmes Reigen festivalu. Nová řadovka je poněkud méně hypnotická a více melodická. Svým způsobem připomene směřování Vemod, u některých melodií máte pocit, že jste už párkrát slyšeli (poslední song jsou třeba totální Mišpyrming), ale je to vlastně hezké, byť ničím extra výjimečné album. Předchůdce Iättömän sanat je za mě silnější, ale i Syvyyden yllä mě baví opakovaně protáčet. Naživo bych si Kiira rozhodně rád zopakoval. (Bandcamp)

DYSANGELIUM - Exxekratus (EP) (02/2025)
- fajn EPko, sice hudebně ničím extra vyčnívající, ale na Německo slušný BM. Oproti předchozí řadovce mi zde ani tolik nevadí hospodsky uřvaný oi vokál. Fans WTC kapel budou pravděpodobně spoko. (YouTube)

NACHASH - Eschaton Magicks (01/2025)
- norský black metal, který prakticky vůbec nezní norsky. Nachash jsou především pro uctívače první vlny BM. (Bandcamp)

REVENGE - Violation.Strife.Abominate (01/2025)
- souhlas s Dantezovým verdiktem z minulého měsíce. Ne že bych od Revenge čekal nějaký větší progres, ale přijde mi, že se už fakt moc opakují a ani to násilí zde není kdovíjak extrémně vyhrocené. (Bandcamp)

SANCTVS & SOTHERION - Inter Mortuos Liber (Split) (01/2025)
- společný split sólo projektů BST z Aosoth a Xaviera z Gevurah. Byť jiné nahrávky od obou těchto pánů mám podstatně raději, jedná se o zajímavou spolupráci podobně smýšlejících hudebníků. Covery od Darkthrone a Mayhem included. Osobně za mě vyhrává spíše materiál od Sanctvs. (Bandcamp)

LARVAE - Arousal Of The Crawling Creature (EP) (01/2025)
- nové EPčko Larvy, tentokrát i s Corňákem za bicími. Gore death doom se slušným zvukem. (Bandcamp)

PETRALE - The World Down There (11/2024)
- vše důležité bylo zmíněno v recenzi. Osobitý dobrý black metal z Chorvatska. (Bandcamp)

MORSCH - Morsch (Demo) (04/2023)
- díky tomu, jak nečekaně super gig předvedli v Jeně na Cursed Cortex. Hodně přísný death doom, tuhle kapelu bude mít smysl sledovat. (Bandcamp)

THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE + THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION - vše
- kvůli nadšení z oznámení koncertního reunionu v Berlíně. (Bandcamp),(Bandcamp)

ALBERICH - Nibel-Infrared Vol.1 (02/2025)
- velmi kvalitní mix power electronics, industriálu a temnýho techna na Hospital Productions, ideální při řešení exitencialních krizí.

DEATH DISCO - Death Notes (01/2025)
- tady je to v názvu, tvrdý elektronický hitovky od Samuela Kerridge, masteroval kdo jinej než Justin K. Broadrick.

FACS - Wish Defence (02/2025)
- pěkná kytarovka na pomezí noise a art rocku, víc nálad a míň beznaděje než minule.

DAMON LOCKS - List of demands (01/2025)
- barevná jazzová psychedelie na International Anthem, tentokrát političtěji a s výraznou dávkou mluvenýho slova. Proč ne? 

GENERAL MAGIC - Bosko (01/2025)
- hravá, neortodoxní elektronika, radost z neobvyklejch nápadů, která místy připomene třeba Shit & Shine. Ano.

16 - Guides For The Misguided (02/2025)
- tvrdý, zemitý sound, fortelné sludge riffy a tíživou atmosféru sem tam zpestří na poslech příjemný moment. Amíci jsou i na desátém albu stále příjemně sveřepí, neústupní a v neposlední řadě kvalitní (8,5/10)

HANGMAN'S CHAIR - Saddiction (02/2025)
- pozoruhodná kapela, která bezesporu uvízne v paměti. Melancholický doom metal s výrazným melodickým zpěvem plus hutné, skoro až djentové kytary zní dohromady zajímavě. Už minulé album, byť se mi zdálo nedotažené, zaujalo. Novinka je v tomto směru lepší, sice tomu pořád něco chybí, ale nadruhou stranu tam toho i dost je. (7/10)

SILVERSTEIN - Antibloom (02/2025)
emo - punk - post hardcore matadoři vydávají už dvanácté album a vypadá to, že jak energie tak nápady jim stále nedochází. Střídání řevu s melodickým vokálem a změny klidných a hc-punkových nálad se jim stále daří nadmíru dobře. (8/10)

THRONE - Ossarium (02/2025)
- tvrdé, pomalé sludge z Itálie. Brutální sound i vokál z kapely dělá nekomerční, undergroundovou až sklepní záležitost, slyším zde však potenciál k růstu. (6,5/10)

VEILBURNER - The Duality of Decapitation and Wisdom (11/2024)
- tohle je takový nečekaný opožděný dáreček z diskuze u Heirarchies. Velmi podařená fúze avantgardního metalu, disonance, blacku, deathu s kytarovými psycho sóly. Snaha neopakovat se a stále experimentovat garantuje dvouciferné číslo na počítadle poslechů. Tímto děkuji vaněnovi za opětovné připomenutí. (8,5/10)

SOERD – Keldrikojast (02/2025)
- i v Estonsku se hraje obstojný black metal! (7/10)

PENTAGRAM - Lightning In A Bottle (01/2025)
- těžko uvěřit, že strašidelný dědek Bobby Liebling nejenže pořád žije, ale neochvějně dál pouští hrůzu ve své legendární kapele. Dokonce takovým způsobem, že videa a fotky jeho vykulených stařeckých grimas virálně zaplavily nejen metalové kanály na všech sockách. Doom metalem říznutý hard rock prosycený chytlavými sabbathovskými riffy a rázně pumpující rytmikou je zároveň cestou časem do nejtemnějších zákoutí hřbitovních sedmdesátek. Rozostřený doom cajdák Lady Heroine nebo zaprášené Cathedral evokující Walk the Psychopath, to mě vzalo na první dobrou. Se slzičkou vzpomínám na excelentní živák na BA 2022. Kult!

CANAAN - Some Last Echo (12/2024)
- kupodivu stále nepříliš známá italská kapela s mnoha přesahy se za třicet let existence dostala  zejména do povědomí fajnšmekrů libujících si ve zvláštní kombinaci gothic/doom/folk/ambientu, cold wave a v experimentální avantgardě potažené smutečním suknem. Novinka je však i v diskografii Canaan dosti výstřední. Jemná elektronika se mísí s decentní kytarou Jariho Lindholma ze švédsko-francouzských melodoomers Enshine. Nahrávkou prostupuje bolestně procítěný hlas masterminda Eibon Records Maura a příležitostně těžkopádné martial beaty. Často až intimně tichá a temně melancholická hudba na sobě nese patos new wave osmdesátých let. Občas uslyšíme echa starých Clan of Xymox z dob 4 A.D. nebo pozdějších dreamy skladeb od Tiamat. Není to metal, ale mohlo by se líbit fanouškům Ulver. Nahrávání se navíc ujal Greg Chandler z Esoteric, a také on zanechal na “Poslední ozvěně” svůj otisk.

KILLSWITCH ENGAGE - This Consequence (02/2025)
- metalcore jde, až na výjimky, dost mimo mě. Nicméně KE nelze upřít tlak a nemalou instrumentální zdatnost. Dokonce trauma z vlhkokalhotkových zpívánek dokáže nejednou rychle zaplašit vcelku chutně uvařený kotlík trashové agrese, sypačky se dějí a Justinovy blastbeaty patří k nejlepším momentům desky. Naživo to asi bude pěkná diskotéka.

BONG-RA - Black Noise (02/2025)
- industriální temnota největší v podání bubeníka mých oblíbených doomerů Celestial Season. Jason Köhnen se od konce devadesátých let etabloval nejen na holandské na elektronické scéně s dost nadupaným hlukovým break core a od těch dob přes nesporně experimentální status projektu stále více inklinuje k doommetalovému pojetí. Avšak s velkým vykřičníkem! Stále jde o záležitost prodchnutou strojovým zlem, mechanické beaty se nebojí rozběhnout v rytmu jungle nebo zlámaného techna. Pro mě osobně je překvapením i label Debemur Morti, který novinku vydal, ale je fakt, že odér neosobního zla a černého hluku je velmi intenzivní. Určitě nadchne příznivce Godflesh nebo třeba domácích MAC of Mad.

THE GREAT OLD ONES - Kadath (01/2025)
- Lovecraftiáni z Bordeaux přišli poslední lednový týden s pátou řadovkou. Kampak se to však sunou chapadla do nedávna ještě výrazně post-blackově znějících služebníků Cthulhu? Žádnou zásadní změnu nečekejte, ale Frantíci se zdají melodičtější a tak nějak srozumitelnější. Taky zvuk mají více robustní než na předchozím válu Cosmicism před šesti lety. Nejednou se ocitáme tváří v tvář tradičněji znějící blackové produkci, i když na druhou stranu se ve finále při každé skladbě dočkáme nějaké té zajímavé atmosférické nebo rytmické finty. Nakonec, o co jde, poslouchá se to dobře.

RICHARD HENSHALL – Cocoon (2019)
- za mě fusion v top kvalitě. Vyplní krásně čekání na Richardovo další EP a další fošnu Haken.

SUFJAN STEVENS, BRYCE DESSNER, JAMES MCALISTER, NICO MUHLY – Planetarium (2017)
- velice zajímavá, těžko zařaditelná procházka po Sluneční soustavě plná kytary, elektroniky a nálady. Na sólo procházky či dlouhé cesty jako dělaná.

FENNESZ - Mosaic (12/2024)
- vyšlo v prosinci. Fennesze jsem před lety ztratil z dohledu, říkal jsem si, že je na čase to napravit a ejhle, po pěti letech vydal desku. Mosaic mi sedl, vzhledem k minulosti Fennesze asi nejde o převratný okamžik jeho kariéry, ale přijde mi, že skladby mají větší děj a nejdou odnikud nikam jako dřív (k dřívějším nahrávkám se musím vrátit, třeba (určitě) změním názor). Je to znát hned v otvíráku Heliconia, který má dynamický průběh (od počátečního bombastu až po minimalisticky křehký závěr). Každá skladba má jiný charakter, jiný odstín, feeling a možná i zpracování. Že by taková antologie dosavadních postupů? (Bandcamp)

BELOW THE SUN - Immanence (11/2024)
- Rusové vydali v tichosti třetí desku. Opět na pomezí funeral doomu a post-metalu, nicméně druhá škatulka převládá. Určitě lepší než nevýrazný Alien World, ale furt slabší než debut Envoy. Pořád mám pocit, že v Sibiřanech třímá nevyužitý potenciál - když přitvrdí, tnou do živého, v klidnějších pasážích jsou to ale postrockové zpívánky. Poměrně překvapivě rozjuchaná je instrumentálka Beholder, která odsýpá v drumandbassovém rytmu. Budu zkoušet dál. (Bandcamp)

ADRIAN BELEW - všechno
- pamatuju si, jak jsem kdysi prahl po tom slyšet sólovou tvorbu někdejšího kytaristy King Crimson. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že jde vlastně "jen" o písničky v duchu nové vlny. V posledních měsících jsem se k tomu vrátil a Belew mě naopak potěšil. První dvě jeho desky jedou v duchu Davida Bowieho a Talking Heads, ale jeho hra na kytaru má invenci, skladby si dobře pohrávají se žánrovými klišé a nakonec bych se ani nebránil označení avantpop(rock), byť hitového charakteru. Devadesátky se nesou v duchu mainstreamového zpřístupnění i recyklace (viz akustické verze jeho songů), prog a přitvrzení ovšem přijde až s příchodem nového milénia. Na Side One hostují bubeník Tool a basák Primus a oba vlivy jsou jasně slyšet. Album e (2009) - první jako Adrian Belew Power Trio - je regulérní krimsoňárna v duchu alb Power to Believe a ConstruKction of Light. Propletené kytary, složité polyrytmy, nářez!

HIRAX – Faster than Death (02/2025)
- svižná, rychlá a ultrakrátká deska. Nic víc, nic míň. Thrash old school střihu s melodičtějšim zpěvem. Neurazí, ale ani nějak extrémně nenadchne.

DECLINE OF THE I – Wilhelm (02/2025)
- Johannes Judicaël aka A. K. [Adrastis Korgan], mimo jiné také jeden z odhalených ústředních protagonistů dystopického temného klenotu Neo Inferno 262, tlačí už patnáct let také tuto pařížskou post-black metalovou vysoce intelektuální káru. Pátý počin je zároveň druhou částí koncepční trilogie tematicky vycházející z filozoficko-teologických úvah Sørena Kierkegaarda. Poměrně agresivněji nadrcený avantgardnější zvukový monument není až zase tak „post“ a nenechá nikoho na pochybách o naléhavosti témat dánského inspirátora. Velice ponurý mix nevhodný pro všechny v jakémkoli existenciálním stavu zoufalství, ze kterého ani sebevražda bez vyrovnání se s Bohem nepřinese vysvobození. (10/10)

GRÀB – Kremess (02/2025)
- původem německý blackmetalový duet produkuje od roku 2015 poměrně uvěřitelnou chladnou atmosféru v duchu norských tradic. Pod kuratelou bývalého zpěváka Dark Fortress Grànta, kterému ovšem nově s nástroji sekunduje Angličan Dan Capp (ex-Winterfylleth), a s odkazem na bavorskou historii, včetně používání dialektu v lyrice, reprezentuje druhé album působivé emocionální zachmuření plné dílko, které vystihl skvěle taky obal desky. Ostatně ten jako kdyby vypadl z Erbenovy Kytice. (8/10)

KRYPTAN – Violence, Our Power (02/2025)
- povedený švédský atmo blackmetalový debut bokovky zpěváka a kytaristy z doom deathových October Tide. Vokál Alexandera Högboma je dostatečně nenávistný a dokonale vynikne ve třetím tracku ve švédštině. Na bicí si zahostoval Victor Parri, toho času bušící třeba i v Isole nebo Valkyrja. (8/10)

SARKASM – Carnival of Atrocities (02/2025)
- kanadští veteráni death/thrash metalu začátku devadesátých letech jsou unikátní již tím, že natočili čtyři dema v letech 1990 až 1992 a pak se rozpadli. Od té doby se dali několikrát dohromady kvůli živým vystoupením, ale debut vydali až v roce 2023 a jelikož na stará kolena nemají dost, tak se v letošním únoru objevila jejich druhotina. Nevěda, že se jedná o znovuzrození, byl bych v pasti prvorozených tvůrců v moderním hutném soundu. Nechybí ostré kytary a technická vycizelovanost. Jednotvárnější vokály Bruno Berniera mně na rozdíl od některých kritiků do převážně středně tempového pohupování sedí i vzhledem k lyrické stránce. Jako ochutnávku lze začít třeba s pátou Cold Empty Rooms. (8/10)

SARKOM – Exceed in2 Chaos (02/2025)
- ortodoxní blasfemická norská blackmetalová klasika po jedenáctileté pauze neodumřela, ale doručila teprve pátý sirnatý produkt, ač již více než dvacet let na scéně. Tady není co vymýšlet, vypnout mozek a vsadit na zvířeckou jistotu a nespoutanou nenávist á la Carpathian Forest, Gorgoroth, Tsjuder, 1349, atp. Nihilismus a satanistická destrukce v tom nejlepším střihu. (8/10)

SINNER – Pity Fate (01/2025)
- nečirou náhodou na mě vyskočil asi poprvé black metal bulharské provenience, tak musím tento jeden letmý poslech hlásit. Třetí album v sólovém provedení jakéhosi Darga se Sofie, který to kroutí od roku 2019. Pokus o zadoomovatělejší provedení, monotónní riffáž… bráno jako rarita. (5/10)

UNREQVITED – A Pathway to the Moon (02/2025)
- dnes již nikoli utajovaný kanadský individualista Wili Melsness aka 鬼 se v roce třicátého jubilea svého zrození vydal na experimentální cestu k měsíci prostřednictvím sedmé řadovky, která tak vyšla přesně měsíc po jeho lednových narozkách. Nově výraznější vokály nemusí každému sedět, ale oddechový blackgaze / post-blackový sound k vesmírné odyssee mě slušně po letech zabavil. (7/10)

VERMILIA – Karsikko (02/2025)
- sympatická paganská super diva Julia Mattila již potřetí od svého vletu na scénu před osmi lety prezentuje unikátní one-woman impresivní multiinstrumentální dovednosti. Ty jsou podtrhovány ať již do osidel lákajícím okouzlujícím sladkým melancholickým vokálem či jeho čarodějnickým odvarem v podobě blackového hrdelního skřehotu z jámy pekelné linoucího se (za který by se nemusely stydět ani jiné na první zdání vyhraněnější dámské ikony žánru), a to jak jinak než v rodné finštině vytvářející dokonalý podkres atmosférických folkmetalových rytmů. Milovníci krvavých blackmetalových ženštin zjevujících se z lůna divokých lesů by měli zbystřit, tady by mohli nalézt svou královnu, která by i třeba někdy až přijde její čas mohla usednout na trůn vedle krále Quorthona. Tak trochu jiné folkové paroží a větvičky…100 %. (10/10)

WARDRUNA-Birna (01/2025)

THE WEEKND – Hurry Up Tomorrow (01/2025)
- završení epochy pod pseudonymem The Weeknd v podobě dlouhé, filmově pojaté desky, která se díky ladným přechodům opravdu dá poslouchat jako hudební snímek. Svou sílu ukazuje zejména na začátku a na konci, rovněž se pyšní uměleckou košatostí, která staví Abela nad drtivou většinu popových hvězd současnosti.

LADY GAGA – Mayhem (02/2025)
- návrat k začátkům, kdy Gaga působila jako lehce bizarní zjevení schopné přizpůsobovat prvky tehdejší popové hry svým pravidlům. Mayhem se snaží toto nastavení mysli vrátit, nedaří se mu úplně, ale když už, tak velmi dobře. Singl Abracadabra mluví za vše.  

FAIDRA – Dies Irae (01/2025)
- Faidra pokračují v kultivování ambientního black metalu, který staví na receptu Burzum, kde nejvíce vyvstávají střední tempa pomalejší melodické riffy a ambientní aranže. Nyní trochu více do epična, což nevadí. 

(01/2025)
- tohle je tip od Danteze z minulého alba, který mě fakt dost baví. Artpopová klubovka?

JINJER – Duél (02/2025)
- výtečná a strašně vyrovnaná deska, která tady asi taky prošumí. Tvrdý prog vystupující až nějam k djentu s vlastním xichtem, překvapení.

PAPAMICHAEL – Project Oracle (02/2025)
- svěží parádní fusion. Papamichael (kytara, synth), Simon Phillips (bicí) a Jimmy Haslip (basa) + nějaký ten host, třeba Jan Hammer.

UNIKNEIM – C (12/2024)
- potřetí, kdo to sem do Alba cpe, jsem po Bejbovi/Gábovi a AddSatanovi já. Starší TDEP, The Locust, Daughters… experimental grindcore/mathcore.

NAPALM DEATH - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism (2020) & Resentment Is Always Seismic - A Final Throw of Throes (2022)
- nadrom mě svým reportem poslal zpět. 

OMINOUS RUIN – Amidst Voices that Echo in Stone (02/2021)
- topovka tech death.