Ani pořádně nevím, jak jsem se ocitl na tomto koncertě, snad mentální teleport zafungoval a já se ocitl před vchodem do Rock Café. Velký černý autobus dával najevo, že Sepultura již je tady a nejen to, krátce před osmou hodinou se kapela samotná promenáduje po Národní Třídě. Těžko říct, co pořadatele vedlo k tomu, aby Sepulturu uvedli v tak malém prostoru. Samosebou bylo vyprodáno, navíc se však nabízí otázka, proč by takoví matadoři měli vymetat kluby. Ani jsem netušil, jak následný koncert a vlastně celý večer zodpoví tuto všetečnou otázku.
Sepultura už na podporu poslední desky Dante XXI jedno evropské turné absolvovala, a to v netypické roli předskokana In Flames. Už tehdy jsem se divil, jak jsou dějinné paradoxy kruté, ale druhá šňůra po starém kontinentu (tentokrát v jasné roli headlinera) mi tehdejší otazníky vyjasnila; současná živá prezentace Sepultury totiž opravdu na víc nemá. Ale nepředbíhejme.
Když se dostanu do útrob podniku, tak již hodnou chvíli trápí struny (a mě) Forever Will Burn. Věřte mi, že na této kapele není zajímavého zhola nic (proletář by volil výraz typu „lautrhovno“) až na fakt, že basák je neuvěřitelně podobný Xavimu (opět bg) z Ion Dissonance (vs1 -:- vs2). Takže se vlastně bavím spíš než studováním tvorby FWB rejstříkem mimiky zmíněného človíčka. Když už si začínám říkat, jestli to fakt není on (stejný postoj, výška, grimasy, bříško), tak to kvintet zaplaťpánbu balí. Pro neznalé: FWB drhnou metalcore německé provenience s nulovým potenciálem vlastní tváře, byť naživo dobře šlapající. Jak mám ze studiovky přímo „strach“, tak naživo se splňuje stylová devíza, postavená na živelnosti a chytlavosti. Narvaný sál však aplauduje a to mě nutí se rozhlédnout kolem sebe pořádně. Průměrný věk všech zúčastněných je hodně pod dvacet a mně jsou jakékoliv další otázky zbytečné. Připadám si zde pomalu jako kmet, ale nakonec všem závidím, jak si to dokážou užít. Mé kritické oko nikoliv.
Jako druzí v pořadí se štengrují na pódium Betzefer a i když je jejich tvorba tak o třídu zábavnější, nakonec mám stejně pocit, že nejinteresantnější je fakt, že jsou z Izraele a mají levorukého bubeníka. Co dál? Nu, čtyřka si oblíbila přímočarý stonerock-metal, který příjemně šlape a může tak zkrátit dlouhé chvíle na dálnici. Cítím vliv Down nebo Pantery, především stylem „zpěvořevu“ a melodických linek. „It’s fucking rock’n’roll“ a to sedí. V průběhu jejich vystoupení dochází na skandování „dooms-“ na straně frontmana a jeho následného doplnění publikem přídomkem „-day“. Kapela je očividně potěšená dobře naladěným „davíkem“ a sype jeden vál za druhým, až to začne zatraceně splývat. Chyba. Jednotlivé věci se totiž nebezpečně podobají a dojem monotónnosti je neudržitelný. Takže konec a vyklízíme pole.
Ani se moc dlouho nezvučí a čtvrtá zástavka sepulturné může dojít naplnění. Zaznívají zvuky intra Dante XXI, pánové se valí na pódium a už sypou její první píseň. Frontman se dostavuje záhy… Pan Derrick je opravdu kus chlapa, valibuk, hora masa a svalů se tyčí nad všemi ostatními jako nezdolná síla. Zvuk v pořádku (i když ta druhá kytara tomu citelně chyběla), výběr songů taktéž (hrálo se především z poslední placky, došlo samosebou na povinné hity, kterými vhodně prokládali ještě nezažité kousky), ale NĚCO veledůležitého tomu chybělo. Možná nakonec to nejdůležitější, základní element, který činí hudbu hudbou – její duše.
Měl jsem ještě to štěstí, že jsem „hochy z Brazílie“ viděl v klasické sestavě po vydání Roots. To byla stále doba, kdy kapela táhla za jeden provaz, skupina tehdy spíš byla jakousi institucí, kvůli které jsem byl ochoten trhat povlečení na kusy. Letošní vystoupení postrádalo fluidum, větší charisma, tvář, cokoliv, co by mi zanechalo nějakou stopu na duši. Max je dávno tentam a jakkoliv to z desek nepociťuji jako alfu omegu neúspěchu, v Rock Café mi chyběl. Pachuť navíc narůstala po povinných Derrickových slovech „Praha je nejúžasnější místo na Zemi“, nechuti kapely nějak otevřeněji komunikovat s publikem („how are you doing“ jsme slyšeli, slyšíme a ještě uslyšíme, dokud budou fungovat zesilovače); přestávky mezi písněmi jsou minimální, jen to rychle odehrát, ať už jsme ve sprše. I vizuálně mi to přijde jako prezentace čím dál tím vyčpělejšího Kisserova projektu. Nynější nekončící klevety o chystaném réunionu jakoby vysávaly z kapely veškerou energii (tu upřímnost a lásku k hudbě mimochodem cítím víc z Maxových Soulfly). Z Roots se hraje jen jediná skladba, povinná a na samý závěr situovaná Roots Bloody Roots, nakonec si říkám, že je to možná dobře (na druhou stranu potěšila Escape to the Void). Už po hodině se vzdaluji od pódia a mám chuť to zabalit a odejít. Ne, vypiji pohár trpkosti do dna. Tupě zírám na plátno ve vedlejší místnosti a přichází mi na mysl, jestli toto vše není labutí písní nynější sestavy Sepultury. Tu bych koneckonců oželel, kdyby si staří harcovníci podali ruce a jejich řetěz již nerozpojili, což ostatně bylo cítit ze všeho, čeho předtím dosáhli. Ocenil bych taky v tichu ústranní poctivou desku, která by to potvrdila. Uvidíme. Do stejné řeky ale nevstoupíš.

GhAALL-ERKhA by onDRajs