Kdy: neděle 8. prosince

Kde: Täubchenthal, Lipsko, Německo

V neděli 8. prosince po vyspání se z výborného koncertu Mayhem dáme ještě menší turistiku po Regensburgu, pojíme a kolem poledne vyrážíme směr Lipsko na koncert Sólstafir a Oranssi Pazuzu. Byť jsem osobně člověk, který je k oběma kapelám z různých důvodů docela kritický, jejich kombinace na tomto turné byla natolik lákavá, že jsme se rozhodli nevrátit se z Řezna rovnou do Prahy, ale spojit to “po cestě” s další akcí.

Když už jsme se ale na tu docela dlouhou štreku do Lipska vydali, vymýšlíme, kam se po cestě podívat. Samotné Lipsko už díky A Sinister Purpose festivalu mám docela prolezlé, a tak nakonec padne volba na Naumburg. Jedná se o poměrně malé historické město kousek od dálnice tak třičtvrtě hodiny od Lipska, jehož dominantou je v UNESCO zapsaná katedrála. 

V té vás hned u vchodu přivítá okřídlená lebka, ale najdete zde i kryptu, hezky zdobená zábradlí, na kterých kromě kozla a různého hmyzu je i čert jedoucí na hadovi. Centrum samotného Naumburgu s renesanční radnicí je taky fajn, ale kromě samotné katedrály, kde jde zabít docela dost času, zde třeba po hodině asi nemáte co dělat. 

Do Lipska následně dorážíme před šestou, abychom stihli rychlou večeři, potkali se s Vihkavem a jdeme do klubu. Täubchenthal je docela velký prostor, je vyprodáno, ale i když si stoupneme na konec dlouhé fronty, díky dost rychlé kontrole jsme uvnitř asi za 5 minut. Samotný prostor je taky hodně fajn. U baru na pravé straně je díky návalu celkem natřískáno (je zde ještě jeden, kde mají jen pivo), ale jinak se bez problému na všechny kapely dostáváme na dost slušné místo cca na půl cesty mezi pódiem a zvukařem. Täubchenthal je vlastně takové Roxy, kdyby Roxy nebylo úplná pičovina. V klubu je dost solidní ozvučení, a to jak vpředu, tak i v zadních částech sálu, ale i na celkem smysluplném balkonu.

Jako první hraje švédská Helga. Název docela nic moc, ale naživo to byl vlastně pohodový post-metal s ženským zpěvem Helgy Gabriel, podle které se kapela evidentně i jmenuje. Kdesi na mě vyskočila recenze srovnávající Helgu s Björk a Diamandou Galás, což jako vůbec, ale nutno říct, že její hodně expresivní zpěv přidával kapele plusové body. Riffově zde šli slyšet třeba Cult of Luna s prvky Opeth, byť spíše ve skočnější, méně roztahané podobě. Přítomny byly rovněž prvky severského folku. Sice nic, co bych si pamatoval delší dobu a měl potřebu si připomínat doma, ale jako první kapela v pohodě.

Největším plusem koncertu byl však opravdu skvělý zvuk. Když jsme si stoupli “do kotle”, kam směřovalo PA, docela bych i čekal, že zde kapela bude znít dobře. Ale i když jsme se vzdálili, šli k baru, do úplně zadní části sálu nebo na záchod, furt to znělo parádně. Nevím, jak se jim to podařilo, jestli za to může fakt namakané ozvučení klubu, ale v Praze by se jednalo o něco naprosto nevídaného. Věřím tedy tomu, že to zde perfektně zvukově klapne i Oranssi Pazuzu a já z jejich koncertu konečně pro jednou odejdu opravdu spokojený.

Když Finové vylezli na solidně zakouřené pódium, začali s otvírákem ze své letošní desky Muuntautuja. A i když musím říct, že mě novinka nebaví až tak moc jako o čtyři roky starší Mestarin kynsi, na svého předchůdce podle mě dobře navazuje, pracuje s dost podobnými prvky i zvukem a i v živém provedení makala dobře. Ve chvílích, kdy došlo na střídání nových skladeb s pár let staršími songy jako Kuulen ääniä maan alta nebo Uusi teknokratia, vůbec mi nepřišlo, že by docházelo k nějakým znatelným výkyvům v kvalitě materiálu.

Spíše mě trochu mrzelo, že i když jsou Oranssi Pazuzu stále profilováni jako (byť psychedelická) blackmetalová kapela, kterou dokonce vydává Nuclear Blast, jejich koncerty už dávno nejsou o kytarách. Nechápejte mě špatně, kytary jsou na koncertě přítomny, hrají na ně, dokonce byly tentokrát i dobře slyšet, jenže mají tak modulovaný zvuk, že kdyby tam nebyly, možná si toho ani nevšimnete. Vzít místo nich nějaké další jednoduché synťáky, na kterých sem tam přepnou tlačítko on/off, dost možná by to mělo stejný efekt.

Dnešní tvář Oranssi Pazuzu zkrátka stojí a padá na klávesách, synťácích, efektech a samozřejmě rytmice. Se vším Finové pracují perfektně, hlučí, tvoří slušné zvukové halušky, ale i perfektně chytlavé motivy. Maká to, namotává, nutí vás to pařit a kývat se do rytmu. A přestože se mi koncert Finů tentokrát dost líbil, dost možná bych jej i označil za nejlepší, který jsem od nich kdy viděl, a to hlavně díky fakt dobrému zvuku, ale i slušné práci se světly, prostě se nemohu přenést přes to, že když si jejich hudbu pustím doma, zní prostě lépe a bohatěji.

Vlastně až během posledního songu jejich hodinového setu začaly kytary trochu více dávat smysl. Vasemman käden hierarkia je beztak nejlepší song z Värähtelijä a zároveň nejstarší věc, co v Finové v Lipsku hráli. Začátek makal skvěle, v druhé půlce zase Oranssi Pazuzu potvrdili, že je dost baví improvizovat a řekl bych, že třeba třetina skladby byla pozměněná a tvořená primárně různě naživo deformovanými zvuky. Dobrý gig, byť mi opět potvrdil to, že stoprocentně naživo tuhle kapelu asi nikdy worshipovat nebudu.

Headlinerem nedělního koncertu však byli islandští Sólstafir, a šlo moc dobře poznat, na koho v Lipsku přišlo nejvíce lidí. My zůstali po Oranssi stát na stejném místě a těch jedinců, co se přes nás snažilo procpat dopředu, bylo fakt dost. Ok, nakonec ta vyprodanost jde celkem poznat, byť kdybychom chtěli, nebyl problém si trochu couvnout, ale raději držíme dobrý flek. Sólstafir jsem totiž viděl po hromadě let loni, nečekal od nich kdovíco extra a nakonec jsem byl fakt mile překvapen tím, jak dobrý koncert zahráli. Byl jsem tedy zvědav, zda mě i v Německu budou bavit tak jako posledně v Praze.

Byť Islanďané mají na kontě velmi čerstvou desku Hin helga kv​ö​l, začínali skladbou 78 Days in the Desert z jejich 15 let starého alba Köld. Za to, že na svou starší tvorbu nezapomínají a stále tvoří důležitou část jejich koncertů, jsem rád. Vlastně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem byl z jejich loňského gigu nadšený a ochotný si je zopakovat i letos. Některá novější alba, která dost lidí vůbec nezajímají, klidně úplně vynechají a soustředí se na ty nejsilnější kusy ze své diskografie.

Jasně, tentokrát se pochopitelně z letošní novinky hrálo. Například docela vtipný song Blakkrakki, ale hlavně hned první dvě skladby Hún andar a titulní Hin helga kvöl, což je kupodivu až dost blackmetalový flák a spolu s tím úvodním kusem se jedná asi o nejsilnější materiál z nové desky. Ta mě až na zmíněné songy sice až tak extra nebaví, ale zrovna tahle trojice naživo šlapala dobře. Evidentně samotní Sólstafir moc dobře vědí, do čeho se na koncertech pouštět a do čeho ne.

Nejdéle však islandská čtveřice hrála ze svého nejspíše nejpopulárnějšího alba Svartir sandar. Kromě titulní skladby došlo také na jedenáctiminutový otvírák Ljós í stormi, který si i po letech drží kvalitu. Zde sice šlo trochu poznat, že Sólstafir jsou na předposlední zastávce hodně dlouhého turné a Aðalbjörn je přeci jen trochu starší a vyřvanější, než když tuto desku nahrával. Proto některé pasáže, které jsou v originále odeřvané, naživo zpíval čistě, byť se snažil i o agresivnější vokály. Tohle je ale zrovna jedna z věcí, pro které mám pochopení.

Přišel samozřejmě čas i na Fjaru, i díky videoklipu nejslavnější song kapely, který na jejich koncertě logicky nesmí chybět. Ona to je vlastně fajn skladba, ale bylo dost vtipné pozorovat, jak u ní některé fanynky, včetně jedné postarší maminy na balkoně, totálně šílí, z čehož měla prdel i samotná kapela, haha. Další slaďounká hitovka Ótta taky v pohodě. 

Osobně mi ale největší radost udělal Ritual of Fire, druhá nejdelší skladba z jejich beztak nejlepšího alba Masterpiece of Bitterness. Tímhle vlastně ve své druhé polovině setu, která byla o poznání silnější než ta první, asi dosáhli vrcholu. Ok, možná bych si z MoB dovedl vybrat song, co by mi sedl ještě více, ale během Ritual of Fire zvládli vykřesat Islanďané ze svého specifického feelingu maximum.

Celý koncert jinak trval snad hodinu a třičtvrtě, takže za dost peněz opravdu hodně muziky. Tady dávám palec nahoru za to, že na rozdíl od mnoha kapel, které vám na headlining tour kolikrát odehrají chabou hodinu, Sólstafir nadělí fanouškům poctivou nálož. I díky tomu si mohou dovolit odehrát rovnou několik více než deset minut dlouhých skladeb, mezi které patří aji už jejich klasický přídavek Goddess of the Ages z výborného Köld.

Jo, dobrý koncert to byl. Sice tu můžu brblat na to, že posledně v Praze jsem si Sólstafir užil ještě o chlup více, stejně tak k Oranssi Pazuzu mám jako pokaždé jisté výtky, ale obě kapely zahrály velmi slušně. První Helga byl rovněž příjemný support. Tady výletu a peněz za koncert rozhodně nelze litovat. V noci se pak po dálnici dá z Lipska dostat dost rychle, někdy kolem druhé jsme už v Praze. Spolu s naprosto výbornými Mayhem v sobotu v Regensburgu dost vydatný koncertní víkend s nějakou tou turistikou po Německu.