Shodou náhod jsem se letos na jaře dostal ke dvěma knihám, které od sebe sice dělí 109 let, ale mají mnoho společného. Obě se odehrávají na Slovensku (Trhlina zcela, Vrby z větší části, resp. asi spíše na slovensko-maďarské hranici?), stylově jde přibližně o mysteriózní thriller/horor (nebo prostě mysteriózní příběh) a těží především ze styku člověka s přírodními a pravděpodobně i nadpřirozenými silami. U obou knih je mi ale sympatické, že prvky nadpřirozena zde nejsou podány až příliš explicitně a nikdy není ani zcela jasné, zda ony paranormální jevy nejsou jen výplodem fantazie hlavních hrdinů.
 
VRBY

autor: Algernon Blackwood

vydáno: Vyšehrad, 2018

The Willows (Vrby) napsal anglický spisovatel Algernon Blackwood v roce 1907, ale v českém překladu vyšly až 2018. Příběh vypráví o dvou dobrodruzích - vodácích, splouvajících Dunaj v době počínajících záplav, kteří se kousek za Bratislavou (tehdy Prešpurk) dostávají do oblasti plné písčitých ostrůvků, neustále se přetvářejících a mizících působením řeky. Ty jsou poseté keřovitými vrbami a především právě z nich, ale i dalších podivných jevů začnou mít dobrodruzi brzy nepříjemný pocit.

Styl a (archaický) jazyk v mnohém připomene slavnějšího H. P. Lovecrafta, ostatně ten tuto novelu označil za své nejoblíbenější žánrové dílo. Autor velmi detailně a až poeticky popisuje krajinu a působení živlů – vody, větru a propůjčuje jí až lehce snový ráz. Důraz klade i na zvuky. Pomalu stupňuje a občas uvolňuje napětí, hlavní hrdina – vypravěč - se snaží všechny záhadné jevy vysvětlovat racionálně, což se mu většinou daří ve dne, v noci už méně. Podobně jako u Lovecrafta občas působí lehce komicky vrstvení slov souvisejících s pocity hrůzy a styku s neznámem a nepopsatelnem, ovšem Blackwood nezachází až tak daleko a na chapadlovité zrůdy zde nenarazíte vůbec (nepočítám-li mezi ně právě ony vrby).

Vrby samozřejmě nelze považovat za thriller/horor v moderním slova smyslu (říká/valo se tomu mj. weird fiction) a člověka nijak nevystraší, ale pokud se dokážete do postav a prostředí vcítit, v několika místech mírně zneklidňující pocit vyvolat může (kdo někdy spal sám v noci v lese apod. a má bujnější fantazii, jistě pochopí). Přestože jde o krátkou, malou knížečku, její děj může místy působit mírně rozvleklým dojmem, nicméně autorovi pravděpodobně šlo hlavně o navození zvláštní atmosféry, což se mu dle mého poměrně podařilo a dílo za přečtení určitě stojí.

Rozporuplný dojem mám z ilustrací od Jana Híska, které působí, jakoby je načmáralo předškolní dítě, ale nutno uznat, že některé z nich určité kouzlo mají a k místy snovému pojetí příběhu svým způsobem i sedí.

75%

TRHLINA

autor: Jozef Karika

vydáno: Argo, 2017

K hlavním zbraním Trhliny (vyšlo 2016, v češtině 2017) patří reálné „kulisy“ a do jisté míry (údajně) reálná fakta – některá z nich, v knize zmíněná, lze prý i úředně ověřit.

Tribeč není ani příliš vysoké, ani rozlehlé pohoří, táhnoucí se od Nitry na severovýchod. O to více překvapí, že se na něm za posledních cca 90 let (zdokumentované případy) ztratilo až podezřele velké množství lidí (k poslednímu zmizení mělo dojít v roce 2012), po kterých jakoby se slehla zem, nenašla se ani jejich těla.

Jde o jakousi slovenskou obdobu bermudského trojúhelníku. Někteří lidé, kteří se odtamtud vrátili, také popisují jisté zvláštní pocity, či vyloženě paranormální jevy. Autor knihy, Jozef Karika, prý pouze beletrizoval vyprávění právě jednoho z lidí, který tam právě „cosi“ podivného zažil. V tom také tkví asi hlavní problém, který jsem s knihou zvláště zpočátku měl.

Ústřední postava, vystupující pod pseudonymem Igor, je zkrátka „moderní týpek“, tak trochu „loser“, závislý na svém blogísku, s určitým vyjadřovacím způsobem. Místy mi ale přišlo, jakoby mu autor „podsouval“ věty, poznatky, pocity, které mi k němu úplně nesedí (mj. popisy krajiny, atmosféry atd.). Drobné výhrady jsem občas měl i k chování a někdy trochu strojeně působícím dialogům mezi jinak velmi dobře vykreslenými postavami.

K dojmu autentičnosti na druhou stranu přispívá částečně detektivní forma, kdy si hlavní „hrdina“ různá fakta („“?) ověřuje, nebo je uvádí i sám autor knihy (pomocí předmluv a poznámek pod čarou), nebo konfrontace mezi přísně racionálním skeptikem Davidem a nadšeným záhadologem Andrejem. Přestože se děj v některých částech také posunuje jen pozvolna, atmosféra neustále pomalu, ale jistě houstne, místy se slušně vyhrotí a už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha tak moc pohltila a přečetl jsem jí za 3-4 dny.

Některé části jsou dosti napínavé a přiznám se, že mi několik pasáží přišlo až vyloženě zneklidňujících (ale to mohlo být zčásti i tím, že když něco čtete ve 2 v noci s teplotou přes 38 stupňů, dostává to přece jen trochu jiné grády) mj. i díky tomu, že nedochází k žádnému lacinému strašení a možné vědecké („“?) vysvětlení, které nabízí jedna z postav, je vlastně děsivější, než ten nejhorší necrodaemon terrorsatan.

85%